ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.463.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. W., zast.
Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 24 Az 1011/2003 - 27,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 24 Az 1011/2003 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Faridu Alizeymu, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2558,60 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním
soudem do 30-ti dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 2. 2003, č. j. OAM-265/VL-07-08-BZ-2003.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu); současně
bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl podle §13 a §14 označeného zákona
a že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde
o skutkové důvody odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Požadoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud, obdobně jako správní orgán, k závěru,
že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Soud shledal,
že v daném případě stěžovatel jako důvody své žádosti o udělení azylu v průběhu celého
správního řízení prokazatelně uváděl problémy se soukromými osobami, které však neměly
žádnou relevanci k důvodům vymezeným zákonem o azylu. Žalovaný přitom žádost o udělení
azylu správně zamítl podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když stěžovatel přichází
z třetí bezpečné země, Polska. Krajský soud v Ostravě na základě výše uvedeného žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání (kasační stížnost), ve kterém soudu
vytýkal, že porušil stěžovatelovo právo na vyjádření. Požadoval zrušení napadaného rozsudku
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Následně, na základě výzvy Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel požádal
o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2004, č. j. 24 Az 1011/2003 - 41,
byl stěžovateli ustanoven zástupce - Mgr. Farid Alizey, advokát se sídlem v Ostravě –
Moravská Ostrava, Masná 8.
Na základě výzvy krajského soudu stěžovatel prostřednictvím ustanoveného zástupce
kasační stížnost doplnil. V doplnění kasační stížností stěžovatel uvedl, že soud rozhodl
bez nařízení jednání, aniž by to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasili, čímž porušil
ustanovení §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajskému soudu dále vytýkal, že se nevypořádal
se všemi skutečnostmi a nesprávně posoudil právní otázky souvisejícími s udělením azylu.
Žalovanému správnímu orgánu pak vytýkal, že jeho rozhodnutí postrádá formální náležitosti
podání, neboť z něj není patrné, čím se správní orgán při rozhodování řídil,
tedy které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení
důkazů a při použití právního předpisu. Žalovanému správnímu orgánu i Krajskému soudu
v Ostravě pak vytýkal, že se nezabývali skutečností, zda země původu stěžovatele splňuje
kritéria bezpečné země původu podle §2 odst. 1 zákona o azylu, a že přezkoumávali
toliko důvod vymezený v ustanovení §12 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody
odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Na základě výše uvedených skutečností pak požadoval, aby byl napadený rozsudek
zrušen, a to z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vrácen k dalšímu
projednání.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém navrhl odmítnutí kasační
stížnosti pro opožděnost, resp. zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel kasační stížností uplatňuje výslovně důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kromě toho namítal i důvod podřaditelný
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Především tuto posledně uvedenou námitku, kdy stěžovatel krajskému soudu
vytýká, že soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by to účastníci shodně navrhli,
nebo s tím souhlasili, čímž porušil ustanovení §51 s. ř. s. - shledal Nejvyšší správní soud
důvodnou. Ze soudního spisu vyplývá, že krajský soud stěžovateli zaslal dne 1. 4. 2003
na adresu PoS Zastávka sdělení, ve kterém stěžovatele v souladu s §51 s. ř. s. vyzval,
aby sdělil, zda souhlasí s tím, aby ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., bylo o věci samé rozhodnuto
bez jednání. Současně jej vyrozuměl o tom, že souhlas bude udělen také tehdy,
pokud se stěžovatel nevyjádří ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení této výzvy. Předmětná
adresa byla adresou, kterou jako „současnou adresu“ stěžovatele uvedlo Ministerstvo vnitra
ve svém vyjádření k žalobě, vyhotoveném dne 25. 3. 2003, a adresovaném Krajskému soudu
v Ostravě. Označené sdělení bylo na uvedenou adresu doručováno dne 8. 4. 2003. Z důvodu,
že stěžovatel nebyl při doručování zásilky zastižen, tato byla uložena u provozovatele
poštovní licence (na poště); z údajů na obálce zásilky vyplývá, že stěžovatel byl poučen
o jejím uložení. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by se stěžovatel v den, kdy byl činěn
pokus o doručení a zásilka byla uložena, tj. dne 8. 4. 2003, na uvedené adrese zdržoval.
Z úředního záznamu založeného ve spisu toliko vyplývá, že se dne 14. 4. 2003 stěžovatel
vrátil do pobytového střediska, kam mu byla písemnost doručována. Krajský soud
z tohoto dovodil, že stěžovatel měl možnost si označenou zásilku převzít. S tímto názorem
se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Podle §42 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)
v návaznosti na §46 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném
v době doručování (dále jen „o. s. ř.“) platí, že nebyl-li adresát písemnosti (neurčené
do vlastních rukou – což byl předmětný případ) zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje,
písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl.
Nevyzvedne-li si písemnost do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den
doručení, i když se o uložení písemnosti adresát nedozvěděl. Účinky doručení za užití fikce
tak v tomto případě mohly nastat jen za předpokladu, že by se adresát zásilky v době
doručování na dané adrese zdržoval. To však z obsahu spisu nijak nevyplývá, neboť jediné
ve spisu doložené datum, kdy se měl stěžovatel na uvedené adrese prokazatelně zdržovat,
je datum 14. 4. 2003.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudní řád správní odnětí možnosti jednat
před soudem nepodřazuje pod důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nesprávné
posouzení právní otázky soudem), a je tak nutno tuto námitku subsumovat pod §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jiné vadě řízení, mohla-li mít
tato vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
Přestože Krajský soud v Ostravě zásilku obsahující výzvu podle §51 s. ř. s. stěžovateli
adresoval do místa, na kterém se stěžovatel zdržovat měl, a ohledně něhož neměl v době
doručování této zásilky pochyb, že se tam také zdržuje, musí Nejvyšší správní soud uzavřít,
že vyplynula-li ze spisu pochybnost, zda se na uvedené adrese stěžovatel v době doručování
předmětné zásilky skutečně zdržoval, a Krajským soudem v Ostravě bylo ve věci rozhodnuto,
aniž by stěžovateli byla dána možnost jednat před soudem, nelze takový proces za situace,
kdy nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání,
shledávat spravedlivým. Účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci
v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci, jak je mu garantováno článkem
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K takovému závěru Nejvyšší správní soud
dospívá s přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu, přičemž poukazuje například
na jeho nález sp. zn. I. ÚS 57/94 ze dne 2. 2. 1995 nebo sp. zn. IV. ÚS 97/94 ze dne
20. 2. 1995, v nichž judikované názory lze v obecné rovině beze zbytku aplikovat i na právní
věc projednávanou a rozhodovanou v režimu soudního řádu správního, tedy podle právního
stavu účinného po 1. 1. 2003.
Rozhodnutí věci bez nařízení jednání za situace, kdy výzva k vyslovení souhlasu
s takovým postupem podle §51 s. ř. s. nebyla stěžovateli řádně doručena, představuje vadu
řízení, jež se dotýká samotné zákonnosti nyní napadaného rozsudku. Této námitce
tedy Nejvyšší správní soud přisvědčuje, v této části shledává kasační stížnost důvodnou
a tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení rozsudku.
Proto Nejvyšší správní soud rozsudek napadený Krajského soudu v Ostravě
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za této situace
se pak již nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, týkajícími se meritorního rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
ve svém novém rozhodnutí Krajský soud v Ostravě.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, Mgr. Farid Alizey, byl ustanoven
soudem, platí odměnu za zastupování a hotové výdaje stát (§35 odst. 7 v návaznosti
na §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ustanovením §11 písm. b),
d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky, odměna za dva úkony
právní služby á 1000 Kč (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
12. 10. 2004) a dále podle ustanovení §13 odst. 3 téže vyhlášky náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky za dva úkony právní služby á 75 Kč. Protože ustanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně,
vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,60 Kč.
Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu