ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.28.2003
sp. zn. 6 As 28/2003 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce:
C., spol. s r. o., zastoupen JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Trojická
20, proti žalovanému: Český úřad bezpečnosti práce, se sídlem Praha 1, Ve Smečkách 29,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2003, č. j.
38 Ca 184/2001 - 49,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2003, č. j. 38 Ca 184/2001 - 49,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako stěžovatel včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 15. 4. 2003, č. j. 38 Ca 184/2001 - 49, jímž byla zamítnuta jeho žaloba a současně
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není důvodná žaloba
proti rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce ze dne 25. 1. 2001,
zn. 2619/1.30/2000/14.3, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu
bezpečnosti práce pro hlavní město Prahu ze dne 20. 7. 2000, zn. 3608/3.32/00/7.3,
a současně potvrzeno toto rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 30 000 Kč.
Městský soud v Praze vyšel při svém rozhodování z toho, že žalobci byla uložena
pokuta ve výši 30 000 Kč za porušení ustanovení §47, §48 odst. 1 a §49 vyhlášky
č. 324/1990 Sb. a čl. 29 písm. b), čl. 32 a čl. 33 písm. a) ČSN 738106, protože při výkonu
dozoru v listopadu 1999 inspektor Inspektorátu bezpečnosti práce pro hlavní město Prahu
zjistil, že žalobce při rekonstrukci domu a provádění stavebních prací v P. 1, Š. ulici 611/14
nezabezpečil otvor výtahové šachty v prostoru 5. nadzemního podlaží v souladu
s bezpečnostními předpisy. Je tomu tak proto, že u otvoru této šachty chyběla spodní tyč
ochranného dvoutyčového zábradlí a zarážecí lišta podlahy a namísto této ochrany proti pádu
osob a věcí do výtahové šachty žalobce zabezpečil otvor do této šachty tak, že ve výšce
1100 mm od podlahy umístil a pevně uchytil lešenářskou trubku a dřevěný kříž z 1 coulových
prken o šířce 120 mm, který vyplňoval prostor pod touto trubkou. Městský soud v Praze
neshledal žalobní námitky opodstatněnými. Pokud žalobce namítal, že v protokolech ze dne
24. 11. 1999 a ze dne 16. 5. 2000 bylo odlišně popsáno ochranné zábradlí, není tomu tak,
protože v obou protokolech je poznamenáno, že chybí spodní tyč ochranného dvoutyčového
zábradlí a zarážecí lišta u podlahy. Na zabezpečení výtahové šachty se vztahuje vyhláška
č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, konkrétně
pak ustanovení §47 a násl., jež se týkající prací ve výškách a nad volnou hloubkou. Ochrana
zaměstnanců proti pádu musela být zabezpečena osobním nebo kolektivním zajištěním,
přičemž osobní zajištění se použije pouze v případě, že nelze použít zajištění kolektivní (§48
odst. 1 a §50). Podle ustanovení §49 odst. 1, 2 této vyhlášky se kolektivní zajištění provede
ochrannými a záchytnými konstrukcemi (ochranné zábradlí, ochranné ohrazení, lešení,
poklopy, záchytné ohrazení, záchytné lešení, záchytné sítě), které musí být dostatečně pevné
a odolné vůči vnějším silám a nepříznivým vlivům a upevněny tak, aby bezpečně unesly
předpokládané namáhání. Jejich únosnost musí být prokázána statickým výpočtem
nebo jiným závazným podkladem. Podle čl. 29 písm. b) ČSN 738106 pak musí být při výšce
chráněného pracoviště nad přilehlým okolím více než dva metry ochranné zábradlí
dvoutyčové se zarážkou u podlahy a lze ho nahradit jednotyčovým zábradlím se zarážkou
u podlahy doplněným sítí. Za této situace není opodstatněná námitka žalobce, že se žalované
správní orgány stereotypně přidržují technické normy ČSN 738106, která je nezávazná a jiné
technické řešení nepřipouštějí. Je tomu tak proto, že norma je minimálním technickým
standardem a pokud se žalobce od něj odchýlil, měl doložit statickým výpočtem či jiným
závazným podkladem, že byla prověřena únosnost použité konstrukce. Přestože žalobce
tvrdil, že při jednání předkládal statický výpočet, ze správního spisu nic takového nevyplývá
a toto tvrzení nebylo uvedeno ani v žalobě, ani v odvolání. Městský soud v Praze
proto vycházel z toho, že žádný takový výpočet, ani znalecký posudek do doby vydání
napadeného rozhodnutí předložen nebyl. Důvodná není ani žalobní námitka, že na daný
případ mělo být aplikováno ustanovení §52 citované vyhlášky, protože toto ustanovení
se týká zajištění pod místem práce ve výškách a jeho okolí a nelze ho tedy použít na zajištění
otvoru výtahové šachty. Žalobce rovněž neupřesnil, v čem spatřuje vadnost interpretace
pojmu „ochranné zábradlí“ a pro posouzení věci není rozhodující ani skutečnost,
že ze správního spisu nevyplývá, že by bylo zjištěno, zda byl či nebyl přítomen stálý dozor,
ačkoliv na tuto okolnost poukazuje žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze, jež se opírá
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s., žalobce jako stěžovatel
odmítl závěry Městského soudu v Praze, pokud dospěl k závěru, že rozhodnutí Českého úřadu
bezpečnosti práce ze dne 25. 1. 2001, zn. 2619/1.30/2000/14.3, je věcně správné.
Stěžovatel především vytkl Městskému soudu v Praze, že nepřihlédl k povinnosti
správního orgánu vždy vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a že se z hlediska
skutkového nevypořádal se základní otázkou, a to, kdy došlo k porušení předpisů bezpečnosti
práce (v době pracovní či mimopracovní) a v návaznosti na určení doby, co bylo porušením
bezpečnosti práce. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že Městský soud v Praze měl
vycházet z prvotního protokolu ze dne 24. 11. 1999, který je výsledkem místního šetření
a že kontrola inspektora bezpečnosti práce byla prováděna v pracovní době. Kontrola
tedy byla zaměřena na dodržování předpisů bezpečnosti práce v pracovní době a v té době
byla ochrana nebezpečného prostoru v 5. nadzemním podlaží provedena takovým způsobem,
že byla dostatečně odolná proti jakékoli síle, jež by na ochranné zábradlí mohla být
za normálních podmínek vyvinuta (zábradlí ve výši 1,1 m, které se sestávalo ze dvou tyčí
za sebou). Statický výpočet únosnosti ochranného zábradlí, který je schopen vyhotovit
kterýkoliv odborník na stavební práce se středoškolským vzděláním, byl u ústního jednání
předkládán, nicméně není součástí spisu. Pokud není obsahem správního spisu, měl být tento
výpočet správním orgánem znovu vyžádán od stěžovatele. Městský soud v Praze rovněž
opomněl vyhodnotit ustanovení §85 odst. 7 vyhlášky č. 324/1990 Sb., který přímo upravuje
bezpečnost práce v místech, kde jsou zavěšeny zvedáky (stavební vrátek), pomocí nichž byla
prováděna doprava materiálu do vyšších pater. Toto ustanovení ovšem nevyžaduje
ani zarážku u země, ani druhou tyč, nehledě k tomu, že v době pracovní tato zabezpečení
použít nelze, protože by bránilo manipulaci s dopravovanými břemeny. Městský soud v Praze
vůbec nepřihlédl ke znaleckému posudku z oboru bezpečnosti práce, který byl předložen
až dne 11. 4. 2003, protože do té doby byl součástí spisového materiálu státního zástupce.
V tomto případě se nejedná o žádné nové skutečnosti, ale znalecký posudek jenom potvrzuje,
že otázce bezpečnosti práce byla na stavbě věnována maximální pozornost. Městský soud
v Praze také chybně posuzoval zajištění výtahové šachty v době mimopracovní, kdy výtahová
šachta byla zabezpečena zábradlím ze dvou tyčí nacházejících se ve výši 1,1 m nad zemí
a zkříženými prkny, ačkoliv rozhodující bylo zabezpečení výtahové šachty v době pracovní.
Neodpovídá také skutečnosti vývod Městského soudu v Praze, že při kontrole nebyl přítomen
stálý dozor (stavbyvedoucí). Stálý dozor s inspektorem prošel celý objekt za normální
pracovní činnosti, kontrola inspektora však neprobíhala 14 dnů, jak se může jevit ze spisu,
ale maximálně 20 minut. Zásadním pochybením Městského soudu v Praze bylo to,
že náležitým způsobem nehodnotil provedené důkazy a závěry správních orgánů. Jestliže tedy
správní orgány dospěly k závěru, že zabezpečení výtahové šachty bylo nedostatečné, měly své
tvrzení opřít o statické výpočty nebo o znalecký posudek, v něm by znalec posoudil vhodnost
použitého ochranného zábradlí, eventuálně uložit stěžovateli, aby takové podklady zajistil.
Pouhý odkaz na doporučující ČSN v tom směru, že tato norma představuje minimální
technický standard, který je nutno dodržet, je subjektivním, neurčitým a nekonkrétním
závěrem, který nemá oporu v právní úpravě. Městský soud v Praze však z těchto chybných
závěrů správních orgánů nevyvodil odpovídající opatření a žalobu chybně zamítl.
Žalovaný Český úřad bezpečnosti práce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal z podnětu podané kasační stížnosti napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2003, č. j. 38 Ca 184/2001 - 49, při vázanosti
rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z prvostupňového rozhodnutí Inspektorátu bezpečnosti práce pro hlavní město Prahu
ze dne 20. 7. 2000, zn. 3608/3.32/00/7.3, vyplývá, že v domě Š. 611/14 v P. 1, kde se
prováděla rekonstrukce, bylo dozorem inspektora zjištěno, že v prostoru 5. nadzemního
podlaží chybí u otvoru výtahové šachty spodní tyč ochranného dvoutyčového zábradlí
a zarážecí lišta u podlahy a že otvor do výtahové šachty je zabezpečen proti pádu osob
a předmětů způsobem, jež je v rozporu s předpisy k zajištění bezpečnosti práce a technických
zařízení, neboť ve výšce 1100 mm od podlahy byla umístěna a pevně uchycena lešenářská
trubka a dále dřevěný kříž z jednocoulových prken o šířce 120 mm. Tento stav je podchycen
v protokolu ze dne 24. 11. 1999 a konečným způsobem později právně kvalifikován jako
porušení vyhlášky č. 324/1990 Sb. v ustanovení §47, §48 odst. 1, §49 a ČSN 738106
v čl. 29 písm. b), čl. 32 a čl. 33 písm. a), tedy jako nedodržení předpisů k zajištění bezpečnosti
práce a bezpečnosti práce technického zařízení při stavebních pracích. Za porušení
těchto bezpečnostních předpisů byla stěžovateli, který jako právnická osoba prováděl stavební
práce, uložena pokuta 30 000 Kč dle ustanovení §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, protože obrana stěžovatele nebyla shledána opodstatněnou.
Jelikož byl dozor proveden v pracovní době, bylo realizováno zajištění výtahové šachty
jednotyčovým zábradlím bez zarážky u podlahy vzhledem k manipulaci s dopravovaným
materiálem a při přerušení práce bylo provedeno dodatečné osazení dřevěným křížem,
které je podle stěžovatele dostatečnou formou zajištění otvoru výtahové šachty s odkazem
na ČSN 738106 čl. 33 a čl. 59, která tento postup umožňuje. Inspektorát bezpečnosti práce
pro hlavní město Prahu toto pojetí výkladu bezpečnostních předpisů odmítl a zdůraznil,
že ČSN 738106 platí pro práce stavební, montážní i jiné a ač je nezávazná, je nezbytné,
aby dodavatel stavebních prací vytvořil taková opatření a podmínky, jež jsou v souladu
alespoň se standardem normy a nemohou jít pod jeho úroveň. Použití jednotyčového zábradlí
při krátkodobých pracích je proto nepřípustné, neboť znění čl. 29, čl. 32 a čl. 33 ČSN 738106
nepřipouští jinou variantu zabezpečení osob proti pádu. Totéž platí i pokud jde o dřevěný kříž,
protože tato norma sice v čl. 59 připouští použití prken nebo fošen jako záchytné části,
ale není tím nikterak negován požadavek čl. 29 písm. b) této normy o zajištění osoby
proti pádu dvoutyčovým zábradlím se zarážkou. Navíc ochranné a záchytné konstrukce musí
být dostatečně pevné, odolné vůči vnějším silám a nepříznivým vlivům a upevněny tak,
aby bezpečně unesly předpokládané namáhání, jejich únosnost pak musí být prokázána
statickým výpočtem nebo jiným závazným podkladem.
Z druhostupňového rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce ze dne 25. 1. 2001,
zn. 2619/1.30/2000/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti prvostupňovému
rozhodnutí a současně toto rozhodnutí potvrzeno, vyplývá, že odvolací orgán trvá na právním
názoru, že je třeba dodržovat čl. 29 písm. b) ČSN 738106, kde je jasně definován způsob
zajištění pracoviště, který jinou variantu než dvoutyčové zábradlí se zarážkou u podlahy
nepřipouští, byť jde o pracovní dobu. Užití dřevěného kříže jako druhu zajištění pro práce
ve výškách rovněž není správné a tento způsob použití dvou zkřížených prken není nikde
definován. Jinak pokud jde o pevnost, odolnost, průkaz únosnosti a upevnění ochranných
a záchytných konstrukcí argumentoval odvolací orgán shodně jako prvostupňový správní
orgán.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítal nedostatky ve skutkových zjištěních,
na které poukazoval již v řízení správním a pro které měl soud ve věci rozhodující napadené
správní rozhodnutí zrušit, dále nesprávnost závěru Městského soudu v Praze, který dovodil,
že nezávazná norma ČSN 738106 je minimálním technickým standardem a pokud se tedy
stěžovatel od něj odchýlil, měl doložit statickým výpočtem či jiným závazným podkladem,
že byla prověřena únosnost použité konstrukce a posléze i to, že se tento soud nevypořádal
se znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví, který byl vypracován
pro účely trestního řízení Ing. P. S.
Nejvyšší správní soud vychází při posuzování opodstatněnosti této námitky především
ze starší judikatury k povaze a závaznosti ČSN, podle níž Československé technické normy
(§1 odst. 1 zákona č. 142/1991 Sb., později změněného zákonem č. 632/1992 Sb.) nejsou
obecně závazným právním předpisem (§1 zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České
republiky). Z hlediska jejich platnosti a závaznosti je nutno ve smyslu §9 odst. 1 zákona
č. 142/1991 Sb., mimo jiné zkoumat, kdy byla ČSN schválena, zda nebyla zveřejněna změna
její závaznosti a je třeba posoudit i její obsah, protože ustanovení doporučujícího charakteru
závazná nejsou. Proto, má-li být dovozována protiprávnost z porušení ČSN, je třeba její obsah
a otázky právě naznačené zjišťovat v řízení jako otázky skutkové (rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 22. 12. 1995, č. j. 6 A 68/94 - 34, a shodně i rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 12. 4. 1996, č. j. 7 A 11/94 - 32). Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že podle přechodného ustanovení §21 odst. 2, 3 zákona č. 22/1997 Sb., technické normy
označené ČSN a platné ke dni účinnosti tohoto zákona (1. 1. 1997) se považují za normy
podle tohoto zákona a mimo jiné správní orgány byly do 31. 12. 1999 povinny řídit se těmi
ustanoveními norem, která jsou označena jako závazná podle §3 zákona č. 142/1991 Sb.,
ve znění zákona č. 632/1992 Sb. Tím, kdo podle §3 zákona č. 142/1991 Sb. mohl docílit
označení normy jako závazné, byl neopominutelný účastník ve smyslu ustanovení §4
tohoto zákona, a to ve stanovisku k návrhu československé normy; institut neopomenutelného
účastníka se uplatnil v případech, kdy návrh československé normy obsahoval ustanovení
týkající se zdraví lidu, potravin, tvorby a ochrany životního prostředí, bezpečnosti práce
a technických zařízení, požární ochrany, výbušnin, zkušebnictví drahých kovů, výstavby,
jaderné bezpečnosti jaderných zařízení, technické způsobilosti dopravních prostředků,
dopravních zařízení a dopravních cest, přičemž tímto účastníkem byly ústřední orgány
zajišťující výkon státní správy v uvedených oblastech nebo jimi pověřené orgány.
Pokud tedy správní orgán měl být při svém postupu vázán československou technickou
normou, musela by v době, kdy měla být aplikována, splňovat výše uvedené znaky.
Z toho ovšem vyplývá i další závěr, že za nezákonný nemůže být považován určitý postup
správního orgánu jen proto, že je v rozporu s českou technickou normou vypracovanou
podle zákona č. 22/1997 Sb. Takový postup správního orgánu by byl nezákonný jen tehdy,
pokud by pro daný případ byla závaznost technické normy stanovena obecně závazným
právním předpisem, protože jinak podle §4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, česká technická norma není obecně závazná (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 4 As 31/2003 - 111).
Pokud tedy oba správní orgány i Městský soud v Praze vycházejí z toho, že ČSN
738106 je nezávazná a přesto dovozují protiprávnost jednání stěžovatele (zajištění otvoru
do šachty výtahu pevně uchycenou lešenářskou trubkou a dřevěným křížem z jednocoulových
prken o šířce 120 mm) z porušení čl. 29 písm. b) této normy, který jinou variantu zajištění
otvoru do šachty výtahu než dvoutyčové zábradlí se zarážkou u podlahy nepřipouští, bylo
třeba dostatečnost či nedostatečnost zajištění otvoru do šachty výtahu stěžovatelem z hlediska
bezpečné práce (pevnost a odolnost vůči vnějším silám a nepříznivým vlivům, spolehlivé
upevnění, únosnost předpokládané námahy, apod.) řešit a zjišťovat v řízení jako otázku
skutkovou a vést k tomu dokazování, např. statickým výpočtem nebo znaleckým posudkem.
Městský soud v Praze sice u ústního jednání dne 15. 4. 2003 provedl důkaz přečtením
znaleckého posudku Ing. P. S., znalce z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví z listopadu
2001, který byl vypracován pro účely trestního řízení (listinný důkaz) a doplnil tak důkazy
provedené správními orgány, nicméně v rozporu s ustanovením §77 odst. 2 s. ř. s. tento
důkaz nehodnotil jednotlivě i v jeho souhrnu s důkazy provedenými v řízení před správními
orgány a ve svém rozhodnutí nevyšel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného
(odůvodnění rozsudku neobsahuje žádné hodnocení důkazů, ani zjištění skutkového a
právního stavu z důkazů provedených v řízení před správními orgány a před soudem, ani
závěry z těchto zjištění učiněných). Z obsahu tohoto listinného důkazu je přitom patrno, že
tento znalec považoval zajištění vstupu do výtahové šachty jednotyčovým zábradlím pevně
spojeným přes sílu zdiva a křížem do tvaru X, a to z prken o síle přes dva cm a šířce cca 12
cm, jak ho líčí i stěžovatel, za vyhovující a dostatečné, přestože tento způsob zajištění
nesplňuje beze zbytku požadavek nezávazné normy ČSN 738106, konkrétně pak čl. 29 písm.
b), jež nabyla účinnosti dne 1. 3. 1983 a uvedl pro své závěry i výpočty. Z těchto důvodů tedy
nešlo o bezvýznamný důkaz, a přesto Městský soud v Praze z provedeného důkazu nevyvodil
podle odůvodnění rozsudku žádné závěry, ba naopak zůstal na tom, jakoby listinný důkaz
(znalecký posudek Ing. P. S.) nebyl vůbec proveden.
Pokud jde o námitku kasační stížnosti stran předložení statického výpočtu únosnosti
kolektivního zajištění, je skutečností, že podle ustanovení §49 odst. 1 vyhlášky
č. 324/1990 Sb. ochranné a záchytné konstrukce (ochranné zábradlí, ochranné ohrazení,
lešení, poklopy, záchytné ohrazení, záchytné lešení, záchytné sítě) musí být dostatečně pevné
a odolné vůči vnějším silám a nepříznivým vlivům a upevněny tak, aby bezpečně unesly
předpokládané namáhání. Jejich únosnost musí být prokázána statickým výpočtem
nebo jiným závazným podkladem. Nejvyšší správní soud souhlasí se stanoviskem Městského
soudu v Praze, že takový výpočet by měl předložit především stěžovatel, ale nemůže souhlasit
již s jeho dalším závěrem, byť implicitně vysloveným, že pokud tak neučiní, jde bez dalšího
nečinnost k tíži stěžovatele. V tomto případě především nelze s naprostou jistotou tvrdit,
že stěžovatel statický výpočet nepředložil k založení do spisu a jisté je jenom to,
že tento výpočet není obsahem správního spisu. Významné je však to, že v tomto řízení byla
stěžovateli ukládána pokuta podle ustanovení §6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb.
za porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a předpisů
stanovících pracovní podmínky, kde je postupováno podle správního řádu. Podle tohoto
zákona je ale povinností správního orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím
účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí (§3 odst. 4, §32 odst. 1) a navíc
i poskytovat účastníkům řízení pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů
neutrpěli újmu (§3 odst. 2). Z těchto ustanovení správního řádu je třeba dovodit,
že pokud stěžovatel statický výpočet únosnosti nepředložil, měl být k tomu minimálně
správním orgánem vyzván, než byl učiněn závěr o nečinnosti stěžovatele stran průkazu
o bezpečné únosnosti ochranných a záchytných konstrukcí, resp. ochranné konstrukce
vybudované stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že není najisto postaveno, že se stěžovatel
popsaným zajištěním otvoru výtahové šachty v 5. nadzemním podlaží dopustil porušení
předpisů k zajištění bezpečnosti práce, že tvrzené nepředložení statického výpočtu únosnosti
ochranné konstrukce stěžovatelem ve správním řízení o uložení pokuty bez dalšího ještě
nemusí jít k jeho tíži a že se rozsudek Městského soudu v Praze nezabýval a nevypořádal
se znaleckým posudkem Ing. P. S. Nejvyšší správní soud proto musel v uvedených směrech
přisvědčit námitkám kasační stížnosti, jež se opírají o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(vada řízení spočívající stručně řečeno v nedostatcích ve skutkových zjištěních, která byla
namítána již v řízení správním a pro kterou měl soud ve věci rozhodující napadené správní
rozhodnutí zrušit) a o ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů ve vztahu k uvedenému znaleckému posudku).
Naproti tomu nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti, že kontrola byla zaměřena
na dodržení předpisů bezpečnosti práce v době pracovní a že přítomnost či nepřítomnost
stálého dozoru není pro posouzení věci rozhodující. Je tomu tak proto, že dozor byl prováděn
nad dodržováním předpisů k zajištění bezpečnosti práce při stavebních pracích a při něm bylo
zjištěno jako závada, že v 5. nadzemním podlaží chybí v otvoru výtahové šachty spodní tyč
ochranného dvoutyčového zábradlí a zarážecí lišta u podlahy. Přítomnost ani nepřítomnost
stálého dozoru konstatována nebyla (protokol ze dne 24. 11. 1999).
Stěžovatel rovněž vznesl v kasační stížnosti námitku, že Městský soud v Praze
opomněl při svém rozhodování zohlednit ustanovení §85 odst. 7 vyhlášky č. 324/1990 Sb.,
které podle něho přímo upravuje bezpečnost práce na místě, kde jsou zavěšeny zvedáky
(stavební vrátky), podle něhož v místě odebírání nebo nakládání materiálu ve výšce musí být
pracovníci chráněni proti pádu alespoň jednotyčovým zábradlím bez zarážky u podlahy.
Z této námitky pak stěžovatel dovodil, že napadený ochranný systém v době stavební činnosti
byl v souladu s tímto ustanovením a nejednalo se tedy o vadu.
Tuto námitku stěžovatel v žalobě neuplatnil a z pohledu přezkumu Nejvyšším
správním soudem jako kasačním soudem tu jde o nový právní důvod, který stěžovatel
nenamítal v řízení před soudem, jehož rozsudek má být přezkoumán (Městský soud v Praze),
ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je ovšem nepřípustný (§104 odst. 4
s. ř. s.). Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. má totiž bránit tomu, aby se kasační stížností
uplatňovaly jiné právní důvody, než které jsou uvedeny v ustanovení §103 s. ř. s. nebo ty,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je v uvedených směrech důvodná, a proto rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 15. 4. 2003, č. j. 38 Ca 184/2001 - 49, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Na Městském soudu v Praze bude, aby se v tomto řízení věcí znovu zabýval z pohledu
těch okruhů problémů, jež jsou rozebrány v tomto rozsudku.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 první věta s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu