ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.48.2003
sp. zn. 4 As 48/2003 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T – M. C. R.
a. s., (dříve R. a. s.), zast. JUDr. Ing. Václavem Jermanem, advokátem, ev. č. ČAK 7850,
adresa pro doručování White and Case, advokátní kancelář, Na Příkopě 8, 110 00 Praha 1,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68
Praha 6, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
25. 8. 2003, č. j. 8 Ca 174/2003 – 29,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2003, č. j. 8 Ca 174/2003 – 29
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. O113021,
kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne
6. 4. 2001, sp. zn. O113021 o částečném zamítnutí přihlášky ochranné známky a toto
prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žaloba byla podána poté, co Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 27. 5. 2003, č. j. 6 A 107/2002 – 23 odmítl podle ustanovení §46 odst. 2
s. ř. s. žalobu směřující proti témuž rozhodnutí a žalobce poučil, že podle tohoto ustanovení
může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat žalobu proti napadenému rozhodnutí
žalovaného u příslušného okresního (obvodního) soudu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2003, č. j. 8 Ca 174/2003 – 29 rozhodl
tak, že žalobu odmítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Pod bodem III. usnesení rozhodl tak, že žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši
2000 Kč a že tato částka bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze k rukám zástupce
žalobce JUDr. Ing. Václava Jermana, advokáta, do 30-ti dnů od právní moci tohoto usnesení.
V odůvodnění napadeného usnesení se Městský soud v Praze zabýval otázkou dualismu práva
soukromého a veřejného. Konstatoval dále, že v dané věci rozhodoval žalovaný o částečném
zamítnutí přihlášky ochranné známky podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb.,
o ochranných známkách, podle kterého, jestliže úřad zjistí, že přihlášené označení nesplňuje
podmínky pro zápis do rejstříku, přihlášku zamítne a písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí
doručí přihlašovateli a osobě, která podala námitky. Pravomoc žalovaného jako ústředního
orgánu státní správy na ochranu průmyslového vlastnictví České republiky rozhodovat
mj. o poskytování ochrany na ochranné známky vyplývá z ustanovení §2 písm. a) citovaného
zákona, podle kterého úřad rozhoduje o poskytování ochrany na vynálezy, průmyslové vzory,
užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky a označení původu
výrobku. Soud konstatoval, že ochranná známka je předmětem tzv. známkového práva
v objektivním smyslu. Jedná se o označení, které je způsobilé odlišit výrobky a služby
pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb. Ochranná známka není nikdy
chráněna sama o sobě, ale vždy ve spojení s určitými výrobky nebo službami, pro které
je zapsána, a brání tak v užívání shodných či zaměnitelných označení pro výrobky a služby
téhož druhu. Subjektem známkového práva mohou být osoby právnické a fyzické. Soud
dospěl k závěru, že ochranná známka je podřaditelná pod pojem duševního vlastnictví
a lze ji považovat za jinou majetkovou hodnotu. Tyto hodnoty jsou ve smyslu §118 odst. 1
občanského zákoníku nepochybně způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů. Učinil
proto závěr, že vztahy upravené právem průmyslového vlastnictví tvoří specifickou oblast
občanskoprávních vztahů. Dospěl tak k závěru, že rozhodování o částečném zamítnutí
přihlášky ochranné známky je rozhodováním orgánů veřejné správy o právní věci vyplývající
z občanskoprávních vztahů. Vyslovil názor, že není příslušný k projednání podané žaloby,
neboť se nejedná o věc patřící do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Vzhledem
k tomu, že žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci,
Městský soud v Praze žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žalobu
proti napadenému rozhodnutí žalovaného u příslušného okresního (obvodního) soudu. Soud
konstatoval, že má povinnost dát žalobci toto poučení, i když si je vědom toho, že žalobce
nerespektoval poučení stejného obsahu, jehož se mu dostalo v usnesení Nejvyššího správního
soudu a žalobu ve stanovené lhůtě u příslušného obvodního soudu nepodal.
Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalovaný (dále jen stěžovatel).
Konstatoval, že jakkoliv se rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolává dualismu práva
a funkčnosti dělení na právo veřejné a právo soukromé, a v této věci s ním nelze než souhlasit,
zaujal věcně nesprávný postoj k funkci zápisu (výmazu) ochranné známky do rejstříku
v důsledku řízení, které ve věci vede stěžovatel. Zákon o ochranných známkách vedle
obecných a zvláštních zásad soukromoprávních spočívá i na zásadách veřejnoprávních.
Je tomu tak v těch ustanoveních, kde obsahuje právní normy veřejného práva, zejména
upravující problematiku zvláštního správního řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví
při konstituování určitého označení jako ochranné známky, tj. konstituování určitého
subjektivního práva absolutní povahy ke konkrétní ochranné známce. Nejen zápis ochranné
známky do rejstříku, ale i její výmaz, je prováděn s přihlédnutím k veřejnému zájmu.
Nic na tom nemění okolnost, že zákon o ochranných známkách chrání rovněž soukromé
zájmy vlastníků ochranných známek. V řízení o zápisu ochranné známky či jejím výmazu
se objevují všechny atributy, s nimiž právní teorie spojuje veřejnoprávní vztah –
je zde zejména nerovnost subjektů, v níž orgán veřejné moci (jako strana nadřízená)
rozhoduje o splnění či nesplnění podmínek zápisné způsobilosti ochranné známky v rozsahu,
jak ji vymezuje zákon; stejně tak může úřad v případech, kde je rozhodnutí nezákonné, zrušit
je s využitím prostředků dozorčího práva (zejména podle §65 správního řádu), což je typické
v oboru veřejného práva a není možné v oboru práva soukromého. Platilo-li by v souladu
s názorem Městského soudu v Praze, že v řízeních, v nichž úřad rozhodl o poskytnutí
(odejmutí) ochrany předmětům průmyslového vlastnictví, ať v řízení nesporném či v řízení
sporném, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení, vznikla
by situace, podle níž by okresní soudy České republiky rozhodovaly samosoudcem o týchž
věcech, jako ústřední orgán státní správy. Uvedená situace by pak vedla k tomu,
že rozhodnutím příslušného okresního soudu by došlo ke konstituování průmyslového práva,
které by však bylo konstituováno jinak než zákonem předepsaným způsobem – zákon
předpokládá nikoliv vydání rozhodnutí, ale zápis do rejstříku, který by však neměl kdo učinit,
protože úřad není účastníkem takového řízení a z žádného zákona pro něj nevyplývá ani právo
ani povinnost k výkonu takového soudního rozhodnutí. Další problém z vynětí rozhodovací
činnosti Úřadu průmyslového vlastnictví ze soudního přezkumu shledává stěžovatel v tom,
že stát by v takovýchto případech neměl žádný prostředek, aby se bránil proti možnému
diametrálně odlišnému rozhodování soudů, a to ani tehdy, má-li se za to, že takovéto
rozhodnutí by odporovalo zákonu. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví o udělení ochrany jednotlivým předmětům průmyslového vlastnictví není
tím typem rozhodnutí, které by mohlo být nahrazeno rozhodnutím soudu předpokládaného
částí pátou o. s. ř. Je přitom naprosto nezbytné, aby činnost úřadu byla vystavena soudní
kontrole a takováto rozhodnutí byla přezkoumatelná. Jediným legitimním prostředkem
je pak – podle názoru stěžovatele – přezkum podle zákona č. 150/2002 Sb., tedy podle
soudního řádu správního. Navrhoval, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno
a věc byla tímto soudem meritorně posouzena a rozhodnuta.
Žalobce se ve svém vyjádření plně ztotožnil s právním názorem stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 a dospěl k následujícím závěrům.
Byť stěžovatel v podané kasační stížnosti výslovně neoznačuje důvod ve smyslu §103
odst. 1 s. ř. s., lze dovodit, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení.
Předně je třeba uvést, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal žalobu proti
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 31. 5. 2002, č. O113021 dne 12. 8. 2002 u Vrchního
soudu v Praze, kde se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí. Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), a proto Vrchní soud v Praze
předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení §132 tohoto zákona,
podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto
zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, převezme a dokončí
Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 5. 2003 žalobu odmítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodování o částečném zamítnutí přihlášky
ochranné známky je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající
z občanskoprávních vztahů. Konstatoval, že tak není příslušný k projednání podané žaloby,
neboť se nejedná o věc patřící do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Konstatoval dále,
že vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní
věci, Nejvyšší správní soud žalobu odmítl podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. Současně
žalobce poučil o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat
žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u příslušného okresního (obvodního) soudu.
V této souvislosti nutno konstatovat, že v tomto usnesení vyjádřil Nejvyšší správní
soud právní názor, který zaujímal na počátku roku 2003 ve věcech týkajících se zvláštního
správního řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví při konstituování určitého označení
jako ochranné známky, výmazu a dalších obdobných řízení. Protože však Obvodní
soud pro Prahu 6, který byl podle výše uvedeného právního názoru věcně i místně příslušným
k posuzování sporů týkajících se ochranných známek, nesouhlasil s věcnou příslušností
v těchto řízeních a obrátil se na zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb.,
musel se tento zvláštní senát uvedenou otázkou zabývat. Zvláštní senát však zaujal jiný právní
názor než Nejvyšší správní soud a dospěl k závěru, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě
proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (např. ve věci přihlášky ochranné
známky) je soud ve správním soudnictví (např. usnesení Konf 57/2004 – 14). Za této situace
je věc posuzována při respektování názoru vysloveného zvláštním senátem zřízeným
podle zákona č. 131/2002 Sb. Nejvyšší správní soud tedy v souladu s názorem zvláštního
senátu a s poukazem na jeho usnesení (např. Konf 57/2004 – 14) konstatuje, že pojmy
„soukromoprávní“ nebo „veřejnoprávní“ jsou zajisté pojmem nauky a pracovalo
s nimi dřívější právo. Používá je však i právo platné, a proto dřívější i současné soudy
je ve své rozhodovací činnosti znají a vykládají. Proto i pojem „soukromoprávní věci“,
který zákonodárce vnesl do ustanovení §46 a 68 s. ř. s. ve zřetelné snaze věcně i formálně
navázat na dřívější právní úpravu, je korektní a je třeba jej vykládat se zřetelem na princip
kontinuity práva a stabilitu výkladu základních právních institutů. Pokud jde o posouzení
charakteru rozhodnutí správního úřadu o zamítnutí přihlášky ochranné známky, je třeba
konstatovat, že právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce
nebo obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo
si opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno v produkci konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že nikdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl,
však může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba
průmyslových práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských
privilegií. Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje také soukromý zájem
jejího budoucího majitele, např. proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem
právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním
a falšováním známek nebo jejich zneužívání. V dnešní době stát může stanovit podmínky,
za kterých se smí uchazeč domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice
ochrannou známku zapsat do veřejného rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku
zamítnout, nejsou-li splněny zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných
podmínek musí známku z rejstříku vymazat. Právní vztah, který se takovým řízením
a rozhodnutím řeší, vzniká mezi přihlašovatelem a správním úřadem. Takový vztah
je vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř. ), protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním
rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají. Jediným vztahem, který registraci upravuje,
je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá a úřadem, který o registraci rozhoduje. Předmětem
řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky, a zda tedy má nebo
nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka). Výsledkem řízení je pak vznik
registrace známky; to, zda se známka stane předmětem soukromoprávních vztahů
(a kdy a jak), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních,
lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt
se o tom nijak nevyjadřuje. Sama registrace známky tedy není soukromoprávní věcí
a je nerozhodné, že registrací vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu
má zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle zákona.
Práva k nehmotným statkům bezesporu zasahují do práva občanského nebo práva
obchodního. To je však pro řešení věci nepodstatné. U většiny vrchnostenských rozhodnutí
by totiž zřejmě bylo možno tvrdit, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva.
Takovým rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak muselo být i rozhodování
o nejrůznějších registracích, např. registraci daňových subjektů, humánního léčivého
přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv apod.
Z vyložených důvodů pak nutno v souladu s judikaturou zvláštního senátu zřízeného
podle zákona č. 131/2002 Sb. při řešení této otázky dát zcela za pravdu stěžovateli, ostatně
i žalobci, který se ke kasační stížnosti prakticky připojil. Nutno tedy uzavřít, že příslušným
vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví
v posuzované věci je soud ve správním soudnictví.
V posuzované věci však Nejvyšší správní soud dále uvádí, že není na újmu
účastníkům řízení před správním orgánem, jestliže se z neznalosti žalobou obrátí
do nesprávné soudní větve. Oba procesní předpisy mají totiž ustanovení umožňující
odmítnout takovou nesprávnou žalobu, respektive řízení o takové žalobě zastavit (§46 odst. 2
a §68b s. ř. s., §104b o. s. ř.). Soud musí v takovém případě poučit žalobce o tom, že žalobu
je třeba podat v druhé větvi soudnictví; řídí-li se účastník takovým poučením, neztrácí lhůtu,
kterou oba předpisy pro podání žaloby stanoví (§72 odst. 3 s. ř. s., resp. §82 odst. 3 o. s. ř.),
jestliže tuto lhůtu dodržel při podání původní žaloby.
V případě nastal-li rozpor mezi soudem rozhodujícím věci občanskoprávní a soudem
správním o věcnou příslušnost, pak může vyřešit jen zvláštní senát zřízený podle zákona
č. 131/2002 Sb. Tento senát jednak vysloví, zda je pro řízení příslušný soud ve správním
soudnictví nebo soud v řízení ve věcech občanskoprávních, a jednak svým výrokem odstraní
to rozhodnutí soudu, které tomuto výroku o věcné příslušnosti odporuje.
Naskýtá se však otázka, jaký bude postup za situace, kdy žalobce poučení soudu
o možnosti podat žalobu v jiné větvi soudnictví nerespektuje, jak tomu bylo v posuzované
věci.
V posuzované věci bylo totiž rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2003, č. j. 6 A 107/2002 – 41 o tom, že žaloba se odmítá podle ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s. a současně byl žalobce poučen o tom, že může do jednoho měsíce od právní
moci tohoto usnesení podat žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u příslušného
okresního (obvodního) soudu. Pokud by žalobce respektoval toto poučení a podal žalobu
u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení Nejvyššího
správního soudu, řídil by se další postup podle ustanovení §82 odst. 3 o. s. ř., podle něhož
odmítl-li žalobu (návrh na zahájení řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci
správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském
soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho
měsíce od právní moci usnesení žaloba v této věci, platí, že řízení o ní je u soudu zahájeno
dnem, kdy soudu došla odmítnutá žaloba. Při takovém postupu by lhůta k podání žaloby byla
zachována za předpokladu, že byla žaloba podána včas u soudu, který ji odmítl podle §46
odst. 2 s. ř. s.
V dané věci však žalobce tímto způsobem nepostupoval, a aniž respektoval poučení,
které mu bylo dáno Nejvyšším správním soudem, podal žalobu u Městského soudu v Praze,
tedy ve stejné větvi správního soudnictví, v níž již jednou byla žaloba podle ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s. odmítnuta. V takovém případě nelze ovšem dospět k závěru, že žalobce lhůtu
pro podání žaloby neztratil. Jestliže tedy žalobce nerespektoval poučení soudu rozhodujícím
ve správním soudnictví o tom, že má podat žalobu v řízení občanskoprávním, nelze
postupovat při posuzování včasnosti lhůty pro podání žaloby podle ustanovení §46 odst. 2
s. ř. s. a §82 o. s. ř., neboť došlo k přerušení zákonem stanoveného postupu a žalobu podanou
ve stejné větvi soudnictví, tedy ve správním soudnictví, je třeba považovat za žalobu
samostatně podanou a lhůtu pro její podání je pak třeba počítat od doručení napadeného
rozhodnutí správního orgánu.
K eventuelní námitce, že Nejvyšší správní soud tím, že žalobu sám odmítl podle §46
odst. 2 s. ř. s., ačkoliv později došlo ke změně názoru na řízení o ochranných známkách v tom
směru, že náležejí do přezkumné činnosti správních soudů, sám se na stavu nepříznivém
pro žalobce spolupodílel, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud z pohledu pozdějšího
rozhodnutí zvláštního senátu nepostupoval správně. Na druhé straně je však třeba zdůraznit,
že samotným jeho postupem by žalobce neztratil možnost domáhat se přezkoumání
napadeného rozhodnutí, pokud by respektoval poučení, jehož se mu právě v usnesení
Nejvyššího správního soudu dostalo. Pokud by takto žalobce postupoval, a podal do jednoho
měsíce od právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu žalobu u Obvodního soudu
pro Prahu 6, mohlo dojít k tomu, že tento soud (pokud by ve věci sám nehodlal rozhodnout)
by požádal zvláštní senát o rozhodnutí sporu o věcnou příslušnost, vzniklého ve smyslu
§1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. Tento postup by pak vedl k tomu, že zvláštní
senát by jednak rozhodl podle nynější judikatury o tom, že příslušným vydat rozhodnutí o této
žalobě je soud ve správním soudnictví a jednak by rozhodl o tom, že usnesení Nejvyššího
správního soudu, jímž tento soud popřel svou pravomoc, zrušuje, a odstranil by tak i překážku
věci rozhodnuté.
Takový postup však již nelze v posuzované věci očekávat právě pro nerespektování
poučení v usnesení Nejvyššího správního soudu uvedeném.
I kdyby snad žalobce podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 až poté, co byl
takto opětovně poučen v usnesení Městského soudu v Praze, znamenal by sice shora
nastíněný postup možnost zrušení usnesení Městského soudu v Praze zvláštním senátem
a jeho výrok o tom, že v dané věci jsou příslušné rozhodnout soudy ve správním soudnictví,
avšak při posuzování včasnosti podané žaloby by již nebylo možno vycházet z kontinuity
ustanovení §46 odst. 2 a §82 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší správní soud ve své úvaze, která byla odůvodněna snahou zmírnit negativní
následky vyplývající pro žalobce z toho, že nerespektoval poučení Nejvyššího správního
soudu, zvažoval, zda Městský soud v Praze neměl posuzovat nebo alespoň učinit kroky
ke zjištění, zda nejde o žalobu podle §244 a násl. o. s. ř., i když je třeba dodat, že je otázkou,
podle jakých ustanovení by měl Městský soud v Praze žalobu žalobce (v případě zjištění,
že jde o žalobu podle §244 a násl. o. s. ř.) příslušnému soudu postoupit. Dospěl však
k závěru, že žaloba podaná dne 24. 7. 2003 u Městského soudu v Praze vykazuje znaky
žaloby podávané ve správním soudnictví podle zákona č. 150/2002 Sb. Žalobce označil
za žalovaného předsedu Úřadu průmyslového vlastnictví a návrh výroku rozsudku koncipoval
tak, že navrhuje, aby bylo rozhodnuto tak, že „rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. O113021 se zrušuje a věc se vrací předsedovi Úřadu
průmyslového vlastnictví k dalšímu řízení“. Mělo-li by však jít o žalobu podle §246 odst. 2
o. s. ř., měla by kromě dalších náležitostí v tomto ustanovení uvedených obsahovat i to,
v jakém rozsahu má být věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor soudem
rozhodnut, neboť soud v tomto řízení může rozhodnout o věci samé rozsudkem
(§250j o. s. ř.). Protože však žaloba náležitosti uvedené v ustanovení §246 odst. 2 o. s. ř.
neobsahuje, nebylo možno Městskému soudu v Praze nedostatek výše uvedeného postupu
vytýkat.
Na základě shora uvedených závěrů se dále naskýtá otázka, jak posuzovat postup
Městského soudu v Praze uvedený v napadeném usnesení a v závislosti na tomto posouzení
potom zvolit postup při rozhodování o kasační stížnosti v této věci.
Pokud by byl postup soudu posuzován z hlediska soudní praxe zastávané v tom
období, kdy bylo Městským soudem v Praze rozhodováno, nebylo by lze vytýkat soudu to,
že neposuzoval včasnost podané žaloby, neboť postup podle §46 odst. 2 s. ř. s., jímž odmítl
pravomoc rozhodovat v této věci, měl přednost před odmítnutím žaloby pro opožděnost.
Takový postup však volit nelze, neboť podle nyní zastávané soudní praxe patří
rozhodování v posuzované věci soudům ve správním soudnictví. Pokud bychom dospěli
k závěru, že Městský soud v Praze měl žalobu odmítnout pro opožděnost, pak by se dalo
uvažovat o tom, že soud rozhodl správně, pokud žalobu odmítl, avšak odmítl ji z nesprávného
důvodu. Naskýtá se tak otázka, zda by nebylo možné kasační stížnost považovat za kasační
stížnost směřující pouze do důvodů rozhodnutí a tuto poté jako nepřípustnou odmítnout
(§104 odst. 2 s. ř. s.). Nabízel by se i postup podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. věty první
za středníkem, podle níž, jestliže již v řízení před krajským soudem byly důvody
pro zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci, rozhodne o tom současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud má však za to, že za situace, kdy je třeba vycházet ze závěru,
že o žalobě v této věci rozhodují soudy ve správním soudnictví a soud nezkoumal, zda jsou
splněny podmínky pro projednání žaloby, pak bylo řízení před soudem (Městským soudem
v Praze) zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (případně bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé), a za této situace pak bylo
nutno postupovat podle §109 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení také Nejvyšší správní
soud postupoval a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3), což znamená, že bude třeba,
aby nejprve zkoumal, zda žaloba podaná 24. 7. 2003 tomuto soudu byla podána včas.
V novém rozhodnutí rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst.
2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. 2. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu