ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.125.2004
sp. zn. 3 Azs 125/2004 – 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: O.
Š., zastoupený JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem se sídlem Brno, Starobrněnská 13, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 238/2003 - 20 ze dne 22. 10. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností nadepsané usnesení Krajského
soudu v Brně, kterým byl odmítnut jeho opravný prostředek, jímž se domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2757/VL-20-12-2002 ze dne 11. 6. 2002. Rozhodnutím
správního orgánu stěžovateli nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 325/1999 Sb.“).
Zároveň žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91
téhož zákona. Podání stěžovatele postrádalo podle krajského soudu náležitosti žaloby uvedené
v §37 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“) a v §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Soud posoudil podání stěžovatele jako
pouhé ohlášení nesouhlasu s rozhodnutím ve lhůtě stanovené zákonem. Uvedl, že z obsahu
podání není zřejmé, jaké jsou důvody nezákonnosti, petit žaloby dle soudu zcela chybí, nejsou
označeny výroky rozhodnutí, které jsou napadány. Z podání je podle soudu zřejmé toliko to,
kdo je účastníkem řízení a které rozhodnutí je napadeno. Soud posoudil tuto situaci jako vadu
podání, která brání meritornímu přezkoumání návrhem napadeného rozhodnutí v mezích
vytčených žalobních bodů. Tato vada způsobuje dle soudu nedostatek podmínek řízení,
který navíc v daném případě byl neodstranitelný, neboť odstraňovat vady nebylo možné
s ohledem na skutečnost, že lhůta uvedená v §72 odst. 1 s. ř. s. již uplynula. S ohledem
na to by případné poučení s výzvou k odstranění vad žaloby ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s.
bylo dle soudu úkonem nadbytečným, neboť k případně dodatečně uplatněným argumentům
by soud již nemohl přihlížet, a to pro marné uplynutí zákonné lhůty pro rozšíření žaloby
dle §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a e)
s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Krajský soud podle jeho názoru poškodil jeho právo na soudní přezkum správního
rozhodnutí, které vyplývá i z Listiny základních práv a svobod a Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech. To, že jeho podání nemělo náležitosti žaloby
podle s. ř. s. vyplývá ze skutečnosti, že návrh byl podán ještě za staré právní úpravy správního
soudnictví před účinností uvedeného předpisu. Krajský soud měl stěžovatele vyzvat
k doplnění podání, opačný postup považuje za druh nepřípustné retroaktivity a za porušení
principu právní jistoty. Stěžovatel z dikce dnes již zrušených ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) dovozuje,
že vyzvat jej měl již Vrchní soud v Praze, ke kterému v roce 2002 svůj opravný prostředek
podal. Po 1. 1. 2003 pak měl krajský soud postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzvat
stěžovatele k odstranění vad podání. Rozhodnutí krajského soudu v jeho věci je tak v rozporu
s uvedeným ustanovením, jakož i s §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Obecná aplikace postupu
krajského soudu v dané věci by podle stěžovatele v konečném důsledku znamenala,
že by bylo třeba odmítnout všechna podání učiněná před účinností s. ř. s., v jejichž dokončení
se postupuje ve smyslu §129 odst. 2 s. ř. s., u nichž uplynula lhůty pro rozšíření žaloby
ve smyslu s. ř. s. Soud se rovněž podle stěžovatele nevyrovnal se svou zákonnou povinností
vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu i bez návrhu. Poukazuje na to, že je osobou
cizí státní příslušnosti, bez prostředků, neznalou českého práva a českého jazyka, což klade
ještě větší důraz na požadavek korektního přístupu ze strany soudu. Byla porušena rovněž
zásada rovnosti účastníků řízení, a to tím, že mu bylo usnesení soudu doručeno pouze
v češtině a nikoliv též v ukrajinštině. Poukazuje přitom na formulaci §18 o. s. ř. a §36 odst. 1
a 2 s. ř. s. Stěžovatel rovněž dovozuje, že postupem soudu byly porušeny zásady stejného
zacházení bez jakékoliv diskriminace a „rovností zbraní“, které vyplývají z mezinárodních
dohod o lidských právech, jež jsou pro Českou republiku závazné. Vzhledem
k těmto skutečnostem navrhuje stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadené
usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
požádal, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v podání stěžovatele ze dne
17. 6. 2002 je uvedeno pouze to, kdo je podatelem a jaké správní rozhodnutí je napadáno.
Je v něm vyjádřen nesouhlas s tímto rozhodnutím a žádost o kladné rozhodnutí soudu.
Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., základní námitkou je nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu;
důvod podle písmene a) není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže konkretizován.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného důvodu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V posuzované věci postupoval Krajský soud v Brně podle právní úpravy správního
soudnictví účinné po 1. lednu 2003. Uvedená věc napadla původně u Vrchního soudu v Praze
na základě podaného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. Řízení
o tomto opraveném prostředku nebylo dokončeno do 1. ledna 2003, kdy nabyl účinnosti nový
procesní právní předpis upravující řízení před soudy ve správním soudnictví. Podle §129
odst. 2 s. ř. s. se řízení o opravných prostředcích podaných přede dnem účinnosti
tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí
podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního tohoto zákona, tj. podle ustanovení
upravujících řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu. V takovém řízení se tak
použije i §71 odst. 1 s. ř. s., jež upravuje zvláštní náležitosti žaloby (které doplňují obecné
náležitosti stanovené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Pod písmenem d) cit. ustanovení je pak jako
jedna z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace tzv. žalobních bodů, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné. Před 1. 1. 2003 obsahovalo obdobnou úpravu ust. §249 odst. 2
o. s. ř., jež se použilo s ohledem na ust. §250l odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud podání stěžovatele, kterým napadá rozhodnutí správního orgánu, odmítl
s odkazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který spatřoval ve skutečnosti,
že podání stěžovatele neobsahovalo náležitosti stanovené v §37 odst. 3 a §71 odst. 1 písm. a)
– f) s. ř. s. Svůj závěr o neodstranitelnosti vad podání opřel krajský soud o §71 odst. 2 s. ř. s.
Podle věty třetí tohoto ustanovení je možné rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Jak krajský
soud uvedl, tato lhůta již uplynula, a proto by doplnění žaloby na základě výzvy soudu bylo
nadbytečné, neboť by soud k němu nemohl přihlížet.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že neexistuje zákonná
povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je
řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ze dne 23. 10. 2003,
judikát publikovaný pod 113/2004 Sb. NSS). Na straně druhé Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutí (srov. např. rozsudek č. j. 2 Azs 63/2004 – 46 ze dne 9. 8. 2004) poukazuje
na skutečnost, že §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu
s konstantní judikaturou i pro doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní
bod neobsahovalo, a kterému tedy chybí i povinné tvrzení o zkrácení na právech dle §65
odst. 1 s. ř. s., nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby, mezi něž patří
i skutečnost, že žalobní bod je formulován nedostatečně přesně či podrobně, jsou
odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením
vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Teprve v případě,
že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno
pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž
o tomto následku musí být podatel ve výzvě poučen.
V dané věci je tak předmětem sporu otázka, zda žalobce splnil podmínky žalobní
legitimace spočívající v tvrzení nezákonnosti správního rozhodnutí a v důsledku toho zkrácení
na jeho právech a zda byl v žalobě následně uveden alespoň jeden žalobní bod či nikoliv.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v žalobě vyjádřil pouze svou
nespokojenost s rozhodnutím a požádal o kladné vyřízení jeho opravného prostředku.
Tyto skutečnosti však žádným způsobem nerozvedl ani blíže neupřesnil. Formulace podání
stěžovatele ze dne 17. 6. 2002 podle zjištění Nejvyššího správního soudu nesplňuje
ani ty nejnižší požadavky na formulaci žalobního bodu, neboť z ní nelze bez dalšího dovodit
jakoukoliv právní argumentaci či skutková tvrzení. Nejvyšší správní soud se tak s krajským
soudem shoduje v tom, že žaloba žádný žalobní bod, byť nedokonale formulovaný,
neobsahovala, a dodává, že žaloba zároveň neobsahovala ani povinné tvrzení o zkrácení
na právech v důsledku nezákonnosti rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. Jakékoliv doplnění
žaloby o toto tvrzení i o žalobní bod ze strany stěžovatele by bylo v souladu s výše uvedeným
judikátem Nejvyššího správního soudu rozšiřováním žaloby, jež je po uplynutí lhůty pro její
podání vyloučeno (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Krajskému soudu lze přisvědčit, že v dané
podobě není žaloba projednatelná, přičemž k doplnění žalobního bodu, které by umožnilo
její projednání, by po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby nebylo možno
přihlédnout. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně
nedopustil nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když opravný prostředek
stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím vyzval k odstranění
nedostatku podmínky řízení, neboť dospěl k závěru, že žaloba bez příslušného tvrzení
nezákonnosti a na něj navazujících žalobních bodů způsobuje nedostatek podmínek řízení,
jež po marném uplynutí lhůty ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. již nemohl být účinně odstraněn.
K námitce stěžovatele, že mu nebyl v řízení ustanoven tlumočník a že mu bylo usnesení
soudu doručeno pouze v českém jazyce Nejvyšší správní soud uvádí, že povinnost ustanovit
tlumočníka účastníkovi, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soudu vzniká tehdy, pokud
o to účastník požádá a pokud by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva
v řízení před soudem. Musí se přitom jednat o zjevnou potřebu, která vyjde v řízení sama
najevo. V situacích, kde soud věc neprojednává meritorně a nenařizuje jednání, není zpravidla
třeba účastníkovi tlumočníka ustanovovat, neboť v těchto případech zpravidla taková potřeba
nevyjde najevo. Tak tomu bylo podle Nejvyššího správního soudu i v řízení před krajským
soudem. Podle soudu nelze pominout skutečnost, že stěžovatel reagoval na usnesení v českém
jazyce obsáhlou kasační stížností sepsanou rovněž v českém jazyce, z níž je patrno, že obsahu
rozhodnutí krajského soudu a jeho důvodům velmi dobře rozuměl. Za takových okolností
nebyly v řízení před krajským soudem splněny podmínky pro ustanovení tlumočníka
ve smyslu §18 odst. o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto ji jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu