ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.53.2003
sp. zn. 6 As 53/2003 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní
věci žalobkyně: S. P. Č. r., a. s., zastoupena Dr. Pavlem Randlem, advokátem, se sídlem
Jáchymova 2, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6, o přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 28. 4. 2003, č. j. O - 79631, o kasační stížnosti žalovaného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2003, č. j. 5 Ca 139/2003 - 19,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2003, č. j. 5 Ca 139/2003 - 19,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí
předsedy žalovaného, kterým bylo potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí žalovaného
a odvolání žalobkyně zamítnuto. Prvostupňovým správním rozhodnutím byl zamítnut návrh
žalobkyně na částečný výmaz ochranné známky „G.“ zapsané pod č. 186048.
Městský soud v Praze žalobu usnesením ze dne 20. 10. 2003, č. j. 5 Ca 139/2003 - 19,
odmítl s odkazem na §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Podle názoru tohoto soudu se v daném případě jedná o věc výmazu ochranné
známky z rejstříku. Rozhodování o žalobě proti správnímu rozhodnutí vydaného v této
správní věci je rozhodováním ve věcech soukromoprávních, které podle platné právní úpravy
náleží do pravomoci soudů, které věc projednávají v občanském soudním řízení. Tento názor
soud odůvodňuje tím, že ochranná známka je statkem nehmotné povahy, která je jako součást
průmyslových práv podřaditelná pod pojem duševního vlastnictví, pročež ji lze považovat
za jinou majetkovou hodnotu ve smyslu §118 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které
uvádí, že v jeho rozhodování ve věci výmazu ochranné známky je rozhodováním o veřejném
právu. Toto tvrzení odůvodňuje tím, že jeho rozhodnutí je jednoznačně rozhodnutím orgánu
veřejné správy. Dále uvádí, že se i podle mocenské teorie zcela jistě jedná o vztah
veřejnoprávní. Ve správním řízení před žalovaným se nejedná o žádné vztahy z průmyslového
vlastnictví, nýbrž o úřední průzkum splnění zákonných podmínek pro zápis toho kterého
předmětu do příslušného rejstříku. V každém případě je smyslem výmazového řízení chránit
veřejnoprávní zájem společnosti na tom, aby byla v rejstříku platně zaregistrována pouze
taková označení, která řádně plní funkci ochranných známek a nezasahují do práv jiných
osob. Stěžovatel tak namítá nezákonnost uvedeného usnesení Městského soudu v Praze
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 11. 2003 uvádí, že se necítí
být povolán k posouzení dané problematiky a domnívá se, že sporná otázka může být řešena
pouze judikaturou.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Při svém rozhodování vycházel Nejvyšší správní soud z usnesení zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 6. 1. 2004, č. j. Konf 93/2003 - 5, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu 8/2004, pod č. 276. Právě tento senát je zákonem povolaný k rozhodování
o kompetenčních sporech mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním
soudnictví.
Zvláštní senát v odůvodnění uvedeného usnesení uvedl následující:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním,
falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním
rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto neupravují vztahy
mezi podnikateli, protože nic takového předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže
být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá
(resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje.
Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda
tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status
zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo její výmaz;
zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a jaké),
je naprosto nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce
předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak
nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní
vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné,
že registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci řízení
(a později i řízení před soudem) iniciovala osoba třetí (majitel známky s dřívější prioritou,
navrhovatel výmazu). Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno veřejné subjektivní
právo (registrace) majiteli známky, protože tomu brání jiné veřejné subjektivní právo dříve
vzniklé (registrace dřívější známky navrhovatele výmazu). To, že se celý příběh navenek
představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor mezi dvěma majiteli známek, ještě
z takového sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu
legitimovaným subjektem, který tvrdí, že úřad neměl pozdější známku registrovat, neboť
tomu brání lepší veřejné subjektivní právo navrhovatele výmazu. Situace je tu obdobná jako
u námitky souseda proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na kterém
se staví nebo stavět má, není k tomu územním plánem určen. I zde zpravidla bude v pozadí
nebo jevově spor mezi dvěma osobami soukromého práva, ale žaloba souseda proti vydanému
stavebnímu povolení nebude žalobou ve věci soukromoprávní.
Správný, avšak zcela bezcenný je argument, že práva k nehmotným statkům zasahují
do práva občanského nebo práva obchodního. S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit
zřejmě u většiny vrchnostenských rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského
nebo obchodního práva. Takovým rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak
se stejně nelogickou argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších registracích,
např. registraci daňových subjektů, humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce
krmiv, plemeníka ve státním registru nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní
rozhodnutí: vydání stavebního povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru,
povolení k nakládání s povrchovými vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů
ochranných nebo lesů zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní
komunikace, rozhodnutí o vyloučení ze studia …
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která rozhodnutí
ve věci přísluší činit žalovanému a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve věci
patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na patent,
stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě poskytnutí
nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci žalovaného.
I takovéto rozdělení, navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž
by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by taková povinnost
byla soudem uložena žalovanému, který v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení,
představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o výmazu známky náleží
soudu ve správním soudnictví.
S ohledem na shora uvedené důvody nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu,
než napadené usnesení Městského soudu v Praze podle §110 odst. 1 ve spojení s §103 odst.
1 písm. e) s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu