ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.207.2004
sp. zn. 6 Azs 207/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. B., zastoupen JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, se sídlem Brno,
Starobrněnská 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az
204/2003 - 22 ze dne 22. 10. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i zná vá .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátce JUDr. Evě Poláčkové, se př i zná v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč. Odměna bude poukázána
ustanovenému zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností usnesení Krajského soudu
v Brně č. j. 55 Az 204/2003 - 22 ze dne 22. 10. 2003, kterým bylo odmítnuto jeho podání
ze dne 12. 6. 2002, jímž se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 6. 2002, č. j. OAM - 1986/VL - 11 - C10 - 2002, jímž mu nebyl udělen azyl. Krajský soud
v Brně toto stěžovatelovo podání odmítl z toho důvodu, že ze stěžovatelova podání nebylo
zřejmé, jaké jsou důvody, pro které bylo učiněno, a jaké ustanovení konkrétního právního
předpisu mělo být rozhodnutím žalovaného porušeno, a tedy nebyly splněny podmínky řízení,
přitom tento nedostatek byl nedostatkem neodstranitelným pro uplynutí lhůty podávané z §72
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že jeho podání, jež bylo krajským soudem
odmítnuto, bylo učiněno dne 12. 6. 2002, a tedy tento opravný prostředek byl podáván
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002. Požadavkům vyplývajícím z §42 a §249 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyhovoval. Pokud by
však přesto jeho podání nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti, měl být stěžovatel
podle §43 o. s. ř. vyzván k odstranění vad podání, a tedy stěžovatelovo podání netrpělo
vadami neodstranitelnými. Podle stěžovatele není možné, aby jeho podání učiněné
před 1. 1. 2003 splňovalo náležitosti vyplývající ze s. ř. s. účinného až od 1. 1. 2003. Přístup
krajského soudu je tak druhem nepřípustné retroaktivity, porušuje zásady spravedlivého
procesu, neboť stěžovatel dodržel stanový postup při podání žaloby (tehdy k Vrchnímu soudu
v Praze) a po změně právní úpravy jediný úkon, který byl vůči němu následně učiněn, bylo
odmítnutí jeho žaloby. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
ve věcech „Abdulaziz, Cabales a Balkandali“ a „Van der Mussele“ a dovozuje porušení
článku 36 Listiny základních práv a svobod, článku 14 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) a §36 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť takový
postup soudu považuje za diskriminační, porušující zásadu rovnosti zbraní před soudem
a stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Z právě uvedených důvodů stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Kromě toho stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané
kasační stížnosti.
Žalovaný ponechal kasační stížnost bez vyjádření.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
12. 6. 2002 u žalovaného opravný prostředek proti jeho rozhodnutí, jímž mu nebyl udělen
azyl, který byl podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002 postoupen Vrchnímu soudu
v Praze. V tomto podání uvedl, že on (stěžovatel) podává opravný prostředek proti rozhodnutí
žalovaného, jež specifikoval, které mu bylo předáno dne 12. 6. 2002, a doplnil, že nesouhlasí
s rozhodnutím soudu a prosí o přezkoumání své věci. Po 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti
s. ř. s., připadla věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně, který dne
22. 10. 2003 podání odmítl, aniž by stěžovatele vyzýval. Absenci výzvy soud opřel
o skutečnost, že odstranění vad uvedeného podání nepřicházelo v úvahu s ohledem na §72
odst. 1 s. ř. s., neboť tam uvedená lhůta již uplynula. Toto usnesení krajského soudu bylo
stěžovateli doručeno dne 1. 12. 2003 a ten je napadl kasační stížností dne 15. 12. 2003.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel namítá nezákonnost
napadeného usnesení (kasační důvod podávaný z §103 odst. 1 písm. e/ s. ř. s.), a kasační
stížnost je tak přípustná. V kasační stížnosti absentuje údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo
doručeno (§106 odst. 1 s. ř. s.), přitom tato skutečnost nebyla doplněna ani k výzvě krajského
soudu před předložením věci Nejvyššího správního soudu v rámci postupu podle §108 odst. 1
s. ř. s. Skutečnost, že napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 1. 12. 2003, je však
zřejmá z obsahu soudního spisu, a proto Nejvyšší správní soud v absenci tohoto údaje
neshledává překážku projednání kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tedy napadené usnesení krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
V dané právní věci šlo před Krajským soudem v Brně o případ opravného prostředku,
který byl podán před účinností s. ř. s., o němž příslušný soud nerozhodl do dne nabytí
účinnosti s. ř. s. Podle §129 odst. 2 s. ř. s. se řízení v takových případech dokončí podle části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Krajský soud tedy na základě právě uvedeného
přechodného ustanovení poté, kdy se věcí po účinnosti s. ř. s. začal zabývat, musel obsah
stěžovatelova podání posoudit podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy
podle §65 a násl. s. ř. s., tj. jako žalobu. Bylo-li zapotřebí na základě §129 odst. 2 s. ř. s.
podaný opravný prostředek projednávat jako žalobu podle §65 a násl. s. ř. s., pak bylo
nezbytné aplikovat i ustanovení o náležitostech takového podání a o lhůtě, v níž lze vymezit
žalobní body, jež mají determinovat rozsah soudního přezkumu, včetně důsledků jejího
uplynutí. Obdobné náležitosti jako v případě žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. byly ostatně
vyžadovány i §249 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, na něž stěžovatel
upozorňuje, neboť žaloba musela mimo jiné také obsahovat vyjádření, v jakém rozsahu
se rozhodnutí správního orgánu napadá, a uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu; stejně tak byla stanovena lhůta, v níž bylo možno
rozsah přezkumu realizovaný soudem ze strany žalobce definitivně vymezit. Krajský soud
nyní podání stěžovatele odmítl s poukazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení,
který spatřoval ve skutečnosti, že podání stěžovatele neobsahovalo náležitosti stanovené
v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nebyl v něm obsažen žádný žalobní bod. Svůj závěr
o neodstranitelnosti této vady podání přitom opřel krajský soud o §71 odst. 2 s. ř. s.
Podle věty třetí tohoto ustanovení je možné rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Jak krajský
soud uvedl, tato lhůta již uplynula, a proto by doplnění žaloby na základě výzvy soudu bylo
nadbytečné, neboť by soud k němu nemohl přihlížet.
Vychází-li Nejvyšší správní soud z ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (jež se obdobně
použije podle §129 odst. 2 s. ř. s. i na řízení dokončovaná způsobem stanoveným tímto
ustanovením), podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné
podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn
a nelze proto v řízení pokračovat, pak by bylo třeba postup Krajského soudu v Brně aprobovat
tehdy, pokud by skutečně stěžovatelovo podání bylo stiženo neodstranitelnou vadou, která by
spočívala v tom, že v jeho podání absentoval žalobní bod, neboť lhůta pro podání žaloby
podávaná z právního předpisu, který byl účinným v době jejího podání, již uplynula (a tuto
skutečnost ostatně stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje). V projednávané věci
se stěžovatel omezil toliko na ohlášení žaloby a v zákonem stanové lhůtě pro její podání
nevymezil rozsah, v jakém je rozhodnutí žalovaného napadáno, a důvody, pro které tak činí,
a tato absence základních náležitostí žaloby se stala uplynutím lhůty pro podání žaloby vadou
neodstranitelnou. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, neexistuje zákonná
povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná
povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je řízení o žalobě koncipováno. Tu lze poukázat na rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40
ze dne 23. 10. 2003 publikovaný pod 113/2004 Sb. Nejvyššího správního soudu. Nejde-li tedy
o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bod
je formulován nedostatečně přesně a podrobně, popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než
žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, je soud povinen postupovat
podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad
podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není ve stanovené
lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat,
odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž o tomto následku musí být podatel
ve výzvě poučen.
V dané věci je tak třeba vyřešit klíčovou otázku, zda byl ve stěžovatelově podání, na něž
soud nahlížel jako na žalobu, uveden žalobní bod či nikoli. Pouze ve druhém případě
se takový nedostatek stal po uplynutí lhůty k jejímu podání neodstranitelným. Lze-li
ze stěžovatelova podání dovodit toliko skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím
žalovaného a že prosí o přezkoumání jeho věci, pak v něm i při nejmírnějších požadavcích
na povinný obsah takového podání a při nejvyšší míře příznivosti posouzení jeho obsahu
nelze jakýkoli žalobní bod dovozovat. Absence takového žalobního bodu tedy znamená,
že Krajský soud v Brně postupoval správně, když stěžovatele k doplnění jeho podání
nevyzýval, a tedy jeho rozhodnutí nelze dle Nejvyššího správního soudu považovat
za nezákonné odmítnutí přístupu stěžovatele k soudu.
Stěžovatelova námitka diskriminace a porušení zásady rovnosti zbraní taktéž není
příhodná, neboť v právních věcech Evropského soudu pro lidská práva, na které stěžovatel
odkazuje, šlo o rozdílné zacházení s jednotlivci, kteří se nacházeli v obdobných situacích, aniž
by k tomu byl objektivní důvod (jak ostatně stěžovatel sám v kasační stížnosti uvádí), přitom
právní názor, z něhož Nejvyšší správní soud při posuzování této právní věci vychází,
je názorem konstantním, který neznevýhodňuje stěžovatele ani oproti jiným stěžovatelům
v obdobných právních věcech, ani oproti žalovanému.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již samostatně
nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání jejího odkladného účinku.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátce JUDr. Evě Poláčkové
odměnu ve výši 1075 Kč (jeden úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení ve výši 1000 Kč a jeden režijní paušál ve výši 75 Kč
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - §11 odst. 1 písm. b/ a §13 odst. 3
advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu