ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.442.2004
sp. zn. 4 Azs 442/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. S., zast.
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. 8 Az 23/2004 – 38,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. 8 Az 23/2004 – 38
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2004, č. j. 8 Az 23/2004 – 38 podání
žalobce ze dne 8. 3. 2003 (správně 2004) odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že žalobce se podáním ze dne
8. 3. 2003 (správně 2004) domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2004,
č. j. OAM-90/VL-10-P08-2002 o neudělení azylu. Konstatoval, že podání obsahuje pouze
obecný výčet ustanovení správního řádu, která měla být porušena, jaké jsou konkrétní důvody
těchto tvrzení však podání neobsahuje. Žalobce pouze uvedl, že odůvodnění svých tvrzení
podá dodatečně. Dodatek k podání ze dne 8. 3. 2004 podal žalobce u Městského soudu
v Praze dne 29. 3. 2004. V tomto dodatku vznesl obsáhlé námitky proti rozhodnutí
žalovaného o neudělení azylu a proti tomu, že žalovaný neshledal překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Soud poukázal na ustanovení §37 odst. 3 a dále na ustanovení
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné a nicotné. Žalobce může rozšířit
žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Soud dále poukázal na to,
že podle ustanovení §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu podat ve lhůtě 15-ti dnů ode dne doručení rozhodnutí. Z obsahu správního spisu
plyne, že rozhodnutí o neudělení azylu bylo žalobci doručeno dne 3. 3. 2004 a lhůta k podání
žaloby tak začala běžet dne 4. 3. 2004 a skončila dne 19. 3. 2004. Protože podání ze dne
8. 3. 2004 neobsahovalo žádné žalobní body a k doplnění podání o žalobní body došlo až dne
29. 3. 2004, nemohl soud k těmto žalobním bodům přihlédnout. Soud uzavřel, že se zřetelem
k tomu, že z podání žalobce ze dne 8. 3. 2004 není patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, nezbylo mu, než pro nedostatek
podmínek řízení žalobu odmítnout [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal, že s názorem
soudu, vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení se neztotožňuje. Poukazoval
na ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., z něhož podle jeho názoru vyplývá, že soud vyzve podatele
k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví mu k tomu lhůtu, a to i v případě, kdy žalobce
uvede, že podání doplní v době co nejkratší. Poukazoval dále na to, že soud navíc vyzval
žalobce k doplnění podání usnesením ze dne 8. 4. 2004, které bylo doručeno dne 23. 4. 2004,
z čehož dovozoval, že je zcela evidentní, že se soud neseznámil s obsahem spisu,
neboť jinak by buď řízení zastavil, poté co marně uplynula lhůta k doplnění žaloby,
nebo naopak v řízení pokračoval z důvodu, že jsou splněny podmínky, tj. bylo-li řádně
doplněno podání. Stejnou možnost měl soud i u dalšího úkonu ve věci, kdy žalobci zaslal
vyjádření žalovaného a dále poučení podle §8 odst. 1, 2 a §5 s. ř. s. a výzvu podle §51
odst. 1 s. ř. s., kteréžto byly stěžovateli doručeny 22. 6. 2004. Namítal dále, že neovládá
český jazyk, což je zásadní problém, má-li být reagováno na usnesení a výzvy soudu.
Podle jeho názoru proto veškeré písemné úkony mají být v jazyce čečenském nebo ruském,
což se v tomto případě ani jednou nestalo. Navrhoval, aby napadené usnesení Městského
soudu v Praze bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 9. 2004 uvedl, že vzhledem k obsahu kasační
stížnosti se k této nebude vyjadřovat. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nepodporoval.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud podotýká, že rozsudkem ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 4 Azs 444/2004, rozhodoval ve věci žalobců L. S., nezl. M. S. a nezl. S. S., kdy ve
zcela obdobné věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. 8 Az 24/2004 –
36 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu podané kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podal z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu kasační stížnosti pak dále plyne, že stěžovatel považuje napadené usnesení
Městského soudu v Praze za nezákonné. V úvahu by tedy spíše přicházel důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v podání stěžovatele ze dne
8. 3. 2004, označeném jako žaloba proti správnímu rozhodnutí MVČR ze dne 28. 1. 2004,
je uvedeno, kdo je podatelem, jaké správní rozhodnutí a v jakém rozsahu je napadáno.
Dále je v podání uvedeno, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a podává proti
němu žalobní návrh. Pod bodem III. jsou vymezeny žalobní body, které podle stěžovatele
spočívaly v tom, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil povinnost uvedenou v ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a v důsledku toho byla nesprávně posouzena žádost
o azyl, důkazy, které si správní orgán opatřil před vydáním rozhodnutí, nebyly úplné, a došlo
tak k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu, když správní orgán
nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval
zodpovědět. Dále bylo namítáno, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů,
neboť chybí logická vazba mezi rozhodnutím a podklady pro něj. Podle názoru stěžovatele
správní orgán nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí, a tím porušil
povinnost, kterou mu ukládá §47 odst. 3 správního řádu. Pod bodem IV. je v žalobě uvedeno,
že odůvodnění bude podáno dodatečným podáním. Pod bodem V. je pak zcela jednoznačný
návrh na vydání rozsudku, jimž by Městský soud v Praze měl napadené rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-93/VL-10-P05-2002 zrušit
a věc vrátit žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze podání stěžovatele, kterým napadá rozhodnutí správního
orgánu, odmítl s odkazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který spatřoval
ve skutečnosti, že podání stěžovatele neobsahovalo náležitosti uvedené v §37 odst. 3 a §71
odst. 1 písm. d) a f) s. ř. s. Svůj závěr o neodstranitelnosti vad podání opřel soud o ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s. Podle věty třetí tohoto ustanovení je možné rozšířit žalobu na dosud
nenapadené výroky rozhodnutí, nebo ji rozšířit o další žalobní body, pouze ve lhůtě
pro podání žaloby. Jak Městský soud v Praze uvedl, tato lhůta již uplynula, a proto nemohl
přihlížet k doplnění žaloby ze dne 29. 3. 2004.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná
povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 – 40 ze dne
23. 10. 2003 publikovaný pod č. 113/2004 sbírky NSS). Nejvyšší správní soud zároveň
považuje za rozhodné, že ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. stanovilo lhůtu
pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní
body, a tedy v souladu s konstantní judikaturou i pro doplnění žalobního bodu do podání,
které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo, nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby.
Vady žaloby jsou přitom odstranitelné pod vstupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého
předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání
a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod,
a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bod je formulován nedostatečně přesně a podrobně,
popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadeného
správního rozhodnutí, je soud povinen postupovat podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně
projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením řízení
o takovém podání, přičemž o tomto následku musí být podatel ve výzvě poučen.
V dané věci je tak předmětem sporu otázka, zda byl v žalobě uveden žalobní bod
či nikoliv, neboť pouze v druhém případě se takový nedostatek žaloby stane po uplynutí lhůty
stanovené v ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. neodstranitelným Vzhledem k tomu,
že stěžovatel uvedl, že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu a v podání
namítl, jak je již výše uvedeno, porušení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1
a §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., má Nejvyšší správní soud za to, že taková dikce
podání splňuje minimální požadavky na formulaci žalobního bodu, neboť z ní lze usoudit
na právní argumentaci a částečně i na skutková tvrzení, o něž žalobní bod opírá. Takový
žalobní bod lze označit jako porušení konkrétních ustanovení správního řádu správním
orgánem, tedy vady řízení, k nimž došlo před správním orgánem. V tomto závěru Nejvyšší
správní soud vychází rovněž ze své judikatury – rozsudek sp. zn. 1 Azs 28/2004 ze dne
28. 4. 2004, podle něhož jestliže žalobce namítal vady správního řízení toliko v obecné
rovině, tj. omezil se jen na citaci příslušných ustanovení správního řádu, aniž by uvedl,
v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, postupoval Městský soud v Praze v souladu
se zákonem, jestliže procesní postup žalovaného v řízení přezkoumal obecně ve vztahu
k obsahu správního spisu a neshledal v postupu žalovaného pochybení.
Z podání stěžovatele tak bylo zřejmé, v jakém rozsahu správní rozhodnutí napadá
a rovněž důvody, proč tak činí, přičemž výše uvedené bylo možno považovat za žalobní bod
ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto by se v dané věci nejednalo o rozšiřování žaloby,
nýbrž o upřesnění, resp. rozvedení stávajícího žalobního bodu, které je možné, resp. tam,
kde je to třeba, i nezbytné učinit i po marném uplynutí této lhůty. Městský soud v Praze měl
v případě, že zjistil jiné vady žaloby než absenci jakéhokoliv žalobního bodu, či absenci
vymezení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, vyzvat stěžovatele k opravě
nebo odstranění vad podání podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takové opravě či odstranění vad
nebránilo uplynutí lhůty podle ustanovení §71 odst. 2 věty třetí. Podmínky pro odmítnutí
návrhu by pak byly splněny pouze tehdy, jestliže by podání nebylo opraveno nebo doplněno
ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu. Pokud tady jde o podání ze dne 19. 3. 2004, které došlo
Městskému soudu v Praze dne 29. 3. 2004, lze na základě výše uvedeného konstatovat,
že uvedené podání bylo sice podáno po lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.,
avšak mělo být zkoumáno, zda uvedené obsáhlé podání, je svým obsahem upřesněním,
či doplněním stávajících žalobních bodů anebo, zda jde o rozšíření žalobních bodů po lhůtě
uvedené v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s., k němuž by soud již přihlížet nemohl.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci dále uvádí, že Městský soud v Praze
skutečně vyzval stěžovatele usnesením ze dne 8. 4. 2004, č. j. 8 Az 23/2004 – 21 podle §37
odst. 1 a 5 s. ř. s. k odstranění nedostatků žaloby, avšak tyto nedostatky spatřoval pouze
v nedostatku potřebného počtu doplnění žaloby ze dne 19. 3. 2004. Je ovšem pravdou,
že z uvedeného usnesení vyplývá, že podání stěžovatele ze dne 19. 3. 2004 považuje
za doplnění žaloby, avšak zároveň je nutno konstatovat, že výše uvedené usnesení
je usnesením procesním, jímž soud vázán není.
K námitce stěžovatele ohledně překladu písemných úkonů do čečenského jazyka
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť podle jeho názoru nebyly splněny podmínky
ustanovení §18 občanského soudního řádu se zřetelem k §64 s. ř. s. Vzhledem ke způsobu
rozhodnutí se však tímto stížnostním bodem ve věci dále nezabýval.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že má-li žaloba jiné vady, než absenci jakéhokoliv
žalobního bodu, či absenci vymezení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, vyzve
předseda senátu žalobce k odstranění vad podání podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
i po uplynutí lhůty podle ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. To platí i pro upřesnění
žalobních bodů již v žalobě obsažených (shodně též rozsudek NSS č. j. 2 Azs 64/2004 – 46
ze dne 9. 8. 2004).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. byl prokázán, neboť v posuzovaném případě nebyly
splněny podmínky pro odmítnutí podání. Proto kasační stížností napadené usnesení
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení
je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Za této situace se pak již nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud upozorňuje na to, že ve výroku napadeného usnesení
je nesprávně uveden rok podání stěžovatele, které soud odmítl, kdy namísto správného
označení podání ze dne 8. 3. 2004 je nesprávně uvedeno „ze dne 8. 3. 2003“. Nejvyšší správní
soud však pro nesprávně uvedené datum podání stěžovatele nevrátil Městskému soudu
v Praze věc k vydání opravného usnesení, neboť napadené usnesení tímto rozsudkem zrušil
a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu