ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.365.2004
sp. zn. 4 Azs 365/2004 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: H. P., zast.
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 25. 2. 2004, č. j. 15 Az 341/2003 - 22,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004,
č. j. 15 Az 341/2003 - 22, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 24. 9. 2002, č. j. OAM-321/VL-16-P16-2002. Tímto rozhodnutím žalovaného
bylo zastaveno řízení o udělení azylu dle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel brojil proti
zastavení řízení. Doplnil, že žalovaný jej sice vyzval, aby se dostavil k pohovoru k důvodům
pro zahájení řízení o udělení azylu, avšak toto předvolání mu nebylo řádně doručeno, neboť
v mezidobí změnil adresu pobytu. Požadoval zrušení napadeného rozhodnutí.
V následném rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel učinil čestné prohlášení,
že se po dobu azylového řízení bude zdržovat na adrese Ch., R. čp. 240, kam mu bylo
doručeno i předvolání k pohovoru. Zásilka se však vrátila s poznámkou pošty, že stěžovatel
není na této adrese znám. Z tohoto důvodu proto žalovaný podle krajského soudu správně
písemnost doručoval postupem dle §24 odst. 2 zákona o azylu, tedy ji uložil u pověřeného
zaměstnance Ministerstva vnitra, oznámení o uložení bylo vyvěšeno po stanovenou dobu;
stěžovatel se však k pohovoru ani poté nedostavil. Obdobný postup pak žalovaný zopakoval i
v případě druhého pozvání na pohovor. Na základě těchto tvrzení pak krajský soud uvedl, že
z důvodu, že se stěžovatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, přičemž o
věci nebylo možno na základě informací obsažených ve správním spisu rozhodnout, žalovaný
řízení správně zastavil. Na základě těchto argumentů pak krajský soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které nejprve
zrekapituloval dosavadní řízení a výslovně doplnil, že z rozhodnutí nevyplývá, zda správní
orgán výzvy doručoval podle správního řádu na adresu žalobce, nebo je doručoval jako jiné
písemnosti – oznámení o prodloužení lhůty pro vydání správního rozhodnutí – zda oznámil
a doručil přímo postupem podle §24 odst. 2 zákona o azylu. Výslovně dále uvedl,
že z rozsudku není ani zřejmé, že v souzené věci byly správním orgánem náležitě posouzeny
skutečnosti, které vedly k zastavení řízení; rozhodnutí žalovaného podle stěžovatele není
odůvodněno ve smyslu zákonných ustanovení o doručování v azylovém řízení. Stěžovatel
pro podporu svých tvrzení odkázal na znění §23 odst. 2, §24 odst. 1, 2 a §25 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu. Na základě výše uvedeného pak dovozoval, že označené rozhodnutí
je po skutkové a právní stránce nedostatečně odůvodněné a vydané v rozporu se zákonem.
Mimo tyto skutečnosti uvedl, že podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Poukázal na to, že podle
ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci řízení rovné postavení, resp. že podle čl. 37
odst. 4 Listiny základních práv a svobod má účastník, který neovládá dokonale úřední jazyk,
právo na tlumočníka, z čehož dovozuje, že veškeré úkony ve věci, tedy i napadené
rozhodnutí, měly být přeloženy do mateřského jazyka stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený
rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu projednání.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na obsah správního spisu. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje jednak důvod podřaditelný §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. a dále jmenovitě i důvod uvedený v §103 odst. 1 pod písm. d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K námitkám stěžovatele - „z rozhodnutí nevyplývá, zda správní orgán výzvy
doručoval podle správního řádu na adresu žalobce, nebo zda oznámil a doručil přímo
postupem podle §24 odst. 2 zákona o azylu; z rozsudku není ani zřejmé, že v souzené věci
byly správním orgánem náležitě posouzeny skutečnosti, které vedly k zastavení řízení;
rozhodnutí žalovaného není odůvodněno ve smyslu zákonných ustanovení o doručování
v azylovém řízení, na základě čehož pak dovozoval, že označené rozhodnutí je po skutkové
a právní stránce nedostatečně odůvodněné a vydané v rozporu se zákonem“ - Nejvyšší správní
soud uvádí, že označeným skutečnostem přisvědčil.
Podle §23 odst. 1 zákona o azylu je žadatel povinen se dostavit na předvolání
ministerstva vnitra k pohovoru. Dle §24 odst. 1 cit. zákona se písemnosti doručují
do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Podle §24 odst. 2 cit. zákona
se písemnost, kterou se nepodařilo doručit, uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku,
kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu, nebo v ministerstvem určeném azylovém
zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené
písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém středisku na úřední desce. Nevyzvedne-li
si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení,
i když se adresát o uložení nedozvěděl. Podle ustanovení §24 odst. 3 cit. zákona
se po hodnověrném zjištění, že se žadatel o udělení azylu dlouhodobě nezdržuje v místě,
kde je hlášen k pobytu, v případě, že místo jeho pobytu není známo, provede doručení
dle odstavce 2.
Podle §25 písm. d) zákona o azylu se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se žadatel
bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace
nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných
skutečností nelze rozhodnout.
Stěžovatel v kasační stížnosti tak správně uvádí, že dle §24 odst. 2 zákona o azylu
lze žadateli o udělení azylu doručovat jen takovou písemnost, kterou se nepodařilo doručit
postupem podle správního řádu.
Ze spisu vyplývá, že výzva k prvnímu pohovoru byla v souladu s §24 odst. 1 zákona
o azylu adresována do vlastních rukou stěžovatele a doručována podle správního řádu
na stěžovatelem uváděnou adresu „R. 240“. Tato výzva obsahovala předvolání k pohovoru na
den 26. 8. 2002. Zásilka byla vrácena s údajem pošty na přelepce zásilky, že adresát je „na
uvedené adrese neznámý“. Poté žalovaný správní orgán přistoupil k doručení výzvy
k prvnímu pohovoru podle §24 odst. 2 zákona o azylu, když vzal za prokázané, že se adresát
na adrese, kde je hlášen k pobytu, dlouhodobě nezdržuje. Z údajů ve spisu však vyplývá, že se
nejednalo o tutéž výzvu, která byla neúspěšně zasílána na stěžovatelem uváděnou kontaktní
adresu, neboť tato podle §24 odst. 2 zákona o azylu doručovaná výzva obsahovala termín
pohovoru na den 9. 9. 2002. Tzn. že v případě této výzvy jejímu doručení podle §24 odst. 2
zákona o azylu nepředcházel pokus o její doručení do vlastních rukou podle správního řádu.
Poté, co se stěžovatel nedostavil dne 9. 9. 2002 k pohovoru, žalovaný stanovil druhý
termín pohovoru, a to na den 23. 9. 2002, přičemž výzvu k tomuto pohovoru již doručoval
přímo podle §24 odst. 2 zákona o azylu. Ze souvislostí výše rekapitulovaného textu §24
zákona o azylu vyplývá, že zásilku adresovanou uchazeči o azyl je nutno vždy nejprve
doručovat do vlastních rukou (tedy podle správního řádu) a teprve, bude-li takový pokus
neúspěšný, je možné přistoupit k doručení způsobem stanoveným v §24 odst. 2 zákona
o azylu. Tak však žalovaný správní orgán v tomto případě nepostupoval a nedodržel tedy
zákonem předepsaný způsob doručování v řízení o udělení azylu.
Za tohoto stavu věci tedy nebyly výzvy k pohovorům doručeny stěžovateli řádně
a nelze tak souhlasit se závěrem žalovaného, a stejně tak krajského soudu, že stěžovatel byl
o obou termínech pohovoru řádně vyrozuměn. Proto nebylo ani možné rozhodnout tak,
že se „řízení o udělení azylu zastavuje, protože se žadatel bez vážného důvodu opakovaně
nedostavuje k pohovoru“. Nebyly splněny podmínky, které §25 písm. d) zákona o azylu
pro zastavení řízení předepisuje.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že skutková podstata v otázce splnění podmínek
doručování výzev k pohovorům, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech, a ve spojení s tím shledal i nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí
krajského soudu.
Pokud však jde o námitky stěžovatele stran jeho práva na tlumočníka, v těch Nejvyšší
správní soud stěžovateli nepřisvědčil.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že žalobu
proti označenému správnímu rozhodnutí podal stěžovatel v jazyce českém. Proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel (prostřednictvím své zástupkyně) kasační
stížnost, a to opět v jazyce českém.
Z obsahu spisu proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že si stěžovatel dokázal
obstarat překlad rozhodnutí žalovaného správního orgánu, resp. mu sám porozuměl,
neb proti němu sám, bez právního zástupce, podal žalobu. Stejně tak si dokázal zajistit
pro řízení o kasační stížnosti právní zástupkyni a podat jejím prostřednictvím kasační stížnost.
Z uvedeného tedy vyplývá, že všem podstatným úkonům v řízení minimálně zprostředkovaně,
ale přesto porozuměl.
Povinnost soudu obstarat překlad všech dalších písemností, které budou stěžovateli
zasílány do mateřského jazyka, za výše uvedené situace, by dále podle Nejvyššího správního
soudu kladla na soud nepřiměřené nároky a byla tak ve zjevném rozporu se zásadou
hospodárnosti.
K tomu je nutno uvést, že s. ř. s. neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat
s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný, než český jazyk. Na takové situace
je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak,
použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části
občanského soudního řádu. Podle ustanovení §18 o. s. ř., v návaznosti na v kasační stížnosti
cit. ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, mají účastníci řízení právo
jednat před soudem ve své mateřštině a soud ustanoví účastníku, jehož mateřštinou je jiný
než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Nejvyšší správní
soud se domnívá, že v projednávané věci nebyla splněna podmínka tohoto ustanovení, neboť
taková potřeba v řízení nevyvstala.
Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svou judikaturu, ze které např. vyplývá,
že pokud vyrozumění pošty o uložení soudní zásilky nebylo psáno v mateřském jazyce
žadatelky o azyl, ale v češtině, nejedná se o vadu řízení; soud ani držitel poštovní licence
není povinen s účastníky soudního řízení písemně komunikovat jinak, než v jazyce
českém (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2004, č. j. 4 Azs 34/2003)
nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003,
ze kterého vyplývá, že skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, sice může být
podle konkrétních okolností předpokladem, že soud bude povinen přistoupit k poučení
účastníka o jeho právu jednat ve své mateřštině, sama o sobě bez dalšího mu však povinnost
poučit účastníka o uvedeném právu nezakládá.
Ze žádného právního předpisu nelze rovněž dovodit povinnost soudu, či správního
orgánu, zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí či jiných písemností v jiném jazyce.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud se cizinec rozhodne žít na území státu,
kde je úředním jazykem jazyk jiný, než ten, jemuž rozumí, musí být srozuměn s tím,
že komunikace bude probíhat v jazyce úředním, v daném případě českém. Z toho musí
ve vlastním zájmu vycházet, a to zejména za situace, kdy v cizí zemi podá jakoukoliv
písemnou žádost a předpokládá písemný kontakt s orgány, které o ní rozhodují. Nejvyšší
správní soud odkazuje rovněž na svou konstantní judikaturu i v této otázce, ze které vyplývá,
že jedním ze znaků suverenity České republiky je užití českého jazyka. Proto i rozsudky soudů,
jakož i rozhodnutí jiných státních orgánů, jsou důsledně vyhotovovány a účastníkům řízení
doručovány v českém jazyce. Jen toto („úřední“) znění je závazné a způsobilé vyvolat právní
účinky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Azs 90/2004).
Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší správní soud vyjadřuje
k námitce stěžovatele v níž uvádí, že účastník, který neovládá dokonale úřední jazyk,
má právo na tlumočníka, resp. veškeré úkony ve věci měly být přeloženy do mateřského
jazyka stěžovatele, byl porušen §36 odst. 1 s. ř. s. - a uvádí, že potřeba tlumočníka
ani podle Nejvyššího správního soudu nevyvstala, úkony nebylo z výše uvedených důvodů
třeba překládat; nedošlo k porušení ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. Ač k tomu není Nejvyšší
správní soud primárně předurčen, přezkoumal i namítané porušení čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, avšak ani takové porušení, s ohledem na výše uvedené, v souzené
věci neshledal.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
shledal stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s., v otázce nenaplnění zákonných podmínek pro zastavení řízení o udělení
azylu podle §25 písm. d) zákona azylu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
napadaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm je soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního
soud.
Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu