ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.222.2004
sp. zn. 6 Azs 222/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatelky: O. M., zastoupena JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, se sídlem
Starobrněnská 13, Brno, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j.
55 Az 317/2003 - 20 ze dne 2. 12. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři znává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, advokátce JUDr. Evě Poláčkové,
se př i zná vá odměna v částce 2150 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 12. 2003, č. j. 55 Az 317/2003 - 20, kterým bylo odmítnuto její podání
ze dne 24. 6. 2002, jímž se stěžovatelka domáhala přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „žalovaný“) ze dne 17. 6. 2002, č. j. OAM - 2830/VL - 19 - 08 - 2002, jímž jí nebyl
udělen azyl. Krajský soud v Brně toto stěžovatelčino podání odmítl z toho důvodu, že z něho
nebylo zřejmé, jaké jsou důvody, pro které bylo učiněno, a jaké ustanovení konkrétního
právního předpisu mělo být rozhodnutím žalovaného porušeno, a tedy nebyly splněny
podmínky řízení, přitom tento nedostatek byl nedostatkem neodstranitelným pro uplynutí
lhůty podávané z §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá, že její podání, jež bylo krajským soudem
odmítnuto, bylo učiněno dne 24. 6. 2002, a tedy tento opravný prostředek byl podáván
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002. Požadavkům vyplývajícím z §42 a §249 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyhovoval. Pokud by
však přesto její podání nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti, měla být stěžovatelka
podle §43 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad podání, a tedy stěžovatelčino podání netrpělo
vadami neodstranitelnými. Podle stěžovatelky není možné, aby její podání učiněné
před 1. 1. 2003 splňovalo náležitosti vyplývající ze s. ř. s. účinného až od 1. 1. 2003. Přístup
krajského soudu je tak druhem nepřípustné retroaktivity, porušuje zásady spravedlivého
procesu, neboť stěžovatelka dodržela stanový postup při podání žaloby (tehdy k Vrchnímu
soudu v Praze) a po změně právní úpravy jediný úkon, který byl vůči ní následně učiněn, bylo
odmítnutí její žaloby. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva ve věcech „Abdulaziz, Cabales a Balkandali“ a „Van der Mussele“ a dovozuje porušení
článku 36 Listiny základních práv a svobod, článku 14 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) a §36 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť takový
postup soudu považuje za diskriminační, porušující zásadu rovnosti zbraní před soudem
a stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Z právě uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Kromě toho stěžovatelka navrhuje přiznání odkladného účinku jí podané
kasační stížnosti. V doplnění podání ve věci kasační stížnosti k výzvě Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 55 Az 317/2003 - 40, stěžovatelka uvedla, že kasační stížností
napadené rozhodnutí jí bylo doručeno dne 21. 1. 2004, a dále opakovaně uvedla, že kasační
stížnost podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k obsahu kasační stížnosti se nebude
vyjadřovat a odkázal na obsah správního spisu, k přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti neshledává důvody.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne
24. 6. 2002 u žalovaného opravný prostředek proti jeho rozhodnutí, jímž jí nebyl udělen azyl,
který byl podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002 postoupen Vrchnímu soudu v Praze.
V tomto podání uvedla, že podává opravný prostředek proti rozhodnutí žalovaného, jež
specifikovala, a doplnila, že žádá o zrušení tohoto rozhodnutí a prosí o přezkoumání své věci.
Po 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti s. ř. s., připadla věc k projednání a rozhodnutí Krajskému
soudu v Brně, který dne 2. 12. 2003 podání odmítl, aniž by stěžovatelku vyzýval. Absenci
výzvy soud opřel o skutečnost, že odstranění vad uvedeného podání nepřicházelo v úvahu
s ohledem na §72 odst. 1 s. ř. s., neboť tam uvedená lhůta již uplynula. Toto usnesení
krajského soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 1. 2004 a ta je napadla kasační stížností
dne 3. 2. 2004.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka uvedla jako důvod kasační stížnosti porušení ust. §103 odst. 1
písm. a) a e) s. ř. s. a kasační stížnost je tak přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy napadené usnesení krajského soudu přezkoumal v mezích
řádně uplatněného kasačního důvodu (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
V dané právní věci šlo před Krajským soudem v Brně o případ opravného prostředku,
který byl podán před účinností s. ř. s., o němž příslušný soud nerozhodl do dne nabytí
účinnosti s. ř. s. Podle §129 odst. 2 s. ř. s. se řízení v takových případech dokončí podle části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Krajský soud tedy na základě právě uvedeného
přechodného ustanovení poté, kdy se věcí po účinnosti s. ř. s. začal zabývat, musel obsah
stěžovatelčina podání posoudit podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., tedy
podle §65 a násl. s. ř. s., tj. jako žalobu. Bylo-li zapotřebí na základě §129 odst. 2 s. ř. s.
podaný opravný prostředek projednávat jako žalobu podle §65 a násl. s. ř. s., pak bylo
nezbytné aplikovat i ustanovení o náležitostech takového podání a o lhůtě, v níž lze vymezit
žalobní body, jež mají determinovat rozsah soudního přezkumu, včetně důsledků jejího
uplynutí. Obdobné náležitosti jako v případě žaloby podle §65 a násl. s. ř. s. byly ostatně
vyžadovány i §249 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, na něž stěžovatelka
upozorňuje, neboť žaloba musela mimo jiné také obsahovat vyjádření, v jakém rozsahu
se rozhodnutí správního orgánu napadá, a uvedení důvodů, v čem žalobkyně spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu; stejně tak byla stanovena lhůta, v níž bylo možno
rozsah přezkumu realizovaný soudem ze strany žalobkyně definitivně vymezit. Krajský soud
nyní podání stěžovatelky odmítl s poukazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení,
který spatřoval ve skutečnosti, že podání stěžovatelky neobsahovalo náležitosti stanovené
v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nebyl v něm obsažen žádný žalobní bod. Svůj závěr
o neodstranitelnosti této vady podání přitom opřel krajský soud o §71 odst. 2 s. ř. s.
Podle věty třetí tohoto ustanovení je možné rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Jak krajský
soud uvedl, tato lhůta již uplynula, a proto by doplnění žaloby na základě výzvy soudu bylo
nadbytečné, neboť by soud k němu nemohl přihlížet.
Vychází-li Nejvyšší správní soud z ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (jež se obdobně
použije podle §129 odst. 2 s. ř. s. i na řízení dokončovaná způsobem stanoveným tímto
ustanovením), podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné
podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn
a nelze proto v řízení pokračovat, pak by bylo třeba postup Krajského soudu v Brně aprobovat
tehdy, pokud by skutečně stěžovatelčino podání bylo stiženo neodstranitelnou vadou, která by
spočívala v tom, že v jejím podání absentoval žalobní bod, neboť lhůta pro podání žaloby
podávaná z právního předpisu, který byl účinným v době jejího podání, již uplynula (a tuto
skutečnost ostatně stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje). V projednávané
věci se stěžovatelka omezila toliko na ohlášení žaloby a v zákonem stanové lhůtě pro její
podání nevymezila rozsah, v jakém je rozhodnutí žalovaného napadáno, a důvody, pro které
tak činí, a tato absence základních náležitostí žaloby se stala uplynutím lhůty pro podání
žaloby vadou neodstranitelnou. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, neexistuje
zákonná povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat
žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce
pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení,
v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno. Tu lze poukázat na rozsudek č. j.
2 Azs 9/2003 - 40 ze dne 23. 10. 2003 publikovaný pod 113/2004 Sb. Nejvyššího správního
soudu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak
o situaci, kdy žalobní bod je formulován nedostatečně přesně a podrobně, popř. chybí-li
v žalobě jiné náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního
rozhodnutí, je soud povinen postupovat podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat
podatele k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze
v případě, že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno
pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž
o tomto následku musí být podatel ve výzvě poučen.
V dané věci je tak třeba vyřešit klíčovou otázku, zda byl ve stěžovatelčině podání,
na něž soud nahlížel jako na žalobu, uveden žalobní bod či nikoli. Pouze ve druhém případě
se takový nedostatek stal po uplynutí lhůty k jejímu podání neodstranitelným. Lze-li
ze stěžovatelčina podání dovodit toliko skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím
žalovaného a že prosí o přezkoumání její věci, pak v něm i při nejmírnějších požadavcích
na povinný obsah takového podání a při nejvyšší míře příznivosti posouzení jeho obsahu
nelze jakýkoli žalobní bod dovozovat. Absence takového žalobního bodu tedy znamená,
že Krajský soud v Brně postupoval správně, když stěžovatelku k doplnění jejího podání
nevyzýval, a tedy její rozhodnutí nelze dle Nejvyššího správního soudu považovat
za nezákonné odmítnutí přístupu stěžovatelky k soudu.
Stěžovatelčina námitka diskriminace a porušení zásady rovnosti zbraní taktéž není
příhodná, neboť v právních věcech Evropského soudu pro lidská práva, na které stěžovatelka
odkazuje, šlo o rozdílné zacházení s jednotlivci, kteří se nacházeli v obdobných situacích,
aniž by k tomu byl objektivní důvod (jak ostatně stěžovatelka sama v kasační stížnosti uvádí),
přitom právní názor, z něhož Nejvyšší správní soud při posuzování této právní věci vychází,
je názorem konstantním, který neznevýhodňuje stěžovatelku ani oproti jiným stěžovatelům
v obdobných právních věcech, ani oproti žalovanému.
Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již samostatně
nezabýval návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by
překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Stěžovatelce byla usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 317/2003 - 34 ze dne
4. 2. 2004 pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka. Podle §35 odst. 7
s. ř. s. Nejvyšší správní soud přiznal advokátce JUDr. Evě Poláčkové odměnu ve výši
2150 Kč (dva úkony právní služby po 1000 Kč spočívající v první poradě s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů, a v písemném podání soudu podle §11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky,
a dva režijní paušály po 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu