ECLI:CZ:NSS:2005:6.AFS.24.2003
sp. zn. 6 Afs 24/2003 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: Ing. L. L., zastoupen JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem
Trojanova 12, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se
sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, č. j. 38 Ca 793/2002 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i zná vá.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 12. 9. 2003 k poštovní přepravě kasační
stížnost směřující proti výše označenému rozsudku Městského soudu v Praze (zásilka byla
označena chybnou adresou Městského soudu v Praze a jen v důsledku zásahu držitele
poštovní licence, jenž adresu opravil, byla soudu doručena 16. 9. 2003). Nejvyšší správní
soud veden přístupem nejvyšší míry příznivosti pro stěžovatele posoudil kasační stížnost jako
podanou včas (lhůta pro podání kasační stížnosti uplynula 15. 9. 2003).
Dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město
dne 13. 2. 2001, č. j. 4202/01/011938/4152, byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 245 964 Kč. Daň byla stěžovateli
dodatečně vyměřena za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále jen „zákon“). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání,
které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 22. 8. 2001,
č. j. FŘ - 6882/11/2001, zamítnuto. Žalovaný vzal za prokázané, že stěžovatel přes výzvu
nepředložil skladovou evidenci ani inventarizaci za dané zdaňovací období; stěžovatel účtoval
v rozporu s čl. VII odst. 3 Přílohy č. 1 k Opatření MF č. j. 281/71/702/1995 „Postupy účtování
u fyzických osob provozujících podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost účtujících
v soustavě jednoduchého účetnictví“, který stanoví evidenci investičního majetku a zásob,
a to, že zásoby se evidují v knize zásob (skladní karty). K datu inventarizace účetní jednotka
prokáže stav zásob v hmotných jednotkách a stanoveným způsobem je ocení. Povinnost
inventarizace vyplývá z ustanovení §29 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Stěžovatel
inventarizaci neprováděl a ve výkazu příjmů a výdajů v přiznání k dani z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 1999 řádek pro uvedení zásob proškrtl. Do protokolu dne
20. 11. 2000 stěžovatel sdělil, že veškeré nakupované a prodávané zboží do bazarů bylo
naprosto podřadné kvality, silně poničené a některé věci bylo nutno vyřadit.
O těchto skutečnostech však neexistují žádné účetní záznamy a byly zjištěny značné
nesrovnalosti jak na straně nákupu, tak prodeje tohoto zboží. Stěžovatel tedy při prokazování
skutečností, jež tvrdil v přiznání k dani, nesplnil svou důkazní povinnost a správce daně byl
podle §31 odst. 5 zákona oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má
k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Namítané porušení §
31 odst. 8 zákona správní orgán II. stupně neshledal - správce daně prokázal, že údaje
uvedené stěžovatelem v přiznání k dani nesouhlasí s údaji zjištěnými kontrolou. Nesrovnalosti
nebyly stěžovatelem věrohodně odstraněny předložením důkazních prostředků, a proto byl
postup správce, jenž stanovil základ daně podle pomůcek, v souladu se zákonem.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal dne 28. 3. 2000 přiznání k dani
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1999, v němž uvedl příjmy ve výši
1 671 719 Kč, výdaje ve výši 1 640 861 Kč. Spolu s dílčím základem daně připadajícím
na příjmy z kapitálového majetku ve výši 3 Kč pak základ daně po odečtení základní
nezdanitelné částky ve výši 34 920 Kč vyčíslil na 0 Kč a rovněž tak daň vyčíslil ve výši 0 Kč.
Pokud jde o výkaz o majetku a závazcích, kolonku „zásoby“ stěžovatel proškrtl.
Finanční úřad pro Prahu - Jižní Město zahájil dne 6. 11. 2000 u stěžovatele daňovou
kontrolu daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období let 1997 až 1999. Téhož dne
správce daně vyzval stěžovatele k předložení veškerých účetních a jiných dokladů
za tato zdaňovací období, které prokazují skutečnosti uvedené v daňových přiznáních
a jejichž vedení je uloženo zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Takto měly být předloženy
zejména účetní doklady podle §11 zákona o účetnictví, peněžní deník, kniha pohledávek
a závazků a pomocné knihy vedené v souladu s §15 zákona o účetnictví a veškeré další
písemnosti, které prokazují, že je účetnictví vedeno podle §7 a §4 zákona o účetnictví.
Podle protokolu o ústním jednání ze dne 20. 11. 2000 stěžovatel nakupoval zboží od čínských
firem, které prodával do bazarů v H. a P. Skladová evidence nebyla vedena. Zásoby v přiznání
k dani nebyly uvedeny, a to v žádném z kontrolovaných období. Správce daně převzal od
stěžovatele - pokud jde o období roku 1999 - peněžní deník od str. 1 - 9 a výdajové pokladní
doklady č. 1 - 43/99 a příjmové pokladní doklady P1 - P17/1999, faktury došlé 1 - 18/1999,
faktury vydané č. 001 - 014/1999 a tři ks inventárních karet. Bylo protokolováno vyjádření
stěžovatele, že veškeré nakupované a prodávané zboží do bazarů bylo naprosto podřadné
kvality, silně poničené, některé věci bylo nutno vyřadit. Výzvou ze dne 20. 11. 2000 pak
správce daně vyzval stěžovatele, aby prokázal příjem v hotovosti do pokladny (v roce 1999
celkem 300 000 Kč). Podle protokolu o ústním jednání ze dne 29. 11. 2000 stěžovatel správci
daně sdělil, že dne 20. 11. 2000 předložil veškeré doklady, které měl k dispozici. K výzvě ze
dne 20. 11. 2000 předložil čestná prohlášení a potvrzení o půjčkách hotových peněz. Ke
konstatování správce daně, že v přiznáních k dani za kontrolovaná období nejsou uvedeny
stavy zásob, ani nebyly předloženy doklady o inventarizaci stavu zásob stejně jako skladová
evidence, se stěžovatel vyjádřil tak, že je to pravda. Dne 30. 1. 2001 byl stěžovatel seznámen
s výsledky provedené daňové kontroly s tím, že daňová povinnost bude stanovena podle
pomůcek z důvodu nevedení skladové evidence v tomto případě nezbytné a vzhledem k tomu,
že nebyly předloženy doklady o provedené inventarizaci majetku a zásob zboží. Stěžovatel se
k tomu závěru vyjádřil tak, že všechny nakoupené věci má v komisi v bazarech a v průběhu
účetního období roku 2001 předpokládá jejich úplný prodej a zdanění. Jako důvod, proč
v přiznání k dani neuvedl stav zásob, stěžovatel uvedl, že to zapomněl uvést. Ohledně zásob
dále uvedl, že zásoby jsou uloženy v bazaru v H., inventarizaci musí přepracovat, neboť je
nepřehledná. O zboží uloženém v H. byla sepsána komisionářská smlouva, kterou nepředložil,
neboť tomu nevěnoval dostatečnou pozornost (vyjádření stěžovatele). Námitky vůči protokolu
stěžovatel neuplatnil. Dne 1. 2. 2001 stěžovatel správci daně předložil komisionářskou
smlouvu ze dne 11. 1. 2001 a dále seznam zásob zboží nazvaný Inventarizace stavu zásob
zboží ke dni 31. 12. 1999 (datum provedení inventarizace 31. 3. 2000) a vyjádření k některým
fakturám za nákup a prodej zboží v roce 1998 a 1999.
Z úředního záznamu o stanovení základu daně z příjmů fyzických osob
podle pomůcek podle §31 odst. 5 a 6 zákona vyplývá, že stěžovatel nevedl skladovou
evidenci, ani nebyla předložena inventarizace, v přiznání k dani uváděl stav zásob nulový
(kolonka proškrtnuta). O tom, že zboží bylo poničené a bylo nutno je vyřadit, neexistují žádné
účetní záznamy - otázkou pak je, proč podřadné zboží v takovém množství bylo nakupováno
a následně prodáváno. Značné nesrovnalosti byly zjištěny na straně nákupu i prodeje
tohoto zboží. Za zdaňovací období roku 1999 správce daně zpracoval podle předložených
dokladů (přijatých faktur a dodacích listů) skladovou evidenci, přičemž zjistil, že záporný
zůstatek byl vykázán u dvou druhů zboží, poměrně značné množství zůstává jakoby
neprodáno - v roce 1999 bylo nakoupeno 90 218 kusů různého zboží, prodáno 78 010, rozdíl
12 208. Pokud jde o výši průměrné přirážky (marže), správce daně ji stanovil na úrovni 60 %
(v roce 1998 zjistil průměrnou marži cca 111 %, v roce 1999 cca 29 %) - správce daně vyšel
ze zjištění, že některé zboží mělo být prodáváno za stejné nákupní a prodejní ceny, či dokonce
byla vykazována vyšší nákupní cena než prodejní. Správce daně přitom v úředním záznamu
uvedl, že při dodatečném stanovení daňové povinnosti přihlédl ke všem okolnostem,
které byly při kontrole zjištěny. Nebyla předložena skladová evidence, která je v posuzované
věci naprosto nezbytná, ani nebyla provedena inventura zásob zboží, správce daně došel
k závěru, že doklady stěžovatele nejsou věrohodné, neboť účelem podnikání je dosažení
zisku, nikoli obchodovat po celé zdaňovací období tak, jak se ukázalo v průběhu daňové
kontroly, totiž prodej celého přijatého množství zboží za totožné ceny, za jaké bylo
nakoupeno, případně za ceny nižší. Podle takto stanovené přirážky stanovil správce daně
pravděpodobnou tržbu za prodané zboží, přičemž výdaje byly ponechány ve výši uvedené
v přiznání k dani. Základ daně pak byl stanoven ve výši 919 680,80 Kč, snížený o odčitatelné
položky a nezdanitelné části základu daně činil základ daně 884 700 Kč - dodatečně
vyměřená daň pak činila 245 964 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze;
v žalobě uvedl, že sice skladovou evidenci nevedl, ale zboží existuje a nacházelo
se v rekreační chalupě v D. č. 196, okr. B., a od 11. 1. 2001 v prodejně Minibazar v H. na
základě komisionářské smlouvy. Hodnota zboží předaného do komise odpovídá v podstatě
hodnotě zásob uvedené v inventarizaci zásob na skladě k 31. 12. 1999. To, že v přiznání
k dani stav zásob neuvedl (ač v žalobě uvádí, že hodnota zásob činila více než 1,2 mil. Kč),
bylo z jeho strany neúmyslným opomenutím. Peněžní deník podle něj nebyl správcem daně
zpochybněn. Žalovaný podle stěžovatele nepřihlédl ke všem okolnostem, které byly zjištěny
(§16 odst. 8 zákona). Podle stěžovatele měl správce daně konstatující nevěrohodnost
předložených dokladů porovnávat předložené doklady se skutečností (podle protokolu o
projednání výsledku daňové kontroly ze dne 13. 2. 2001 stěžovatel uvedl, že jeho chybou
bylo, že neuvedl neprodané věci v zásobách, ale tyto věci fyzicky existují). Správce daně
podle stěžovatele neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost a správnost či
úplnost účetnictví a jiných evidencí a záznamů vedených stěžovatelem, k čemuž byl povinen
podle §31 odst. 9 zákona. Dodatečné vyměření daně není adekvátní míře porušení povinností,
jichž se dopustil, a což nepopírá.
Městský soud v Praze žalobu zamítl; ztotožnil se se závěry správce daně,
že předložené důkazní prostředky nebyly věrohodné a neodpovídaly skutečnosti. Smlouva
komisionářská byla uzavřena dne 11. 1. 2001, zatímco přiznání k dani se týkalo zdaňovacího
období roku 1999. Tato smlouva se proto nemohla v žádném případě vztahovat na období
roku 1999. Seznam inventarizace stavu zásob zboží na skladě ke dni 31. 12. 1999 nebyl
pořízen v souladu s §29 zákona o účetnictví a s příslušným opatřením Ministerstva financí
upravujícím postupy účtování. K námitce, že správce daně neprokázal nevěrohodnost
účetnictví a jiných povinných evidencí a záznamů, soud uvedl, že v posuzované věci
stěžovatel byl tím, kdo vůbec nevedl skladovou evidenci zboží, nepředložil inventarizaci
k 31. 12. 1999 způsobem, který ukládá zákon o účetnictví a neuváděl stav zásob ve výkazu
majetku a závazků, který je součástí přiznání k dani. Správce daně proto neměl povinnost
prokazovat nevěrohodnost něčeho, co průkazně neexistovalo. V řízení o odvolání
proti rozhodnutí stanovení daně podle pomůcek je žalovaný vázán §50 odst. 5 zákona,
podle něhož zkoumá pouze, zda byly dodrženy zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu
stanovení daně a shledal, že tomu tak bylo, a to včetně ustanovení §46 odst. 3 zákona.
Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, opírající se o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
O důvodech kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil (vázán rozsahem i důvody
kasační stížnosti - §109 odst. 2, 3 s. ř. s.) následovně:
Stěžovatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek;
argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 179/01, který poukázal při stanovení
základu daně podle pomůcek na nutnost přihlédnutí k okolnostem, z nichž vyplývají
pro daňový subjekt výhody (§46 odst. 3 zákona), přičemž tyto skutečnosti musejí být
zjistitelné ze spisového materiálu. Správní soud musí mít možnost zjistit, zda žalovaný
přihlédl i k oněm výhodám. Podle stěžovatele nic nenasvědčuje tomu, že se žalovaný zabýval
i výhodami vyplývajícími pro daňový subjekt. Z odůvodnění napadeného správního
rozhodnutí tyto výhody nejsou zjistitelné. Podle stěžovatele způsob použití pomůcek
ve stěžovatelově případu nemá oporu ve spisech, proto měl soud takové rozhodnutí zrušit.
Dále stěžovatel uvádí, že správce daně učinil konkludentní rozhodnutí o vyměření
daně z přidané hodnoty, jímž byl vázán podle §28 zákona, a pokud nezpochybnil platbu daně
z přidané hodnoty, pak ve vztahu k ní byla doměřená daň z příjmu v nepoměru. Správce daně
měl jako k okolnosti podle §46 odst. 3 zákona přihlédnout k tomu, že stěžovatel pravidelně
a řádně odváděl daň z přidané hodnoty.
Stěžovatel rovněž brojí proti výši daně stanovené podle pomůcek, přičemž tvrdí,
že správce daně překročil meze správního uvážení dané §46 odst. 3 zákona.
Poněvadž se žalovaný ve svém rozhodnutí s citovaným ustanovením výslovně nevypořádal,
je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel nezpochybnitelným
způsobem nesplnil zákonnou povinnost prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v přiznání k dani, tj. neprokázal výši zásob zboží za kontrolované zdaňovací období,
pročež nebylo možno ověřit základ daně dokazováním. V souladu s §31 odst. 5 zákona byl
správce daně oprávněn stanovit daň za použití pomůcek. Odvolací orgán v řízení podle §50
odst. 5 zákona pak shledal, že všechny zákonné podmínky včetně §46 odst. 3 zákona byly
dodrženy. V rámci odvolacího řízení nebyl žalovaný oprávněn výsledky daňového řízení
doplňovat, odstraňovat vady řízení nebo cokoli ukládat správci daně, k čemuž by byl
oprávněn pouze v řízení podle §50 odst. 3 zákona.
Nejvyšší správní soud nejprve poukazuje na charakter kasační stížnosti jako
opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu; přípustnou je pouze
taková námitka, jež byla uplatněna v řízení žalobním - to by neplatilo pouze v případě,
že stěžovatel námitku nemohl uplatnit (§104 odst. 4 s. ř. s.). Rovněž v řízení o kasační
stížnosti není možno uplatňovat jakákoliv nova (§109 odst. 4 s. ř. s.). Pokud Nejvyšší správní
soud posuzuje kasační stížnost tímto zákonným hlediskem, shledává, že stěžovatel v kasační
stížnosti uvádí námitky, jimiž proti rozhodnutí žalovaného v řízení žalobním nebrojil, krajský
soud je proto nemohl posuzovat a Nejvyšší správní soud za těchto okolností nemá,
co by na rozhodnutí krajského soudu mohl zkoumat. Správní soudnictví je důsledně ovládáno
principem dispozičním, správní soudy proto nevyhledávají - až na stanovené výjimky - vady
správních aktů z úřední povinnosti, a jsou vázány rozsahem a důvody, které žalobce
(stěžovatel) v žalobě uvede. Jestliže stěžovatel kasační stížnost opřel o námitku směřující
do aplikace §46 odst. 3 zákona (správce daně je podle něj při stanovení daně podle pomůcek
povinen přihlédnout i ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají pro daňový subjekt
výhody), přičemž údajně nic nenasvědčuje tomu, že se žalovaný touto otázkou zabýval,
tedy je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a stejně tak rozhodnutí
městského soudu, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že takovou námitku v žalobním
řízení nevznesl. V žalobě pouze pod bodem III. namítal, že správce daně nepřihlédl ke všem
okolnostem, které byly zjištěny při daňové kontrole (§16 odst. 8 zákona), přičemž jediným
krokem správce daně, o kterém lze seznat, že jej stěžovatel v žalobě zpochybňoval, byla
údajná neochota správce daně ověřovat a porovnávat stav zásob zboží, o němž nevedl
příslušnou evidenci, na místě samém. K tomu lze uvést, že v žádném z protokolů založených
ve spise není obsažen žádný návrh na dokazování v tomto směru. Jestliže v žalobě stěžovatel
tvrdil, že správce daně nepřihlédl „ke všem možným zjištěním“, pak bez konkretizace
tohoto tvrzení nemohl ani městský soud takové námitce přisvědčit. Pokud tedy stěžovatel jako
ústřední motiv kasační stížnosti použil přístup správce daně k výhodám, k nimž měl
podle §46 odst. 3 zákona přihlédnout, pak jde v zásadě o námitku nepřípustnou,
neboť nepochybně mohla být v plné šíři uplatněna v řízení o žalobě a stěžovatel
se v tomto ohledu nemůže jakkoliv liberovat. Nejvyšší správní soud připouští pouze nepřímou
souvislost s námitkou vůči aplikaci §16 odst. 8 zákona, a to při krajní mezi příznivosti
posouzení ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší správní soud pak konstatuje, že správní spis
skýtá dostatek opory pro zjištění, že správce daně přihlédl při stanovení základu daně
podle pomůcek ke všemu, co v průběhu daňové kontroly zjistil. Stěžovatel byl oprávněn
nahlížet do spisu, a to i těch jeho částí, které §23 odst. 2 obecně z nahlížení vylučuje;
ve světle judikatury Ústavního soudu - byla-li stanovena daň pomocí pomůcek a podkladem
pro stanovení daně byly výlučně údaje zjištěné u daňového subjektu samého -
pak by stěžovatel býval byl oprávněn do těchto podkladů nahlédnout. Ve spise není zmínka
o tom, že by se toho dožadoval. Není potom jasné, oč opírá tvrzení, že ve spise není opora
pro to, že správce daně přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, tedy i výhodám. I Ústavní
soud v nálezu citovaném stěžovatelem v kasační stížnosti (IV. ÚS 179/01) uváděl, že doklady
o tom, že správce daně přihlédl ke všemu, co zjistil, musejí být obsaženy především
v daňovém spise. V tomto ohledu je tento spis naprosto vypovídající a zjištění,
která z něj Nejvyšší správní soud učinil, jsou popsána výše. Správce daně podrobně uvedl,
jak rekonstruoval chybějící skladové hospodářství stěžovatele, jaké rozpory v dokladech
shledal (nesoulady v nákupech a prodejích určitých druhů zboží), jaké přirážky byly
u jednotlivých druhů zboží uplatňovány i z jakých důvodů stanovil obchodní přirážku na výši,
která se pak projevila v doměřené dani. K výhodám je správce daně povinen přihlížet tam,
kde nějaké byly zjištěny, a to na základě tvrzení daňového subjektu nebo při zjištění
v souvislosti s vedeným daňovým řízením - je nesporné, že není povinností správce daně
okolnosti, které by byly uznatelnou výhodou vlastní činností vyhledávat.
Nejvyšší správní soud musí v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznit charakter
stanovení daně za použití pomůcek. Jde o situaci, kdy daňový subjekt nesplnil svou zákonnou
povinnost, takže nebylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním. Stěžovatel nijak
nezpochybňuje závěry orgánů obou stupňů, že své povinnosti nesplnil, neexistence skladové
evidence a inventarizace byla příčinou toho, že správce daně legálně přešel na stanovení
daňové povinnosti podle pomůcek - výše zásob nebyla prokázána. Podle §50 odst. 5 zákona
v takovém případě odvolací orgán zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití
tohoto způsobu stanovení daně. V tomto rozsahu pak může napadené rozhodnutí
přezkoumávat i soud. Nejvyšší správní soud obdobně jako městský soud neshledává na straně
žalovaného takové pochybení, jež by za výše popsané situace mělo vést ke zrušení rozhodnutí
žalovaného. Z daňového spisu je zřejmé, že správce daně respektoval ustanovení §18 odst. 6
- a v širším pohledu na toto ustanovení též §46 odst. 3 zákona - a daň byla stanovena
dostatečně spolehlivě; je totiž jasně patrno, podle jakých pomůcek správce daně základ daně
a daň stanovil i všechny okolnosti, k nimž přihlédl. Nejvyšší správní soud tedy hodnotí
tuto námitku dílem jako nepřípustnou, dílem jako nedůvodnou. Rozhodnutí Městského soudu
v Praze, které reprodukovalo vše podstatné z daňového spisu, rovněž v odůvodnění obsahuje
výraz přesvědčení, že §46 odst. 3 zákona porušen nebyl.
K tomu, že stěžovatel pravidelně, a jak uvádí, řádně, odváděl daň z přidané hodnoty,
správce daně nemohl přihlédnout jako k výhodě podle §46 odst. 3 zákona, neboť viděno
prizmatem této logiky by jakékoliv splnění zákonné povinnosti mohl stěžovatel požadovat
zohlednit jako výhodu za situace, kdy pro nesplnění jiné zákonné povinnosti se jeho práva
v daňovém řízení zásadně omezují. To, že správce daně údajně konkludentně shledal daň
z přidané hodnoty jako řádně odvedenou (není jasno, co stěžovatel míní výrazem
„konkludentně“), nemá jakoukoliv souvislost s doměřením daně z příjmu pomocí pomůcek.
V žádném případě se nejedná o předběžnou otázku podle §28 zákona - ten upravuje situaci,
kdy se v řízení vyskytne otázka, o které již rozhodl jiný orgán, který je příslušný v takové věci
rozhodnout. Obecně je však možno rovněž poukázat na skutečnost, že stěžovatel argumentaci
daní z přidané hodnoty - byť jak ukázáno zcela nedůvodnou - neuplatnil v řízení žalobním,
a je tedy v řízení o kasační stížnosti námitkou nepřípustnou.
Stěžovatel konečně brojí proti výši daně stanovené za pomocí pomůcek a tvrdí,
že správní úvaha v takovém rozhodnutí obsažená musí být přezkoumatelná, a to i soudem.
Jestliže zákon v §50 odst. 5 nedává žalovanému pokyn k tomu, aby v rámci odvolacího řízení
zkoumal konkrétní výši daně stanovené podle pomůcek, tím spíše nemůže být tento
požadavek vznášen vůči soudu. Tato námitka však byla přípustnou, neboť ji stěžovatel
uplatnil i v řízení žalobním. Tam Městský soud v Praze stěžovateli osvětlil výklad §50 odst. 5
zákona. Nejvyšší správní soud neshledal tento přístup nepřiléhavým: aplikace daňových
pomůcek zůstává mimo rozhodovací pravomoc soudu. Požadavek stěžovatele, aby soud
přezkoumával postup správce daně při stanovení daně podle pomůcek je proto nedůvodný.
Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve světle námitek, které jako přípustné
stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, tedy obstálo, neboť tento soud použil na věc dopadající
právní předpisy a přiléhavě je vyložil. V napadeném rozhodnutí žalovaného nebyly přítomny
takové vady řízení, pro které by býval měl soud toto rozhodnutí zrušit, ani rozhodnutí soudu
nebylo shledáno nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití §120
s. ř. s., za situace, kdy stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a žalovanému náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu