ECLI:CZ:NSS:2005:6.AFS.30.2003
sp. zn. 6 Afs 30/2003 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M., a. s., zastoupen JUDr. Ing. Václavem Jermanem, advokátem, se sídlem Na
Příkopě 8, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 28, 110 00 Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, č. j. 28 Ca 353/2002 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepři znává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností usnesení Městského soudu
v Praze č. j. 28 Ca 353/2002 - 62 ze dne 27. 6. 2003, kterým byla odmítnuta jeho žaloba
doručená soudu dne 20. 5. 2002, kterou se stěžovatel domáhal soudního přezkumu rozhodnutí
žalovaného č. j. FŘ 8213/13/01 ze dne 12. 3. 2002, jímž byl změněn dodatečný platební
výměr Finančního úřadu pro Prahu 4 na daň z přidané hodnoty č. j. 221987/01/004515/5066
ze dne 8. 8. 2001.
Městský soud v Praze žalobu odmítl z toho důvodu, že stěžovatelova žaloba
neobsahovala žalobní důvody, které musely být stěžovatelem uplatněny jen ve lhůtě
pro podání žaloby, a v tomto směru byla žaloba doplněna až po marném uplynutí zákonem
stanovené lhůty. Žaloba blanketní tak nebyla způsobilá věcného projednání.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žaloba byla podána podle právní úpravy
účinné do 31. 12. 2002 (podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), přitom v §250b o. s. ř. bylo jednoznačně stanoveno,
že žaloba musí být podána. Lhůta dvou měsíců se tedy výlučně vztahovala k podání žaloby,
tj. k předání k poštovní přepravě. Žaloba byla přitom podána dne 15. 5. 2002, tedy pět dní
před uplynutím lhůty k jejímu podání. Stěžovatel dopisem dne 5. 9. 2002 oznámil soudu
doplnění žaloby s připojením příloh do 13. 9. 2002 a tento termín nebyl dodržen. Přesto však
nedodržení tohoto termínu, stěžovatelem stanoveného, není stiženo sankcí, navíc bylo
způsobeno objektivními skutečnostmi. Městský soud v Praze výzvou ze dne 16. 10. 2002
doručenou dne 18. 10. 2002 stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů zaslal svoje podání tak,
jak avizoval dne 5. 9. 2002, což se dne 30. 10. 2002 také stalo. Žaloba ve znění jejího
doplnění společně s následným vyjádřením stěžovatele ze dne 2. 5. 2003 je dostatečně
obsažná, má všechny náležitosti a je tedy způsobilá projednání. Podle stěžovatele je „postup
soudu ... v přímém rozporu s odůvodněním stěžovatelovy žaloby“ a stěžovatel navrhuje
napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný své vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Z obsahu soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud zejména následující
pro posouzení této právní věci rozhodné skutečnosti: dne 15. 3. 2002 bylo stěžovateli
doručeno rozhodnutí žalovaného, které stěžovatel napadl žalobou adresovanou Městskému
soudu v Praze dne 15. 5. 2002; tento den ji předal k poštovní přepravě. Daňové poradkyni
stěžovatele bylo rozhodnutí doručeno dne 19. 3. 2003. V žalobě mimo jiné stěžovatel uvedl,
že se žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného (článek II. žaloby) a že vzhledem
k tomu, že mu povinnost úhrady daně z přidané hodnoty byla stanovena protiprávně, je žaloba
podávána ve lhůtě s tím, že stěžovatel žalobu doplní a soudu ji zašle včetně příloh a návrhů
důkazů (článek IV. žaloby). V článku V. žaloby pak stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí
žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Dne 9. 9. 2002 bylo Městskému soudu doručeno
podání, jímž stěžovatel předložil kopii napadeného rozhodnutí žalovaného a plnou moc
pro svoji právní zástupkyni, a v němž avizoval doplnění žaloby do 13. 9. 2002. Žalobu v této
lhůtě nedoplnil. Dne 18. 10. 2002 byl stěžovatel vyzván k doplnění žaloby, učinil tak dne
30. 10. 2002. Dne 27. 6. 2003 Městský soud v Praze rozhodl usnesením o odmítnutí žaloby,
toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 18. 7. 2003 a ten jej napadl kasační stížností
předanou k poštovní přepravě dne 31. 7. 2003.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak podána
osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu
kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel namítá nezákonnost napadeného usnesení (kasační
důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. e/ s. ř. s.), byť jej v kasační stížnosti výslovně neuvádí.
Kasační stížnost je tak přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadené usnesení Městského soudu v Praze přezkoumal
v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V dané právní věci se jednalo o situaci, kdy žaloba byla podána před 1. 1. 2003, a tedy
podle §130 odst. 1 s. ř. s. se řízení o ní dokončovalo podle části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s., tedy podle §65 a násl. s. ř. s. Bylo-li zapotřebí postupovat podle §65 a násl. s. ř. s.,
pak bylo nezbytné v tomto řízení aplikovat i ustanovení o náležitostech takového podání
a o lhůtě, v níž lze vymezit žalobní body, jež mají determinovat rozsah soudního přezkumu,
včetně důsledků jejího uplynutí. Náležitosti žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. byly ovšem
obdobně vyžadovány i ustanovením §249 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002,
neboť žaloba musela mimo jiné také obsahovat vyjádření, v jakém rozsahu se rozhodnutí
správního orgánu napadá, a uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu; stejně tak byla stanovena dvouměsíční lhůta, v níž bylo možno rozsah
přezkumu realizovaný soudem ze strany žalobce definitivně vymezit (§250b odst. 1 o. s. ř.).
Městský soud v Praze žalobu stěžovatele odmítl s poukazem na neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení, který spatřoval ve skutečnosti, že podání stěžovatele nebylo projednatelným
návrhem, neboť v něm nebyl obsažen žádný žalobní bod (důvod nezákonnosti). Vychází-li
Nejvyšší správní soud z ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (jež se obdobně použije
podle §130 odst. 1 s. ř. s. i na řízení dokončovaná způsobem stanoveným tímto ustanovením),
podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto
v řízení pokračovat, pak dospívá k závěru, že postup Městského soudu v Praze by bylo
zapotřebí aprobovat tehdy, pokud by skutečně stěžovatelovo podání bylo stiženo
neodstranitelnou vadou, která by spočívala v tom, že v jeho podání, resp. ve všech jeho
podáních učiněných za běhu lhůty pro podání žaloby samotné, absentoval jakýkoli řádný
žalobní bod (důvod nezákonnosti). Jak již totiž Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval,
neexistuje zákonná povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod,
vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu současného §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě
koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno. Tyto zásady je nutno
interpretovat tak, že soud projednává žalobu toliko v mezích, které vůči rozhodnutí správního
orgánu vytkl účastník tohoto řízení. Ten musí ve lhůtě stanovené pro podání žaloby uvést
veškeré své právní výhrady, které proti napadanému rozhodnutí správního orgánu uplatňuje,
musí tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu, a své tvrzení
odůvodnit. Činnost soudu je pak omezena takto ohraničeným rámcem, aniž by z vlastní
iniciativy mohl projev učiněný proti rozhodnutí správního orgánu žalobcem doplňovat či
dokonce nahrazovat, nejde-li ovšem o vady rozhodnutí způsobující jeho nicotnost, k nimž
musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Takové vady přitom soud v projednávané právní věci
neshledal. Pokud tedy nebylo ve lhůtě pro podání žaloby stěžovatelovo podání, jímž
se domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného, doplněno o důvody, pro které tak stěžovatel
učinil, byl by postup Městského soudu správný, pokud by v původním stěžovatelově podání
ze dne 15. 5. 2002 žádný žalobní bod obsažen nebyl.
V dané věci je tak třeba vyřešit klíčovou otázku, zda byl ve stěžovatelově žalobě podané
dne 15. 5. 2002 obsažen alespoň jeden žalobní bod či nikoli. Lze-li však ze stěžovatelova
podání dovodit toliko skutečnost, že se stěžovatel žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí
žalovaného a že vzhledem k tomu, že mu povinnost úhrady daně z přidané hodnoty byla
stanovena protiprávně, je žaloba podávána ve lhůtě s tím, že stěžovatel žalobu doplní a soudu
jí zašle včetně příloh a návrhů důkazů, pak ani při nejvyšší míře příznivosti posouzení obsahu
žaloby z něj nelze jakýkoli žalobní bod dovozovat. Sám stěžovatel to ostatně v kasační
stížnosti ani netvrdí, žalobní bod dovozuje až kombinací žaloby ze dne 15. 5. 2002
a následného podání učiněného vůči Městskému soudu v Praze dne 30. 10. 2002.
V projednávané věci se tedy stěžovatel podáním ze dne 15. 5. 2002 omezil toliko
na ohlášení žaloby a v zákonem stanové lhůtě pro její podání nevymezil rozsah, v jakém
je rozhodnutí žalovaného napadáno, a důvody, pro které tak činí, a tato absence základních
náležitostí žaloby se stala uplynutím lhůty pro podání žaloby vadou neodstranitelnou. Nebylo
přitom třeba, aby Městský soud v Praze jakékoli výzvy k doplnění žaloby, a to dokonce
po uplynutí lhůty k jejímu podání, vůči stěžovateli činil, přitom učinil-li nadbytečně takovou
výzvu, pak tato skutečnost na uplynutí zákonem stanovené lhůty nemohla mít jakýkoli vliv.
Absence žalobního bodu v podání ze dne 15. 5. 2002 a jeho nedoplnění ve lhůtě k podání
žaloby tedy znamená, že Městský soud v Praze postupoval správně, když stěžovatelovu
žalobu odmítl, neboť se jí meritorně zabývat nemohl.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Pro úplnost Nejvyšší právní soud poznamenává, že shora uvedený právní názor je jím
judikován již konstantně - tu lze poukázat například na rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ze dne
23. 10. 2003 publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS. Ústavní konformita takového právního
názoru byla ostatně vyslovena i Ústavním soudem, jak vyplývá z jeho rozhodnutí ve věci
sp. zn. III. ÚS 251/04.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu