ECLI:CZ:NSS:2005:5.A.2.2002
sp. zn. 5 A 2/2002 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně:
Ř. f. s. M. A. v. P., zastoupené advokátem JUDr. Petrem Kužvartem, se sídlem Za Zelenou
liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské nám. 6, 110 15 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 10. 2001, č. j. 13436/01-32/O-314/01,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 25. 10. 2001,
č. j. 13436/01-32/O-314/01, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města
Prahy - stavebního úřadu ze dne 9. 4. 2001, č. j. 133384/00/OUR/J/Hol,
se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení částku 4 650 Kč,
a to k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Kužvarta ve lhůtě do 30 dnů od právní
moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného
rozhodnutí žalovaného Ministerstva pro místní rozvoj, kterým bylo k žalobě některých
účastníků správního řízení (P. P. a o., občanské sdružení A. p. ž. p., J. J., MUDr. T. J., E. H.,
J. H.) potvrzeno rozhodnutí odboru územního rozhodování Magistrátu hlavního města Prahy
(stavebního úřadu) ze dne 9. 4. 2001, č. j. 133384/00/OUR/J/Hol, jímž bylo rozhodnuto o
umístění stavby „Bytového domu včetně přípojek inženýrských sítí“ na pozemcích č. parc. 96
a 2026 kat. území P., při ulici p. V.v P. 4, a odvolání bylo zamítnuto. Odvolání P. G., správce
farnosti s. M. A. v P., bylo zamítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §60 správního řádu.
Žalobkyně v obsáhlé žalobě především namítá, že byl zcela chybně určen okruh
účastníků územního řízení, když nebyli přibráni mezující sousedé parcely č. 2026 včetně
žalobkyně, a cítí se tak být tzv. opomenutým účastníkem. Z předmětné dokumentace
je totiž zřejmé, že v rámci napojování na inženýrské sítě (napojení přípojky silnoproudu)
došlo k zásahu do pozemku č. 42 ve vlastnictví žalobkyně. Navíc, žalobkyně měla
být účastníkem tohoto řízení i proto, že přímo sousedí s pozemkem č. 2026 a v tomto směru
se odvolává na nález Ústavního soudu č. 96/2000 Sb. Dotčení užívání kostela a zvonice
spatřuje žalobkyně v tom, že zamýšlená novostavba bude představovat dominantu
v předmětném území, která zredukuje stávající význam kostela, a pravidelné zvonění
ve zvonici může vést k budoucím sporům a konfliktům s obyvateli plánované stavby.
Postupem stavebního úřadu i žalovaného tak bylo porušeno ustanovení §34 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánováním a stavebním řádu (stavební zákon) a žalobkyně byla
zbavena všech procesních práv. Již z tohoto důvodu proto navrhuje napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit.
Žalobkyně dále namítá, že odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy se vyjádřil
k věci závazným stanoviskem ze dne 11. 9. 2000, a to vydáním souhlasu bez stanovení
podmínek, což odporuje ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb. Navíc, tento orgán
se k navrhovanému zásahu vyjádřil toliko z hlediska ochranného pásma Pražské památkové
rezervace a zcela ignoroval zásah do areálu kostela s. M. A., tzn. rovněž do zapsané kulturní
památky. Absence tohoto závazného stanoviska způsobuje nezákonnost finálního rozhodnutí.
Nezákonnost spatřuje žalobkyně rovněž ve skutečnosti, že při vydání rozhodnutí chybělo
stanovisko k zásahu do ochranného pásma Národní kulturní památky Vyšehrad.
Žaloba dále obsahuje následující žalobní body, brojící proti citovanému rozhodnutí
správního orgánu I. stupně:
1) Návrh na umístění stavby podaný stavebníkem „S. s. e. a. Ing. a. P. S.“ nesplňuje
povinné náležitosti ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení stavebního zákona (dále jen „vyhláška č. 132/1998 Sb.“). Tak došlo
k porušení §4 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb. a toto pochybení mělo reálný dopad do
procesních práv účastníků.
2) Žalobkyně brojí proti neoprávněné dispozici s předmětem řízení, k čemuž dodává,
že původně měly být stavbou dotčeny pozemky č. parc. 96, 94, 2026 a 2019 v kat. území P., a
tento stav ještě trval v době prvého ústního jednání 29. 1. 2001. Následně, na základě
nesouhlasu Úřadu městské části Praha 4, došlo k vypuštění přeložky kanalizace na pozemek
parc. č. 94, přičemž vše nasvědčuje tomu, že tuto změnu předmětu řízení provedl stavební
úřad a nikoliv stavebník (navrhovatel), který jediný má právo disponovat s návrhem; dále
žalobkyně doplnila, že obeslání k opakovanému ústnímu jednání z 8. 2. 2001 již postrádalo
pozemek č. parc. 94, ovšem bez nejmenšího vysvětlení a upozornění na změnu předmětu
řízení. Účastníci proto při druhém obeslání byli zjevně v přesvědčení, že se návrh nezměnil a
že se již znovu vyjadřovat nemusí. V této situaci však byl stále údajně dotčen pozemek
č. parc. 2019 a až na ústním jednání dne 1. 3. 2001 byl tento pozemek vypuštěn. Ovšem i po
tomto datu došlo k doplňování spisu přinejmenším o další doklad - vyjádření odboru výstavby
Magistrátu hl. m. Prahy (dále v textu „MHMP“) z 6. 3. 2001 a účastníci a zřejmě ani dotčené
orgány státní správy na tuto skutečnost nebyli upozorněni a nebyla jim dána možnost se před
vydáním rozhodnutí k těmto podkladům vyjádřit.
3) I v jiných částech řízení došlo podle žalobkyně k upřesnění předmětu řízení
ze strany stavebního úřadu, neboť jeho rozhodnutí odsouhlasilo a umístilo řešení stavby
s jinou kapacitou parkovacích míst a podle žalobkyně se tak jedná o svévoli stavebního úřadu.
Rovněž tak výškové poměry byly údajně změněny a žalobkyně se domnívá, že rozhodnutí
nemá napravovat vady a nepřesnosti žádosti resp. dokumentace. Proto tvrdí, že bylo
disponováno s předmětem řízení ze strany stavebního úřadu a byla porušena dispoziční
zásada.
4) Žalobkyně dále uvedla, že ve vyjádření Odboru životního prostředí
(dále také „OŽP“) MHMP ze dne 29. 11. 2000 není pojednán krajinný ráz a zásah navrhované
stavby do něj. OŽP tak pochybil, neboť součástí podkladů k územnímu řízení není
podkladové rozhodnutí - souhlas či nesouhlas se zásahem do krajinného rázu ve smyslu
§12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
a pouhá existence stanoviska OŽP MHMP nepostačuje, protože dané stanovisko tuto otázku
nezmiňuje. Souhlas se zásahem do krajinného rázu je na základě §90 citovaného zákona
vydáván ve správním řízení jako rozhodnutí, a to vždy, když je umísťována nebo povolována
stavba, jíž by mohlo dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Žalobkyně se dále
vyjadřuje k povaze zásahu do krajinného rázu a shrnuje, že pojem krajinného rázu je nutno
chápat nejen jako přírodní, ale i jako kulturní a historickou charakteristiku daného území,
a domnívá se, že stavbou tohoto domu by došlo k zásahu, který by změnil či snížil krajinný
ráz této oblasti. K tomuto závěrem uvedla, že stavební úřad je povinen přezkoumat formu
a právní náležitosti podkladů, tedy i vyjádření dotčených orgánů, a to včetně existence
a formální správnosti podkladových rozhodnutí. Již v průběhu územního řízení někteří
účastníci namítali, že ve správním spise chybí určité podklady (zákresy), přičemž ani poté tyto
doklady nebyly doplněny. Absence podkladového rozhodnutí vyvolává nezákonnost, která
způsobuje i nezákonnost (a vadnost) finálního územního rozhodnutí, takže došlo k porušení
§12 odst. 2 označeného zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a §126 odst. 1
stavebního zákona. Nebyl zjištěn ani skutečný stav věci a došlo k porušení ustanovení §3
odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu.
5) Došlo také údajně k nedodržení koeficientu zeleně stanoveného ve vyhlášce
č. 32/1998 Sb. hl. m. Prahy, neboť pozemek parc. č. 96 je zčásti v ploše všeobecné obytné
a zčásti čistě obytné, přičemž pro oba případy jsou stanoveny koeficienty zeleně;
tento pozemek se však podle označeného územního rozhodnutí zastavuje zcela,
a to bez jakékoliv zeleně. Stavba je předimenzovaná; na tom nic nemění ani zeleň umístěná
na stavbě (na předzahrádkách, na terasách). V tom spatřuje žalobkyně rozpor s obecně
závazným předpisem (vyhláškou č. 32/1998 Sb. hl. m. Prahy).
6) Žalobkyně rovněž namítá, že OPP MHMP se vyjadřoval k jiné dokumentaci
(9/2000) než k té, která byla předložena k územnímu řízení (12/2000). Nebylo doloženo,
že byly s OPP MHMP projednány změny předmětu řízení, což vyplývá i ze skutečnosti,
že se tento orgán nevyjadřoval po 11. 9. 2000, z čehož je zřejmé, že se o nich nedozvěděl
a nemohl se k nim před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Tím bylo porušeno ustanovení
§126 stavebního zákona.
7) Účastníci územního řízení J. před správním orgánem vznesli námitky
občanskoprávního charakteru ve smyslu sousedských imisí podle §127 občanského zákoníku.
U těchto námitek však měl stavební úřad postupovat podle §137 odst. 3 a řízení přerušit,
což však neučinil. Tímto pochybil, neboť náležitě nevyřídil námitky účastníků řízení,
jak stanoví §39 stavebního zákona.
8) Protizákonnost je dána rovněž tím, že nebyl předložen souhlas vlastníka stavebního
pozemku; vlastník pozemku (zastoupený Odborem správy majetku MHMP) parc. č. 2026
se totiž vyjádřil dopisem z 30. 11. 2000 tak, že držitelem tohoto pozemku je obec; souhlas
byl však dán pouze k umístění stavby na pozemku parc. č. 96 a navíc šlo pouze o souhlas
mezujícího souseda, nikoliv vlastníka. „T“ jako správce komunikace dala k věci pouze
koordinační vyjádření, jež má však pouze technický a organizační význam a nejedná se tudíž
o souhlas. Tímto došlo k porušení §38 stavebního zákona a účastníci byli informováni mylně,
že snad v případě pozemku č. parc. 2026 jde o sousední nemovitost.
9) Žalobkyně namítá, že jeden z účastníků řízení zemřel, přičemž stavební úřad přibral
do řízení „možné dědice“, což však není v souladu s právem. A. p. ž. p. (účastník řízení)
v rámci písemného vyjádření namítl, že dědická věc není doposud vyřízena a nelze proto
jednat s „nevlastníky“ sousední nemovitosti jako s účastníky řízení. Stavební úřad proto měl
vyčkat rozhodnutí soudu o dědictví; rovněž zde nebyly podmínky pro to, aby si stavební úřad
učinil vlastní názor o tom, kdo bude dědicem, protože šlo o předběžnou otázku
občanskoprávního charakteru, kterou řešil v době územního řízení jiný orgán.
10) Při druhém ústním jednání konaném dne 1. 3. 2001 došlo zástupcem Městské části
Praha 4 k předložení a následnému stažení studie zástavby v území, upravující propojení
okolních ulic a otázku urbanistické koncepce, přičemž účastníci řízení mohli vidět pouze
titulní list materiálu. Protože nebylo sděleno, z jakého důvodu se účastníci nemohou
s tímto dokladem seznámit, byl tento postup protiprávní, protože nebyl ve smyslu zákona
č. 106/1999 Sb. sdělen zákonný důvod odepření. Propojení okolních ulic a otázka urbanistické
koncepce přitom spadá do širších vztahů v území, potřeb a dopadů navrhovaného zásahu do
území a šlo proto o součást předmětu územního řízení. Účastníci tak byli zkráceni na právu
seznámit se celým podkladem rozhodnutí a i tento doklad měl být zahrnut do správního spisu.
Došlo tím k porušení §37 odst. 2 stavebního zákona (nedostatečným projednáním širších
souvislostí zásahu v území)‚ ale i §3 odst. 2 a §33 odst. 2 správního řádu.
11) Žalobkyně konečně tvrdí, že stavební úřad bez vysvětlení nebo doložení změny
sídla doručoval stavebníkovi (navrhovateli) nejprve na adresu „N. Z. 7, P. 4“ (písemnosti z
10. 1. 2001, z 8. 2. 2001); další písemnosti (rozhodnutí stavebního úřadu z 9. 4. 2001,
rozhodnutí žalovaného) však byly zaslány na adresu „V J. 520, P.“, což mělo za následek
nejistotu účastníků řízení, neboť různé sídlo mohlo evokovat, že jde o dva různé subjekty, byť
třeba personálně propojené. Výše uvedené však stavební úřad neobjasnil a žalovaný
nepřezkoumal. Předmětné rozhodnutí a jemu předcházející řízení proto nebylo přezkoumáno
v plném rozsahu v souladu s §59 odst. 1 správního řádu.
Jako vady rozhodnutí žalovaného (správního orgánu II. stupně) pak žalobkyně namítá
zejména následující skutečnosti:
I. Rozhodnutí stavebního úřadu nebylo přezkoumáno v souladu s §59 odst. 1
správního řádu, tedy v plném rozsahu, protože např. tvrzení o nedoručení oznámení
o opakování ústního jednání žalovaný nepřezkoumal.
II. Došlo k účelové dezinterpretaci zásady koncentrace řízení. Není totiž pravdou,
že koncentrace řízení zahrnuje jak prvostupňové, tak i odvolací řízení. Zásada koncentrace
neplatí pro uvádění odvolacích důvodů, když vydáním rozhodnutí vzniká nová právní situace
a odvolatelé na ni musí také nově reagovat. V daném případě obdobné připomínky a námitky
jako byly odvolací důvody účastníků řízení H. podali i jiní účastníci, a to včas v rámci řízení u
správního orgánu I. stupně. Tyto námitky však nebyly přesvědčivě vyvráceny.
III. Stavebník podal vyjádření k podaným odvoláním až po lhůtě
a žalovaný z něj vycházel. O tomto vyjádření se však účastníci řízení nedozvěděli a nemohli
se k němu tudíž vyjádřit. Tím byli zkráceni v rámci odvolacího řízení na právu seznámit
se s úplným podkladem rozhodnutí ve smyslu §3 odst. 2 a §33 odst. 2 správního řádu.
Žalobkyně na základě všech výše uvedených námitek navrhuje, aby rozhodnutí
žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí stavebního úřadu byla zrušena.
Žalovaný ve svém vyjádření především uvádí, že žalobkyně nebyla zahrnuta mezi
účastníky stavebního řízení, protože umístění stavby bytového domu nijak přímo nenaruší
užívání, vlastnická ani jiná práva Ř. církve P. a. ke kostelu s. M. A. v P. a tento zásah
žalobkyně nijak blíže nezdůvodňuje. Navrhovaná stavba totiž není situována na hranici
pozemku kostela, který leží přes komunikaci. K obsahu stanoviska MHMP žalovaný uvedl, že
tento orgán je správním orgánem příslušným vyjádřit se z hlediska zájmu památkové péče (i)
ke stavbám v ochranném pásmu NKP (národní kulturní památky), k čemuž doplnil, že
rozhodnutí o umístění stavby není v rozporu s označenou vyhláškou NVP, která navíc žádné
podmínky ochrany a omezení pro umisťování a povolování staveb z hlediska památkově péče
nestanoví. Pokud se jedná o zásah do kulturní památky areálu kostela S. M. A., do samotné
památky stavba (situovaná do proluky na protější straně ulice) nezasahuje a ochranné pásmo
není stanoveno.
K jednotlivým žalobním bodům uvedl žalovaný následující.
Ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb. neuvádí, že by náležitosti návrhu
nemohly být předloženy na různých listech a rozhodující je proto, zda spis obsahuje všechny
podklady, ze kterých je možné věc posoudit. Pokud by stavební úřad přerušoval řízení
a vyzýval navrhovatele, aby všechny náležitosti sepisoval na jeden list, odporoval by takovýto
postup zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení.
Při ústním jednání dne 1. 3. 2001 byla k dispozici projektová dokumentace,
v níž již byla zapracována připomínka Úřadu městské části Praha 4, a to nerealizování
přeložky kanalizace na parc. č. 94.
Rozhodující pro umístění stavby je podle žalovaného text výroku rozhodnutí,
kde je uvedena výška hřebene střechy 218,5 m. n. m. Výkres č. 10 (řez), v němž je vyznačena
jiná hodnota výšky hřebene střechy, pak podle žalovaného není stavebním úřadem ani ověřen.
Přítomní účastníci řízení měli možnost se seznámit se všemi podklady při ústním jednání dne
1. 3. 2001. Tvrzení, že stavební úřad s návrhem neoprávněně disponoval, je účelové, takovým
postupem by byla porušena především práva navrhovatele, který však, jak je patrné
z jeho stanovisek k podaným odvoláním, tento názor nesdílí.
K absenci rozhodnutí dle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, žalovaný uvedl, že pokud odborný orgán ochrany
přírody a krajiny (OŽP MHMP) nepovažoval za nutné rozhodovat podle citovaného
ustanovení, vychází zřejmě z toho, že nejsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí;
stavební úřad pak vycházel z jeho souhlasu.
Žalovaný uvedl, že citovaná vyhláška koeficient zeleně nestanoví. Nestanoví
ho ani výkres č. 26, který určuje pro některé funkční plochy kód míry využití území,
koeficient podlažních ploch a koeficient zeleně. Žalovaný dále uvedl, že není stanoven kód
míry využití území, a tudíž ani kód využití zeleně a doplnil, že plocha, na kterou se stavba
umisťuje, je určena pro funkční využití čistě obytné, s nímž je navržená funkce v souladu.
Podle žalovaného je dokumentace předložená k řízení o umístění stavby výsledkem
předchozích jednání navrhovatele s dotčenými orgány státní správy, k čemuž doplnil,
že zahájení územního řízení se oznamuje nejen účastníkům řízení, ale i dotčeným orgánům
státní správy, aby se mohli přesvědčit, že výsledný návrh odpovídá jejich požadavkům.
Žalovaný dále uvedl, že OPP MHMP byl o zahájení řízení vyrozuměn.
K námitce ohledně smrti jednoho z účastníků správního řízení a přibrání do řízení
„možných dědiců“ žalovaný odkázal na ustanovení §460 občanského zákoníku
a uvedl, že jako účastníci byli do řízení zahrnuti všichni v úvahu přicházející dědici.
Neexistovala tedy předběžná otázka, pro kterou by bylo nutné řízení přerušovat podle
§29 odst. 1 správního úřadu, protože výsledek řízení není na vypořádání dědictví závislý.
Žalovaný konečně uvedl, že propojení okolních ulic (P. V. a V. s.) nebylo předmětem
řízení o umístění stavby a materiál obsahující návrh zástavby v území předložený na druhém
jednání zástupcem Městské části Praha 4 nebyl podkladem pro vydání rozhodnutí o umístění
stavby, jak je patrné ze strany 4 a 5 odůvodnění územního rozhodnutí.
Žalovaný závěrem konstatoval, že v odvolacím řízení bylo přezkoumáno napadené
rozhodnutí včetně podkladů pro jeho vydání a tudíž v celém rozsahu a že postupoval vůči
účastníkům řízení nestranně. Proto navrhuje žalobu zamítnout.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Rozsudkem ze dne 15. 7. 2004, č. j. 5 A 2/2002 - 34, Nejvyšší správní soud zamítl
žalobu žalobkyně jako nedůvodnou, když především konstatoval, že v projednávané věci
je klíčovou otázkou samotné postavení žalobkyně v předmětném správním řízení,
jelikož správní orgány ji za účastníka řízení nepovažovaly, a dospěl k závěru, že v tomto
konkrétním řízení vlastnická ani jiná práva žalobkyně rozhodnutím o umístění stavby dotčena
nebyla a že se proto správní orgány nedopustily nezákonnosti, když se žalobkyní nejednaly
jako s účastníkem řízení. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl
(§78 odst. 7 s. ř. s.).
Ústavní soud ČR nálezem ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04, citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu zrušil, když především uvedl, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/99
sice dal najevo nezbytnost individuálních přístupů v jednotlivých konkrétních věcech,
to však při posuzování otázky „až kam“ a do jaké šíře či vzdálenosti mohou tzv. sousední
pozemky, pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Ústavní soud však rozhodně
nemínil vyloučit z okruhu účastníků správního řízení „mezujícího souseda“, možné dotčení
jeho práv předpokládal a naznačil nutnost extenzivního výkladu příslušných norem otázku
účastenství upravujících.
Nejvyšší správní soud, respektujíc dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závaznost rozhodnutí
Ústavního soudu, proto napadené rozhodnutí žalovaného s odkazem na shora uvedený právní
názor Ústavního soudu zrušil, neboť v projednávané věci správní orgány v územním řízení
skutečně se žalobkyní jako s účastníkem řízení v rozporu s tímto právním názorem nejednaly.
Meritorním posouzením jednotlivých žalobních námitek se Nejvyšší správní soud
v daném případě (stejně jako Ústavní soud ČR) za dané procesní situace již zabývat nemůže,
jelikož zrušením napadeného rozhodnutí žalovaného a také správního orgánu I. stupně
(§78 odst. 3 s. ř. s.) se teprve otevírá procesní prostor pro argumentaci žalobkyně, s níž teprve
po tomto rozhodnutí bude jednáno jako s účastníkem územního řízení.
Proto Nejvyšší správní soud zrušil shora označené rozhodnutí Ministerstva pro místní
rozvoj i jemu předcházející rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy pro nezákonnost (§78 odst. 1,
3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), a vrátil věc k dalšímu řízení, v němž budou
uvedené správní orgány vázány shora vysloveným právním názorem (§78 odst. 5 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
když soud postupoval podle ustanovení §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a podle advokátního
tarifu (§13 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a zjistil u žalobkyně následující náklady řízení: 1000 Kč
na soudním poplatku, 3500 Kč sazba odměny právního zástupce a 2 x 75 Kč paušální
náhrada. K uhrazení částky 4650 Kč byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu