ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.505.2004
sp. zn. 4 Azs 505/2004 – 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. M., zast.
JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dřevařská 25, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2004, č. j. 63 Az 9/2004 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 6. 1. 2004, č. j. OAM-6539/VL-07-15-2003. Tímto
rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel samostatným podáním požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu,
ve které toliko uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného správního orgánu a požaduje
jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
V napadeném rozsudku dospěl krajský soud, obdobně jako žalovaný správní orgán,
k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu,
tj. v důsledku pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Krajský soud
přisvědčil žalovanému správnímu orgánu v tom, že důvodem žádosti o azyl bylo
pronásledování, avšak ze strany soukromých osob, a z hlediska takto uváděných důvodů
v žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem
žalovaného správního orgánu o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě neshledal naplnění žádného
žalobního bodu a žalobu proto rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvody
vymezené v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navázal, že s rozhodnutím nesouhlasí,
a to proto, že ministerstvo dostatečně nezohlednilo jeho situaci. Připustil, že nebyl
pronásledován takovým způsobem, jak to vyžaduje §12 zákona o azylu, ale na druhou stranu
se nemohl obrátit na jakoukoliv instituci se žádostí o pomoc, díky provázání těchto institucí
s mafií na území Ukrajiny. Vyslovil názor, že zákon o azylu by měl chránit občany států,
kde není možné se domáhat svých práv cestou policie, soudů a jiných státních institucí.
Takovou zemí Ukrajina podle hodnocení Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských
práv, ze které vycházelo i Ministerstvo vnitra, rozhodně je. Vyslovil názor, že jeho případ
je hodný zvláštního zřetele v souladu s §14 zákona o azylu. Poukázal na vymezení pojmu
pronásledování a na písemné odůvodnění rozhodnutí žalovaného, v němž se zmiňuje o situaci
na Ukrajině. Dovozoval, že je pochopitelné, že se nemohl bez prostředků na úplatky obrátit
na policii či jinou státní instituci se žádostí o pomoc. Navrhoval, aby napadený rozsudek
krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Podáním
ze dne 20. 10. 2004 požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil
souhlas se závěry krajského soudu a odkázal na správní spis. Doplnil, že stěžovatelova tvrzení
o nemožnosti se obrátit na orgány na Ukrajině považuje za účelová. Žalovaný správní orgán
navrhl, aby kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek a kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Protože stěžovatel za tento důvod označil důvody vymezené v §103 odst. 1
pod písm. d) s. ř. s. je třeba se nejprve vyjádřit k jejich významu. První, tam upravený důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným
způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci
podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí
neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve pojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně
jmenovaný důvod, tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat
jako důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu pouze za předpokladu splnění věty
navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však podle Nejvyššího
správního soudu v souzené věci nenastaly. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se nevztahuje k rozhodnutí správního
orgánu, ale k rozhodnutí soudu.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V daném případě správní orgán na případ stěžovatel použil tzv. zkráceného řízení
o azylovém právu uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení.
Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování
o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení
je zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění
podmínek v tomto ustanovení neznamená automatické vyloučení z řízení o udělení azylu,
ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti,
aby mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění země
původu.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu stanoví, že žádost o udělení azylu
se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnosti o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů vymezených v §12 zákona o azylu.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
16. 12. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém výslovně uvedl, že o azyl
žádá z důvodu, že na Ukrajině nemá práci, matka je v České republice, přijel za ní. Doplnil,
že matka měla na Ukrajině dluh, její věřitel mu vyhrožoval a požadoval peníze. Stejně
tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území
České republiky ze dne 18. 12. 2003 vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádá z důvodu
pronásledování ze strany věřitele své matky. Podle stěžovatelova tvrzení mu věřitelé
vyhrožovali, že pokud dluh nevrátí, zabijí jej. Ze správního spisu přitom dále vyplynulo,
že stěžovatel v zemi původu problémy se státními orgány neměl, s uvedenými problémy
se na ně neobrátil, o přestěhování v rámci Ukrajiny se rovněž nepokusil a odcestoval
do České republiky
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Označené problémy nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu.
V případě pronásledování ze strany soukromých osob v domovské zemi, lze institut azylu
použít teprve v případě, že by se stěžovatel se svými problémy obrátil na domovské orgány
a ty mu neposkytly ochranu. Nejvyšší správní soud na podporu svého závěru odkazuje
např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ve kterém bylo uvedeno,
že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři
pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zřejmě bezdůvodná.
Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že závěr o tom, že stěžovatel v žádosti neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Správní orgán správně žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl,
přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem
zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu
platné právní úpravy. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Pokud jde o námitky stěžovatele, v nichž se dovolává posouzení poměrů v zemi jeho
státní příslušnosti a odkazuje na zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv, z níž měl žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházet, je třeba především
uvést, že napadené rozhodnutí správního orgánu z žádné takové zprávy nevychází.
Je tomu tak proto, že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 zákona
o azylu, se správní orgán nezabývá výrokem ve smyslu §91 o překážkách vycestování,
takže situaci v zemi státní příslušnosti nemusí zjišťovat. I bez zřetele k výše uvedenému
je však nutno konstatovat, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se obrátil se žádostí
o pomoc na příslušné orgány Ukrajiny. Jeho tvrzení, že se nemohl bez prostředků na úplatky
obrátit na policii či jinou státní instituci, tak zůstává tvrzením hypotetickým.
Výše uvedené souvisí i s námitkou o neudělení humanitárního azylu ve smyslu §14
zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla
či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat
ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu, tj. podmínkami udělení azylu
z humanitárních důvodů. Neprovádí-li správní orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází z toho, že stěžovatel neuvedl skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
[§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], potom výrok ve vztahu k ustanovení §14 zákona
o azylu v posuzované věci nepřichází v úvahu. Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, avšak jenom za situace,
jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12.
Jak již však bylo výše opakovaně uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené
řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12
byly zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány (nemohly být
tudíž ani zjištěny) nepřichází v úvahu výrok o udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu.
V případě možného přezkumu §14 zákona o azylu by Nejvyšší správní soud navíc
musel uvést, že správní soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů vydané
v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí,
popř. z hlediska jeho případného zneužití. Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona
o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl
důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska
překročení případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), nebo z hlediska případné
libovůle ze strany správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu
nepřísluší posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního
zřetele. Nejvyšší správní soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu,
ač v takzvané plné jurisdikci, je toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního
uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním
uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přitom nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační
stížnost dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává, když stěžovatel s kasační stížností
úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu