ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.157.2004
sp. zn. 5 Afs 157/2004 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: M. O., zast. Mgr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Hálkova 14, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 30 Ca 156/2001 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
k rukám jeho zástupce Mgr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech,
Polská 4, částku 2558,50 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j.30 Ca 156/2001 - 72 zrušil Krajský soud v Plzni
(dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne
26. 3. 2001, č. j. 2018/140/2001, č. j. 2019/140/2001 a č. j. 2020/140/2001 a vrátil věc
k dalšímu řízení žalovanému.
Proti výše uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžejním důvodem podání kasační stížnosti je nezákonnost předmětného rozsudku
spočívající v nesprávném posouzení a výkladu ustanovení §10 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb., tedy závěr, že pro stanovení zákonného způsobu ocenění stavby je určující
charakter stavby, resp. právní režim stavby existující do okamžiku nabytí této nemovitosti
novým nabyvatelem, a z toho plynoucí závěr krajského soudu, že oceňovací metoda
pro stanovení ceny zjištěné se bude odvíjet od převodce (prodávajícího) a nikoliv
od nabyvatele (kupujícího), neboť rozhodující dle něj je právní režim dané nemovitosti
v době, kdy se nacházela ve vlastnictví poplatníka, tedy nikoliv právní režim odvíjející se ode
dne nebytí vlastnictví a trvající do budoucna. Krajský soud tak vyšel z formulace ustanovení
§10 písm. a) zákona 357/1992 Sb., a to konkrétně z výrazu „cena…platná v den nabytí
nemovitosti..“, přičemž zastává názor, že nelze provést pouze výklad jazykové stránky textu,
ale že je nutno přihlédnout k dalším souvislostem výkladu výše uvedeného pojmu, především
ke konstrukci tohoto druhu majetkové daně, smyslu a cíli předmětné právní normy s tím,
že tato daň je spojena se změnou v osobě vlastníka a postihuje převod, resp. přechod majetku,
přičemž daní z převodu nemovitostí je odčerpávána část kupní ceny z převodu nemovitostí
získaná. Soud dovozuje, že již označení tohoto druhu majetkové daně je evidentní, že má
zatížit nemovitost převáděnou, nikoliv nemovitost nabývanou – z toho důvodu je také
poplatníkem daně z převodu nemovitosti převodce, přičemž nabyvatel má pouze postavení
ručitele. Ke všem uvedeným skutečnostem je nutno dle názoru soudu při výkladu přihlédnout,
nikoli vykládat §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. izolovaně.
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem krajského soudu, který při rozhodování nevzal
v úvahu především základní princip a podstatu daně z převodu nemovitosti, dle nichž je nutno
interpretovat skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Stěžovatel považuje závěr
soudu, že předmět daně měl být oceněn v souladu s ustanovením §21 vyhlášky MF
č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. , o oceňování
majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) ve znění vyhlášky
č. 127/1999 Sb. (dále jen „vyhláška č. 279/1997 Sb.“), kombinací nákladového a výnosového
způsobu ocenění za nesprávný a nadále trvá na zákonnosti aplikace ceny zjištěné nákladovou
metodou dle ustanovení §3 vyhl. č. 279/1997 Sb., a to především z níže uvedených důvodů.
Stěžovatel v kasační stížnosti konstatuje, že daň z převodu nemovitostí nemá
zdaňovací období, pro vznik předmětu daně je rozhodným okamžikem pouze den právních
účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vlastnické právo se nabývá ke dni
podání návrhu na zápis vkladu, třebaže administrativní zápis o této skutečnosti je proveden
následně. Také daňové přiznání se podává až poté, co katastrální úřad změnu zapíše. Součástí
daňového přiznání je i znalecký posudek, který má být vypracován až poté, když předmět
daně vznikl, tedy po zápisu vlastnického práva, neboť pak je již nabyvatel vlastníkem, nikoliv
nájemcem. Protože se cena zjištěná znalcem váže podle §10 odst. 1 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb. na den nabytí vlastnického práva k nemovitosti a protože je rozhodné,
zda v tento den existoval či nikoliv nájemní vztah, má být pro ocenění použita metoda
nákladová.
Naopak je dle názoru stěžovatele v souladu s právem výklad, dle kterého v den
právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nájemní vztah neexistoval,
byl nahrazen vztahem vlastnickým, a to od 00 hod tohoto dne, proto metoda kombinace
nákladového a výnosového způsobu ocenění nepřichází do úvahy, neboť je v rozporu
s ustanovením §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. a v rozporu s oceňovacími předpisy.
Na tom nic nemění ani zákonná terminologie pro označení osoby poplatníka, neboť tato
skutečnost nemá žádný dopad na konstrukci předmětu daně a na stanovení základu daně.
Ke smyslu a cíli předmětné právní normy s tím, že tato daň je spojena se změnou
v osobě vlastníka, lze jen souhlasně konstatovat, že tomu tak skutečně je, a že při této změně
vlastnického práva jsou rozhodující obě osoby.
K závěru soudu o tom, že daň z převodu nemovitostí postihuje převod, resp. přechod
majetku a že je jí odčerpána část kupní ceny z převodu nemovitosti získaná, stěžovatel uvádí,
že není rozhodující, zda k odčerpání části kupní ceny dojde od převodce nebo od nabyvatele,
to již závisí na konkrétní právní úpravě daného zákona, koho z uvedených osob označí
za poplatníka daně, případně to mohou být solidárně oba. Ostatně je diskutabilní, zda se má
odčerpat část kupní ceny, když často tato není zaplacena, přičemž tato skutečnost neovlivňuje
ani vznik předmětu daně, ani povinnost daň v zákonné lhůtě zaplatit, pouze při splnění
podmínek §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. lze žádat o prominutí této daně.
Daní z převodu nemovitostí se zdaňuje úplatná smluvní změna vlastnictví k dotčené
nemovitosti, nikoliv příjmy získané prodejem nemovitosti. To by ve své podstatě znamenalo
dvojí zdanění – jednak daní z převodu nemovitostí, jednak daní z příjmu, neboť příjmy
získané z prodeje nemovitostí jsou předmětem právě daně z příjmů. Rozhodující pro správné
určení zdanění je tedy vznik předmětu daně – zde daně z převodu nemovitostí a nikoliv daně
z příjmů, teprve pak lze použít příslušné zákonem upravené mechanismy na stanovení základu
daně a daně samé. Nelze proto souhlasit s tvrzením, že cílem daně z převodu nemovitostí
je odčerpat část kupní ceny, kterou prodávající mohl získat. Navíc je často základem daně
cena zjištěná, je-li vyšší než cena kupní. Je tedy zcela nelogické odčerpat něco, co prodávající
nikdy nedostal a nedostane.
K výkladu soudu, že již z označení tohoto druhu majetkové daně je evidentní, že má
zatížit nemovitost převáděnou, nikoliv nemovitost nabývanou, a proto je poplatníkem
převodce, přičemž nabyvatel je ručitelem za tuto daň, lze opět poznamenat jen tolik,
že účastníky převodu jsou obě osoby – převodce i nabyvatel a záleží jen na zákonodárci,
koho označí jako poplatníka daně. Vychází-li základ daně z převodu nemovitostí při úplatném
převodu na základě kupní smlouvy z ceny zjištěné, musí být stanoven objektivně a jednotným
způsobem, bez zřetele na to, zda je poplatníkem daně převodce nebo nabyvatel. Z toho
důvodu také zákon používá nezaměnitelnou dikci „cena zjištěná podle zvláštního předpisu
platná v den nabytí nemovitosti“.
K odkazu na nález Ústavního soudu III. ÚS 664/01 ze dne 29. 5. 2003 uvádí stěžovatel
následující :
Interpretace zákona Ústavním soudem, dle níž „daňový zákon ve znění účinném
v rozhodné době zatěžoval daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost, a nikoli
nemovitost nabývanou…“ je dle názoru stěžovatele zavádějící. Uvedený právní názor vychází
z toho, že je zdaňován majetek převodce a že tedy musí být při stanovení základu daně bráno
v úvahu, že po celou dobu vkladového řízení, jak je v odůvodnění výslovně uvedeno, „byl
převodce stále vlastníkem, který nadále realizoval všechna práva i povinnosti spojené
s vlastnickým právem, včetně daňových povinností….“. Tento názor má vzhledem
k předmětu daně určité opodstatnění např. u daně z nemovitosti, kde je předmětem daně
nemovitost, zdaňovacím obdobím kalendářní rok a daň se vyměřuje podle stavu k 1. lednu
daného roku. V žádném případě se však tato realizace daňových povinností nemohla týkat
daně z převodu nemovitostí, neboť daňová povinnost k této dani v té době ještě neexistovala –
ta naopak vznikne až v okamžiku, kdy převodce své vlastnické právo pozbude.
Závěrem stěžovatel konstatuje, že dle jeho mínění není předmětem daně z převodu
nemovitostí ani nemovitost k určitému časovému okamžiku ani majetek převodce, nýbrž
úplatný převod nebo přechod vlastnického práva k nemovitostem. V případě kupní smlouvy
předmět této daně vznikne teprve právní mocí rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení
vkladu do katastru nemovitostí, jímž je ukončeno řízení o vkladu, přičemž právní účinky
vkladu vznikají zpětně k datu podání návrhu na vklad. Správce daně není oprávněn vést
daňové řízení v takovém případě v době, kdy probíhá řízení vkladové, ale až v době,
kdy nastanou účinky přechodu vlastnického práva. Všechny prvky daňového právního vztahu
se pak musí posuzovat k datu změny vlastnického práva. Nelze pak přihlížet k tomu,
zda v průběhu vkladového řízení ještě existoval nájemní vztah, neboť ten v době, kdy vznikl
předmět daně, již jednoznačně zanikl konfusí a to zpětně k datu právních účinků vkladu práva
do katastru nemovitostí. Navíc ve většině kupních smluv smluvní strany prohlašují,
že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, věcná břemena ani jiné právní
závady, které by kupujícího omezovaly ve výkonu jeho vlastnických práv. Převodce tedy
převádí nemovitost nezatíženou jakýmkoli nájemním vztahem a s tímto vědomím i kupní
smlouvu podepisuje.
Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil. Současně navrhuje, aby soud přiznal odkladný účinek této kasační stížnosti.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 27. 12. 2004. Ve vyjádření zrekapituloval
právní posouzení dané problematiky učiněné stěžovatelem, stejně tak i soudem. Žalobce
zdůraznil, že předmětem daně z převodu nemovitostí jsou úplatné převody nebo přechody
vlastnictví k nemovitostem a v této souvislosti vymezil obsah vlastnického práva. Dle žalobce
základní zásadou a prvkem daňové optimality, kterou je a měl by být veden daňový systém,
předpokládá mimo jiné i to, aby rozdělení daňového zatížení bylo rovnoměrné a každý
daňový poplatník by měl hradit spravedlivý podíl, tzn. rovné postavení daňových poplatníků.
Žalobce spatřuje zásah do svých práv nesprávným výkladem ustanovení §10 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb. Výše citované ustanovení je třeba vykládat při využití ústavně konformního
výkladu, nikoli izolovaně, jak to učinil stěžovatel.
Názory žalobce podporují i nálezy Ústavního soudu (např. II.ÚS 487/01), které jsou
výrazem aplikace samotné Ústavy a prezentují ústavně konformní výklad práva v České
republice. Žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Při posuzování stěžovatelem
uplatněných námitek vyšel přitom z výkladu příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb.,
jakož i z právního názoru Ústavního soudu, obsaženého v nálezech IV. ÚS 500/01,
II. ÚS 487/01 a III. ÚS 644/01.
Kasační stížnost stěžovatel opírá o důvod, uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s..
Podle citovaného ustanovení je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném výkladu ustanovení §10 písm. a)
zákona č. 357/1992 Sb.
Při posouzení zákonnosti napadeného rozsudku je tedy klíčovou otázka správnosti
interpretace ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. použitá krajským soudem
v kasační stížností napadeném rozsudku.
K interpretaci výše citovaného ustanovení je nucen Nejvyšší správní soud odkázat
na svou předešlou judikaturu - rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 1 Afs 76/2004 - 59 a dále rozsudek ze dne 3. 2. 2005, č. j. 1 Afs 98/2004 - 65, od které
neshledává důvod se v této věci odchýlit. Ve výše uvedených rozsudcích došel Nejvyšší
správní soud k níže uvedeným závěrům :
Podle ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je základem daně z převodu
nemovitostí cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to
i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen
nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně
cena sjednaná. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku,
ve spojení s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kde ustanovení §21
odst. 1 upravuje oceňování staveb kombinací výnosového a nákladového způsobu mimo jiné
za podmínky, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80 % jejich podlahových ploch.
Podle §9 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, je daní z převodu nemovitostí zatížena převáděná
nemovitost (nikoliv nemovitost nabývaná). Proto také je dle §8 cit. zákona poplatníkem
této daně převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem. V kontextu cílů
zákona musí být tedy vedena i aplikace ustanovení §10 písm. a).
Je-li jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem
daně je úplatný převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné
nemovitosti, neboť zdaněn je právě převodcem dosažený finanční výnos z prodeje
nemovitosti, příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná,
pak musí být ocenění vztaženo ke konkrétní převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví
toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být i při tomto ohodnocení nemovitostí vzat v úvahu
právní stav nemovitosti u převodce v okamžiku zániku jeho vlastnictví, nikoli u nabyvatele.
Ocenění bylo provedeno podle zvláštního předpisu, kterým je prováděcí vyhláška
Ministerstva financí č. 297/1997 Sb. Podle §21 odst. 1 této vyhlášky se kombinací
nákladového a výnosového způsobu oceňují stavby, u nichž je ke dni ocenění pronajato
nejméně 80 % jejich podlahových ploch.
Den ocenění znalec provádí ke dni právních účinků vkladu vlastnického práva
do katastru, tedy podle stavu, který platil v době, kdy jej vlastnil převodce, dárce či zůstavitel.
Uvedení časového označení je nutné proto, aby byla nemovitost oceněna ve stavu aktuálním
k tomuto dni, avšak u toho, kdo nemovitost převádí. Tato osoba je odpovědná za úhradu
daňové povinnosti z převodu své nemovitosti na nabyvatele. Nabyvatel je v takovém případě
pouze ručitelem.
Interpretace tohoto ustavení provedená stěžovatelem, totiž, že převáděná nemovitost
by měla být oceňována až poté, tedy ke stavu nemovitosti po zápisu vlastnického práva
katastrálním úřadem, je nesprávná. Bylo by na převodci, tedy na povinném daňovém
subjektu, obstarat znalecký posudek nemovitosti, která se již nachází ve vlastnictví další
osoby. Není právního režimu, který by mu zajistil přístup do nemovitostí, které již nevlastní
a jež jsou ve vlastnictví dalších osob. Byl by tak vystaven nemožnosti splnění své zákonné
povinnosti předložit správci daně současně s podáním daňového přiznání i znalecký posudek
k již převedené nemovitosti. Takový výklad by byl v rozporu se zásadou logiky. Stejně tak
by opačně nemohlo mít vliv na daňovou povinnost převodce to, zda se z vůle nového
vlastníka poměry změní např. tím, že nový vlastník ke dni převodu práva nemovitost dříve
nepronajímanou pronajme apod. K takovým informacím nemá již převodce přístup a nemůže
navíc ani dispoziční práva nového vlastníka ovlivňovat.
Ani argumentace využívající zpětných účinků vkladu do katastru nemovitostí není
případná. Je totiž nutno mít na zřeteli, že nájemní vztah kupujících existoval po celou dobu
vkladového řízení, tj. ode dne podání návrhu na vklad až do dne provedení vkladu. Převodce
je po tuto dobu stále vlastníkem, který nadále realizuje všechna práva i povinnosti spojené
s vlastnickým právem, včetně daňových povinností (daň z nemovitosti). Teprve provedením
vkladu nájem konfusí zanikl, byť s právními účinky ke dni podání návrhu na vklad.
Shodný názor zastává Ústavní soud ve svých nálezech IV. ÚS 500/01, II. ÚS 487/01
a III. ÚS 644/01. Ústavní soud zde mj. posuzoval i ústavnost interpretace a aplikace hmotného
práva, konkrétně pak ust. §9, §10 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. V citovaných nálezech
shledal Ústavní soud výklad prezentovaný stěžovatelem popírajícím smysl a cíl předmětné
právní úpravy neústavním a učinil výklad ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.
tak, aby byly odstraněny rozpory v judikatuře.
V souvislosti s odkazem na výše citované nálezy Ústavního soudu, jež učinil krajský
soud v odůvodnění svého rozsudku, stěžovatel označil interpretaci učiněnou Ústavním
soudem za zavádějící a s touto nesouhlasil. Nejvyšší správní soud názor stěžovatele nesdílí.
S interpretací podanou Ústavním soudem se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a tuto lze
aplikovat na posuzovaný případ. Krajský soud nepochybil, pokud při svém rozhodování z této
vycházel.
K závaznosti právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem ve výše citovaných
nálezech je nutno uvést (rozsudek sp. zn. 2 Afs 180/2004 ze dne 14. 9. 2005), že celý
vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního souladu (konzistence) a hierarchického
uspořádání. V tomto kontextu představuje čl. 95 Ústavy potvrzení zmíněné hierarchie
právního řádu a též prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi
soudy obecnými na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy jsou při svém
rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius).
Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83
Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku
a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace
a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak,
aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného
znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních
textech expressis verbis nevyjádřených. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud
v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad, je nutno tento výklad
respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Navíc nelze
přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých
soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě představuje
pochybení dosahující ústavní intenzity. Nejvyšší správní soud proto došel k závěru,
že jakkoliv se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva, jsou
obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat.
Z výše uvedených důvodů nepřisvědčil Nejvyšší správní soud námitce žalovaného
v důvodech jím podřazených pod ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.), žalobce je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem a v souvislosti s tím mu vznikly náklady na jejichž náhradu má
vzhledem k úspěchu v tomto stadiu řízení nárok. Výši nákladů v souvislosti s právním
zastoupením stanovil Nejvyšší správní soud podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Podle §9odst. 3
písm. f) a §7 cit. vyhlášky činí sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby v této
právní věci 1000 Kč. Zástupci žalobce přísluší mimosmluvní odměna za 2 úkony podle §11
odst. 1 písm. a) a d) citované vyhlášky za převzetí a přípravu zastoupení a za písemné podání
– vyjádření ke kasační stížnosti. Dále mu náleží náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 75 Kč za 1 úkon podle §13 odst. 3 citované vyhlášky. Celkem 2150 Kč. Protože
zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka
daně vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu