ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.357.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. V. H.,
zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 29. 1. 2004, č. j. 47 Az 840/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 4. 7. 2003, č. j. OAM-286/VL-20-P17-2003. Tímto rozhodnutím
žalovaného nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2, ani podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno , že na stěžovatele
se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, pak stěžovatel
v obecné rovině namítal porušení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), resp. §12 a §91 zákona o azylu. Doplnil,
že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, neb v domovské zemi mu hrozí
materiální a sociální nouze. Požadoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
k dalšímu řízení.
V následném rozsudku krajský soud došel obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Soud shledal, že v daném případě stěžovatel jako důvody své žádosti
o udělení azylu v průběhu celého správního řízení prokazatelně uváděl důvody ekonomické,
potažmo pak snahu o legalizaci pobytu. Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti o udělení
azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního
orgánu, že tyto důvody nelze podřadit pod důvody upravené zákonem o azylu. Krajský soud
neshledal ani namítaná porušení ustanovení správního řádu. K naplnění podmínek udělení
tzv. humanitárního azylu, dle §14 zákona o azylu, pak krajský soud uvedl, že mu nepřísluší
přezkoumávat, zda v souzené věci existovaly humanitární důvody. Udělení humanitárního
azylu je věcí volné úvahy správního orgánu, která vylučuje soudní přezkum. Soud toliko
posuzuje, zda správní orgán soustředil pro své rozhodnutí všechny podklady a zda jeho závěr
není s podklady pro rozhodnutí v logickém rozporu. Na základě těchto argumentů pak krajský
soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které výslovně uvedl,
že nesouhlasí s rozsudkem krajského soudu, zejména pak se závěrem, že soudu nepřísluší
přezkoumávat humanitární důvody. Dále uvedl, že kasační stížností namítá stížnostní
důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Doplnil, že podle §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci řízení rovné postavení,
resp. že podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má účastník, který neovládá
dokonale úřední jazyk, právo na tlumočníka, z čehož dovozuje, že veškeré úkony ve věci,
tedy i napadané rozhodnutí, měly být přeloženy do mateřského jazyka stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu projednání.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis a související judikaturu.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých částí tohoto
důvodu.
První část důvodu (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí)
spočívá buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo případně v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle
Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující část tohoto důvodu (nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí
neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel
ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního
orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí Krajského soudu v Praze
dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.
K posledně jmenované části důvodu, tedy že se může jednat o nepřezkoumatelnost
spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba
jeho význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu pouze
za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, což v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu rovněž
nenastalo.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že žalobu
proti označenému správnímu rozhodnutí podal stěžovatel v jazyce českém. V českém jazyce
byl Krajským soudem v Praze vyrozuměn o možnosti projednat věc bez jednání,
pokud k tomu stěžovatel vysloví souhlas, resp. pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří.
Na toto vyrozumění stěžovatel nijak nereagoval. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze
podal stěžovatel (prostřednictvím své zástupkyně) kasační stížnost, a to opět v jazyce českém.
Z obsahu spisu proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že si stěžovatel dokázal obstarat
překlad rozhodnutí žalovaného správního orgánu, resp. mu sám porozuměl, neb proti němu
sám, bez právního zástupce, podal žalobu. Stejně tak si dokázal zajistit pro řízení o kasační
stížnosti právní zástupkyni a podat jejím prostřednictvím kasační stížnost. Z uvedeného
tedy vyplývá, že všem podstatným úkonům v řízení minimálně zprostředkovaně, ale přesto,
porozuměl.
Povinnost soudu obstarat překlad všech dalších písemností, které budou stěžovateli
zasílány do mateřského jazyka, za výše uvedené situace, by dále podle Nejvyššího správního
soudu kladla na soud nepřiměřené nároky a byla tak ve zjevném rozporu se zásadou
hospodárnosti.
K tomu je nutno uvést, že soudní řád správní (s. ř. s.) neupravuje způsob, jakým má
soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný, než český jazyk.
Na takové situace je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento
zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé
a třetí části občanského soudního řádu. Podle ustanovení §18 o. s. ř., v návaznosti
na v kasační stížnosti cit. ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, mají
účastníci řízení právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud ustanoví účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení
najevo. Nejvyšší správní soud se domnívá, že v projednávané věci nebyla splněna podmínka
tohoto ustanovení, neboť taková potřeba v řízení nevyvstala.
Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svou judikaturu, ze které např. vyplývá,
že pokud vyrozumění pošty o uložení soudní zásilky nebylo psáno v mateřském jazyce
žadatelky o azyl, ale v češtině, nejedná se o vadu řízení; soud ani držitel poštovní licence není
povinen s účastníky soudního řízení písemně komunikovat jinak, než v jazyce českém
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 4 Azs 34/2003),
nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 7 Azs 17/2003,
ze kterého vyplývá, že skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, sice může být
podle konkrétních okolností předpokladem, že soud bude povinen přistoupit k poučení
účastníka o jeho právu jednat ve své mateřštině, sama o sobě bez dalšího mu však povinnost
poučit účastníka o uvedeném právu nezakládá.
Ze žádného právního předpisu nelze rovněž dovodit povinnost soudu, či správního
orgánu, zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí či jiných písemností v jiném jazyce.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud se cizinec rozhodne žít na území státu,
kde je úředním jazykem jazyk jiný, než ten, jemuž rozumí, musí být srozuměn s tím,
že komunikace bude probíhat v jazyce úředním, v daném případě českém. Z toho musí
ve vlastním zájmu vycházet, a to zejména za situace, kdy v cizí zemi podá jakoukoliv
písemnou žádost a předpokládá písemný kontakt s orgány, které o ní rozhodují. Nejvyšší
správní soud odkazuje rovněž na svou konstantní judikaturu i v této otázce, ze které vyplývá,
že jedním ze znaků suverenity České republiky je užití českého jazyka. Proto i rozsudky soudů,
jakož i rozhodnutí jiných státních orgánů, jsou důsledně vyhotovovány a účastníkům řízení
doručovány v českém jazyce. Jen toto („úřední“) znění je závazné a způsobilé vyvolat právní
účinky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 1 Azs 90/2004).
Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší správní soud vyjadřuje k námitce
stěžovatele - účastník, který neovládá dokonale úřední jazyk, má právo na tlumočníka,
resp. veškeré úkony ve věci měly být přeloženy do mateřského jazyka stěžovatele,
byl porušen §36 odst. 1 s. ř. s. - a uvádí, že potřeba tlumočníka ani podle Nejvyššího
správního soudu nevyvstala, úkony nebylo z výše uvedených důvodů třeba překládat; nedošlo
k porušení ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. Ač k tomu není Nejvyšší správní soud primárně
předurčen, přezkoumal i namítané porušení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
avšak ani takové porušení, s ohledem na výše uvedené, v souzené věci neshledal.
K námitce týkající se přezkumu humanitárních důvodů pak Nejvyšší správní soud
nejprve považuje za nutné uvést, že s odkazem na ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. může soud
(v souzené věci Krajský soud v Praze) přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané
v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu, resp. v něm obsažené správní uvážení
(„v případě hodném zvláštního zřetele lze udělit azyl z humanitárního důvodu“) pouze
omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití. Udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž
však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní
soud přezkoumávat pouze z hlediska případného překročení mezí správního uvážení,
nebo z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Nejvyšší správní soud stejně
jako krajský soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal a shledal,
že se žalovaný situací stěžovatele i v tomto směru řádně zabýval, přičemž překročení mezí
ani libovůli Nejvyšší správní soud v rozhodnutí žalovaného neshledal. Na základě výše
uvedeného a s odkazem na svou ustálenou judikaturu proto Nejvyšší správní soud dovozuje,
že Krajský soud v Praze postupoval správně, když ve svém přezkumu do správního uvážení
žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatele dány důvody hodné zvláštního
zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní. Nejvyšší správní
soud závěrem rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné
jurisdikci, je v dané otázce přezkum zákonnosti s ohledem na meze správního uvážení,
resp. jeho zneužití. Jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení,
které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.
Lze konstatovat, že pokud Krajský soud v Praze v rozsudku uvedl, že je oprávněn
přezkoumávat pouze, zda správní orgán soustředil pro své rozhodnutí všechny podklady
a zda jeho závěr není s podklady pro rozhodnutí v logickém rozporu, není uvedené
podle Nejvyššího správního soudu zcela v souladu s dikcí s. ř. s., neb podle ustanovení §78
odst. 1 s. ř. s.; jak již bylo výše uvedeno, soud přezkoumává pouze meze, resp. zneužití
správního uvážení v rozhodnutí správního orgánu. Jednalo se však o pouhé terminologické
odchýlení od pojetí dikce zákona, a to navíc bez vazby na zákonnost napadeného rozhodnutí.
K uvažovanému nároku na udělení azylu z humanitárních důvodů lze rovněž poukázat
na dřívější konstantní soudní judikaturu, podle níž se rozhodování o tom, zda bude udělen
azyl podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury
se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být někd o zkrácen. Soud odkazuje
např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000, usnesení Ústavního soudu
ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, či nepublikovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: „Na udělení
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje
na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“
O námitce týkající se nároku na udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu lze tedy shrnout, že posouzení toho, zda se jedná o důvody zvláštního zřetele přísluší
správnímu orgánu a Krajskému soudu v Praze tak příslušel pouze výše popsaný přezkum,
který řádně naplnil. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než stěžovateli nepřisvědčit,
jiné možnosti mu zákon nepřiznává. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že pro řešení
problémů stěžovatele lze využít i jiné instituty než udělení azylu.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelem
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu