ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.69.2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce
JUDr. M. M., zast. JUDr. Alexejem Závadou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Volyňská
1190, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10.
2004, č. j. 1 Cad 22/2004 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 1. 2004, č. X, žalovaná přiznala žalobci od 18. 5. 1995
starobní důchod podle ustanovení §21 zákona č. 100/1988 Sb. v platném znění, a to ve výši
shodné s výší důchodu, přiznanou předchozím rozhodnutím žalované ze dne 30. 1. 2001, tedy
ve výši 3050 Kč měsíčně. Žalobci bylo sděleno, že v souvislosti s valorizacemi mu náleží od
července 1995 starobní důchod ve výši 3442 Kč měsíčně, od dubna 1996 ve výši 3903 Kč
měsíčně, od října 1996 ve výši 4222 Kč měsíčně, od srpna 1997 ve výši 4675 Kč měsíčně, od
července 1998 ve výši 5033 Kč měsíčně, od srpna 1999 ve výši 5313 Kč měsíčně, od prosince
2000 ve výši 5674 Kč měsíčně, od prosince 2001 ve výši 6155 Kč měsíčně, od ledna 2003 ve
výši 6349 Kč měsíčně a od ledna 2004 ve výši 6475 Kč měsíčně. Pokud jde o způsob výpočtu
starobního důchodu postupovala žalovaná zcela shodně jako při výpočtu této dávky
v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2001 (jak bylo shora podrobně popsáno) s tím, že zápočtem příjmu
potvrzeného Svazem českých filatelistů za roky 1976 – 1978, dosáhl průměrný měsíční
výdělek v letech 1976 – 1980 pouze 1824 Kč, takže dodatečně provedený zápočet zůstává bez
vlivu na předchozí závěr, že výhodnější je pro žalobce výpočet z průměrného měsíčního
výdělku (po jeho zvýšení koeficientem) z roku 1957, který činil 3916 Kč měsíčně (po úpravě
podle §12 odst. 6 zákona č. 100/1988 Sb. činil 2972 Kč měsíčně). Žalovaná současně sdělila,
že tímto rozhodnutím provádí realizaci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2003,
sp. zn. 1 Cad 22/2003.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, v níž namítal, že mu pro výpočet
důchodu nebyly započítány veškeré příjmy z umělecké a literární činnosti, a že mu žalovaná
vypočetla důchod z průměrného měsíčního výdělku stanoveného za rok 1957, aniž by řádně
zdůvodnila, zda pro takový postup měla podklad. Podrobně poukazuje na výši svých příjmů
z umělecké činnosti v letech 1968 – 1982, kdy pracoval pro Pražskou informační službu
na základě dohody o pracovní činnosti s tím, že jen tyto příjmy byly žalovanou uvedeny
v jeho osobním listě důchodového zabezpečení a jen z nich žalovaná provedla propočet
jeho průměrného měsíčního výdělku. On však kromě této činnosti měl i další příjmy,
které byly zdaňovány daní z literární a umělecké činnosti, přičemž touto činností bylo
především simultánní (konferenční) tlumočení. Pražská informační služba však tyto příjmy
nenahlásila evidenčním listem žalované. Celkem se takto domáhal zápočtu příjmů z umělecké
činnosti – tlumočení ve výši 193 442 Kč za léta 1972 – 1982, a pokud jde o roky 1976 – 1980,
pak zde bylo k započtení 107 120 Kč. Z toho dovozuje, že za uvedená léta je průměrný
měsíční výdělek vyšší o nejméně 1785 Kč než uvažovala žalovaná. Poukazuje na jednotlivé
důkazy, které je schopen o svém tvrzení doložit. Poukazuje též na další příjmy z literární
činnosti, jejichž výši podrobně rozepisuje.
V žalobě se domáhá dále doplnění a opravy osobního listu důchodového zabezpečení
s tím, že žalovaná sice tvrdí, že dodatečně provedený zápočet příjmů od Svazu českých
filatelistů je bez vlivu na výši důchodu, avšak vyvstávají pochybnosti, zda vůbec byl proveden
tento zápočet, když není uveden v osobním listu důchodového zabezpečení. Zájem
na jeho opravě má žalobce též v souvislosti se svými nároky v Německu, kde pracoval
v letech 1981 – 1995. Vyslovuje přesvědčení, že i když podle §24 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb. je považována pro účely důchodového pojištění doba od protiprávního
skončení pracovního vztahu do vzniku nároku na dávku za dobu zaměstnání, je chybné
a zavádějící toto uvádět do osobního listu. Německá strana z toho totiž dovozuje, že v letech
1980 – 1990 vůbec v Německu nepracoval a nevznikly mu tam žádné nároky, protože
podle českého nositele pojištění v těchto letech byl zaměstnán v České republice. Navrhoval
proto, aby soud vydal rozsudek, jímž by konstatoval 1) že umělecká a literární činnost žalobce
byla hlavním a trvalým zdrojem jeho příjmů, 2) žalobci do jeho výdělků byly započítány
jeho příjmy z umělecké činnosti u Pražské informační služby a příjmy z literární činnosti,
3) rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2004, č. X, bylo zrušeno a věc vrácena žalované
k dalšímu řízení, 4) žalované uloženo, aby žalobcův osobní list důchodového zabezpečení a)
doplnila o příjmy žalobce dosažené u Svazu českých filatelistů, b) opravila jej tak, že
výslovně označí, které doby a kdy jsou žalobci započítány jako zaměstnání z důvodu
rehabilitace podle §24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., c) doplnila o vysvětlivky k označením
hvězdičkou, d) zrušila vyznačení „vedl. činnost - zam.“, e) doplnila o příjmy od roku 1953, f)
zaslala žalobci opravený a doplněný osobní list, g) zaslala německému BfA Berlin osobní list
po odsouhlasení žalobcem.
V průběhu přezkumného soudního řízení se návrhem ze dne 4. 9. 2004 žalobce
domáhal vydání předběžného opatření, jímž by České správě sociálního zabezpečení bylo
uloženo vydat pro pojištěnce JUDr. M. M. osobní list důchodového zabezpečení, v němž
uvede doplnění výdělku od Svazu českých filatelistů a doplní výdělky od roku 1953, a v němž
výslovně vyznačí, kdy a které doby jsou započítány z důvodu rehabilitace podle §24 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Svůj návrh na vydání předběžného opatření odůvodnil žalobce tím, že
nositel německého pojištění požádal o vyhotovení průběhu dob pojištění v České republice a
dostal od žalované stejnopis osobního listu, ale starého a neúplného, a žalovaná vzdor
urgencím neodstranila chybné tvrzení, že v letech 1980 – 1990 měl zaměstnání v České
republice. Žalobce má proto za to, že osobní list má právní účinky a měl by být tudíž
samostatně přezkoumán soudem. Současně navrhoval, aby pro případ, že by s žalobou
o přezkum rozhodnutí nebylo rozhodováno též o „osobním listě“, bylo rozhodnuto o jeho
návrhu z 16. 2. 2004, tedy i o žalobě na ochranu před nezákonným rozhodnutím, a dále též
navrhoval, „aby oddíl III. jeho žaloby byl považován za samostatnou žalobu na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, nebo za žalobu na ochranu před nezákonným zásahem nebo
pokynem žalované“. Navrhoval, aby v této věci rozhodl soud o jejím vyloučení
k samostatnému projednání.
Napadeným usnesením ze dne 4. 10. 2004, č. j. 1 Cad 22/2004 – 41, Městský soud
v Praze výrokem č. I. návrh na vydání předběžného opatření zamítl a výrokem č. II. zamítl
též návrh na vyloučení žaloby ve věci ochrany před nezákonným rozhodnutím. Pokud jde
o tu část výroku, jíž zamítl návrh na vydání předběžného opatření, poukázal na ustanovení
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách
proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem
územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným
orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob v oblasti veřejné správy. Podle názoru Městského soudu v Praze
je v daném případě takovým rozhodnutím toliko rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 21. 1. 2004, jímž byl žalobci přiznán starobní důchod, avšak připojený
osobní list důchodového pojištění takovým rozhodnutím není. Z tohoto důvodu nemůže být
předmětem samostatného rozhodování a soud také nemůže ve věci osobního listu
důchodového pojištění vydat předběžné opatření.
Ve vztahu k výroku č. II. napadeného usnesení Městský soud v Praze uvedl,
že podle ustanovení §39 odst. 2 s. ř. s. může předseda senátu usnesením – v případě, že jedna
žaloba směřuje proti více rozhodnutím – každé takové rozhodnutí vyloučit k samostatnému
projednání, není-li společné řízení možné nebo vhodné. V daném případě žaloba směřuje
pouze proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2004, a pokud se žalobce domáhá přezkoumání
tohoto rozhodnutí a zároveň ochrany před nezákonným rozhodnutím, věc se týká stále
stejného rozhodnutí, a není proto důvodu, aby byla část žaloby vyloučena k samostatnému
projednání.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to výslovně pouze proti té části napadeného výroku, jíž byl zamítnut jeho návrh na vydání
předběžného opatření. Dovolával se důvodu kasační stížnosti, na nějž pamatuje ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, za niž pokládal stanovisko soudu, že osobní list
důchodového zabezpečení vydaný žalovanou není rozhodnutím, a že nemůže být předmětem
samostatného rozhodování, a jakož i názor soudu, že soud ve věci osobního listu nemůže
vydat předběžné opatření, a že žaloba směřuje pouze proti napadenému rozhodnutí o přiznání
důchodu. Vyslovuje přesvědčení, že pro přezkoumání napadeného rozhodnutí musí mít soud
k dispozici veškeré údaje, které má žalovaná, a ty jsou právě uvedeny na osobním listu
důchodového zabezpečení. Připomíná pak tatáž pochybení, která žalované vytýkal
již v žalobě.
Dovolává se dále důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
když má za to, že žalovaná porušila zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
tím, že neuvádí v osobním listě vůbec výdělky z prvních let jeho zaměstnání, za léta
1980 - 1990 uvádí „zaměstnání“, ač tehdy v České republice nepracoval, tedy vykládá
si ustanovení o rehabilitaci tak, že není třeba uvádět poznámku, že jde o rehabilitaci,
ačkoliv tato skutečnost žalobce poškozuje. Znovu poukazuje na význam těchto údajů
pro německého nositele pojištění.
Dále se stěžovatel dovolává též důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., když namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, protože v něm není vyjádřeno, z jakého důvodu osobní list důchodového pojištění
není rozhodnutím samostatně přezkoumatelným, či proč není součástí výměru o důchodu,
a z jakého důvodu nemůže být vydáno proto předběžné opatření. Klade si otázku,
jakého právního významu je osobní list důchodového pojištění, když podle rozhodnutí soudu
není samostatným rozhodnutím a není ani součástí rozhodnutí o výměru. Potvrzuje,
že je mu známo ustanovení §70 s. ř. s., že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutím, ale tvrdí, že zápis ČSSZ do osobního listu
je rozhodnutím správního orgánu sui generis, protože zákonodárce nechtěl jistě tímto
ustanovením soudního řádu správního omezit práva pojištěnců. Navrhuje Nejvyššímu
správnímu soudu, aby usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Kasační stížnost je nepřípustná a Nejvyšší správní soud ji jako takovou musel
odmítnout, aniž by se mohl zabývat její důvodností.
Důvody nepřípustnosti kasační stížnosti jsou upraveny v ustanovení §104 s. ř. s.
Podle odst. 3 písm. c) tohoto ustanovení je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí,
které je podle své povahy dočasné. Zákon neposkytuje definici toho, která rozhodnutí jsou
podle své povahy rozhodnutími dočasnými, a je proto na soudu, jak tento institut vyloží.
Rozhodnutí o předběžném opatření, jehož vydání stěžovatel navrhoval, je rozhodnutím,
které mělo sloužit k zatímní (t. j. přechodné) úpravě poměrů účastníků (§38 odst. 1 s. ř. s.),
a to do doby, než se změní poměry nebo než bude pravomocně rozhodnuto o věci samé.
Nepochybně totiž rozhodnutím o věci samé, tedy rozhodnutím o přezkoumání napadeného
rozhodnutí žalované o přiznání starobního důchodu stěžovateli bude postaveno najisto,
které doby pojištění (včetně jejich správného označení) a jaká výše výdělků byla pro přiznání
a výši dávky rozhodná. Předběžné opatření zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu,
jímž se řízení končí, stane vykonatelným (§38 odst. 4 s. ř. s.).
Rozhodnutí o předběžném opatření je tedy rozhodnutím dočasným, neboť předběžné
opatření má pouze omezené trvání: není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Dočasnou
povahu má i rozhodnutí, jímž byl – jako v případě stěžovatele – návrh na vydání předběžného
opatření zamítnut. Zamítavé rozhodnutí totiž nijak nepředjímá postup soudu při rozhodování
o věci samé. Městský soud v Praze bude pokračovat v řízení o přezkoumání rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 1. 2004, č. X, jehož se stěžovatel domáhá ve své
žalobě, a o věci samé rozhodne. Nutno poznamenat, že obdobně již judikoval Nejvyšší
správní soud ve věci téhož soudu sp. zn. 1 Ans 2/2003.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. Jestliže je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné (jímž je i rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření), pak jsou splněny podmínky citovaného
zákonného ustanovení a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. odmítnout. Na tom nic nemění
skutečnost, že stěžovatel se při podání kasační stížnosti řídil nesprávným poučením
Městského soudu v Praze, že proti výroku č. I. napadeného usnesení je možno za podmínek
uvedených v §103 s. ř. s. podat kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění pokládá pro úplnost
za potřebné dodat, že i v případě přípustnosti kasační stížnosti proti napadenému výroku,
by z hlediska požadavku stěžovatele na vydání předběžného opatření byl výsledek řízení
stejný, neboť Městský soud v Praze pominul ustanovení §38 odst. 3 s. ř. s., podle něhož je
návrh na vydání předběžného opatření nepřípustný tehdy, lze-li návrhu na zahájení řízení
přiznat odkladný účinek nebo nastává-li tento účinek ze zákona. Podle ustanovení §73 odst. 1
s. ř. s. nemá sice podání žaloby odkladný účinek (ze zákona), ale podle druhého odstavce
téhož ustanovení může soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením žalobě
tento odkladný účinek přiznat. Možnost přiznání odkladného účinku činí pak návrh na vydání
předběžného opatření nepřípustným a Městský soud v Praze měl tento návrh odmítnout
ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a nikoliv jej zamítnout, jak učinil v napadeném
rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost proti tomuto usnesení není rovněž
přípustná, nemohl (a ostatně ani nemusel) Nejvyšší správní soud toto procesní pochybení
Městského soudu v Praze již napravit tím, že by za použití ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadenou část usnesení uvedeného soudu a současně návrh odmítl; důsledek by byl
totiž tentýž jako u odmítnuté kasační stížnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, jestliže kasační
stížnost byla odmítnuta.
Na Městském soudu v Praze bude, aby v přezkumném řízení soudním dále pokračoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu