ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.151.2004
sp. zn. 7 Afs 151/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele JUDr. R. K., správce konkursní podstaty úpadce A. A. B., s. r. o., za účasti
Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, č. j. 30 Ca 329/2002 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2004, č. j. 30 Ca 329/2002 – 42,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 14. 8. 2002, č. j. 277/2002/FŘ/130, kterým bylo k odvolání
stěžovatele změněno rozhodnutí Finančního úřadu Brno II v Brně ze dne 29. 9. 2001,
č. j. 129719/01/289911/8236 tak, že vyměřená daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
za zdaňovací období I. čtvrtletí 2001 byla zvýšena z částky 1 083 466 Kč na částku
1 108 966 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že nemohl akceptovat stěžejní
námitku týkající se hodnocení důkazů správce daně. Z ustanovení §19 odst. 1 zákona
č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) nepochybně vyplývá,
že zdanitelné plnění musí být skutečně přijato. Přijetí zdanitelného plnění nelze nahradit
pouhým vystavením daňového dokladu, popř. kupní smlouvou, aniž by bylo prokázáno,
že prodej byl skutečně realizován a že nakoupené zboží bylo použito plátcem daně k dosažení
obratu za jeho zdanitelná plnění. Stěžovatel však nijak nedoložil realizaci předmětného
převodu, naopak v údajích na dokladech předložených stěžovatelem byly časové a věcné
nesrovnalosti, které stěžovatel přesvědčivě nevysvětlil, ačkoliv důkazní břemeno v tomto
směru leželo zcela na něm. Krajský soud nesdílel názor stěžovatele, že šlo o pouhé
administrativní nesrovnalosti, formální nedopatření, popř. pouze nedostatečně vedené
účetnictví. Bylo-li by možné pominout nesrovnalosti v množství koupeného zboží a následně
pronajatého leasingovou smlouvou s tím, že v kupní smlouvě bylo nedopatření uvedeno
množství 1000 m
2
místo 10 000 m
2
, obtížně lze však pominout časové nesrovnalosti,
kdy stěžovatel pronajímal zboží, které v té době ještě nevlastnil. Především však správce
daně, aniž by zpochybnil existenci zboží, které bylo předmětem leasingových a nájemních
smluv, oprávněně konstatoval na základě rozsáhlého šetření, že se stěžovateli nepodařilo
prokázat, kdo byl vlastníkem zboží, nebo-li stěžovatel neprokázal, že deklarované zdanitelné
plnění bylo přijato od dodavatele uvedeného na faktuře a kupní smlouvě vztahující
se k uvedenému převodu. Tvrzení stěžovatele ohledně této otázky byla postupně správními
orgány vyvrácena a závěr správce daně byl dostatečně podložen, a to bez ohledu
na skutečnost, že nebylo možné provést stěžovatelem navrhovaný výslech statutárního orgánu
M. K., s. r. o. vzhledem k nekontaktnosti daňového subjektu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., protože zastává názor, že skutkový stav,
z něhož správní orgán vycházel nemá oporu ve spisech, eventuálně je s nimi v rozporu.
Stěžovatel nezpochybnil, že nese důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, avšak je otázkou,
do jaké míry lze po něm některé z důkazů spravedlivě požadovat. Jestliže finanční ředitelství
konstatuje, že prodávající předmětného lešení M. K., s. r. o. nereaguje na zasílané výzvy,
respektive si je nevyzvedává, jedná se o situaci, která vznikla zcela mimo sféru stěžovatele,
který ji není schopen žádným způsobem ovlivnit. Přesto skutečnost, že nebylo možno provést
výslech statutárního orgánu prodávajícího je zcela zásadním momentem věci, pro který nebyl
nárok na nadměrný odpočet DPH přiznán. Stěžovatel je názoru, že ve věci byla prokázána
reálná existence předmětného lešení, když byly předloženy listinné důkazy prokazující, že
lešení bylo zakoupeno od prodávajícího M. K., s. r. o. Přesto, že kupní smlouva obsahuje jiný
údaj o množství lešení než jaký je uveden na faktuře, z ostatních listinných důkazů, tj.
leasingových a nájemních smluv, vyplývá, že rozsah lešení skutečně činil 10 000 m
2
, když
předmětem zpětného leasingu bylo pouze 8000 m
2
. Je-li argumentováno v podstatě
administrativními nesrovnalostmi, pokud jde o datum uskutečnění zdanitelného plnění, pak se
podle stěžovatele jedná o pouhá formální nedopatření s ohledem na skutečnost, že veškeré
údaje k uskutečnění zdanitelného plnění ve vztahu k jednotlivým zúčastěným subjektům, tj.
prodávající, kupující a poskytovatel leasingu, jsou v těsné časové návaznosti. Argumentace
finančního ředitelství je opřena o formální nepřesnosti na prvotních účetních dokladech, kdy
význam těchto nepřesností je podle stěžovatele přeceňován, zejména když lze z praxe poukázat
na fakt, že účetnictví subjektů, na jejichž majetek byl prohlášen konkurz, bývá často neúplné a
nedbale vedené. Za situace, kdy statutární orgán prodávajícího nebyl a nemohl být v řízení
vyslechnut pro neznámý pobyt, je tato skutečnost kladena k tíži stěžovateli. Není-li možné
vyslechnout statutární orgán prodávajícího, tj. J. G., je nutno vycházet z okruhu nepřímých
důkazů, kde je třeba obzvlášť upozornit na obsah svědeckých výpovědí svědků B. a S., z nichž
vyplývá, že předmětné lešení bylo uloženo v prostorách autobazaru v K. P., a to právě za účasti
J. G. Stěžovatel je na rozdíl od krajského soudu toho názoru, že z provedeného dokazování
vyplývá, že zdanitelné plnění se reálně uskutečnilo, nejedná se o zastření skutečného stavu
stavem formálně právním a z provedeného dokazování vyplývá i totožnost prodávajícího,
jinými slovy, že kupujícímu vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Z těchto
důvodů se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že jejím předmětem,
stejně jako podané žaloby, je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení provedených
důkazů, a tím i právními závěry finančního ředitelství a správce daně spočívajícími
v nesprávné aplikaci §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“). Podle finančního ředitelství však dle výsledků
rozsáhlého důkazního řízení provedeného v souladu s citovaným ustanovením ve spojení s §31
odst. 2 zákona o správě daní a poplatků stěžovatel neprokázal, že deklarované zdanitelné
plnění bylo přijato od dodavatele uvedeného na faktuře č. FV 20100028 a kupní smlouvě
ze dne 30. 10. 2000, což prokazuje obsah správního spisu, podrobné odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí i vyjádření k žalobě ze dne 24. 7. 2003. Protože námitky uvedené
v kasační stížnosti jsou shodné se žalobními body uvedenými v žalobě, odkázalo finanční
ředitelství na své vyjádření k žalobě a žádalo, aby k němu bylo v kontextu tohoto vyjádření
ke kasační stížnosti přihlédnuto. Ve smyslu výše uvedeného považuje závěry krajského soudu
obsažené v napadeném rozhodnutí za správné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační
stížnosti neuvádí žádné nové důvody na podporu svých tvrzení, navrhlo, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě pouze namítal, že skutkový stav, z něhož
správní orgán vycházel nemá oporu ve spisech, eventuálně je s nimi v rozporu a za hlavní
důvod nepřiznání nároku na odpočet DPH označil drobné administrativní nedostatky
a neprovedení výslechu statutárního orgánu prodávajícího.
V daňovém řízení správce daně podle ust. §31 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly
zjištěny co nejúplněji, není v tom vázán návrhy daňových subjektů, a není také, s ohledem
na zásady daňového řízení, povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch
daňového subjektu a není ani nucen respektovat všechny důkazní prostředky předložené nebo
navržené daňovým subjektem. Správce daně posuzuje věrohodnost důkazních prostředků
a rozhodne o jejich osvědčení jako důkazu. Důkazní břemeno je podle odst. 9 citovaného
ustanovení na daňovém subjektu, který prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Jestliže daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené
skutečnosti, jak mu ukládá citované ustanovení, nelze dovodit, že by rozhodnutí správce daně
bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění. To, co musí prokazovat správce daně
je taxativně stanoveno v odst. 8 citovaného ustanovení. Mimo jiné jsou to podle písm. c)
citovaného ustanovení skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem. Závěr,
k němuž finanční ředitelství ve svém rozhodnutí dospělo, že zákonem požadované podmínky
pro uznání nároku na odpočet DPH nejsou na základě předložených daňových dokladů
splněny, má oporu v provedeném dokazování. Provedené důkazy pak finanční orgány
vyhodnotily v souladu s §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, jak také dovodil krajský
soud, v mezích svého volného uvážení, přičemž nepřekročily jeho zákonné meze.
Jak je zřejmé ze správního spisu, existenci skutečností zpochybňujících uskutečnění
stěžovatelem deklarovaného zdanitelného plnění předložením smluv a faktur prokázal správce
daně v souladu s ustanovením §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, když poukazoval
na to, že např. podle faktury č. FV20100028 vystavené na základě kupní smlouvy
s nečitelným datem v r. 2000 bylo zdanitelné plnění, jehož předmětem bylo dodání lešení
značky B. firmou M. K., s. r. o. stěžovateli, uskutečněno dne 30. 3. 2001, přičemž v
leasingových smlouvách ze dne 28. 3. 2001 o pronájmu lešení B. stěžovatelem odběrateli
S., s. r. o. je uvedeno, že toto datum je i prvním dnem pronájmu a ve fakturách vystavených
stěžovatelem firmě S., s. r. o. dne 22. 3. 2001 je uvedeno toto datum jako datum zdanitelného
plnění. Navíc všem těmto transakcím předcházelo dne 1. 11. 2000 uzavření nájemní smlouvy
mezi stěžovatelem jako pronajímatelem a nájemcem B. c., s. r. o., v níž stěžovatel prohlašuje,
že je vlastníkem sestavy A. lešení zn. R. a pronajímá je nájemci k jeho podnikatelské činnosti.
Mimo to bylo zjištěno, že faktury předložené stěžovatelem a firmou S., s. r. o. se sice shodují
v názvu dodavatele, odběratele, zboží i cenovém vyjádření, ale liší se ve formátu a čísle
faktur, v textu předmětu fakturace, podpisu dodavatele a bankovním spojení. Tyto rozpory
nebyl schopen stěžovatel nijak odstranit. Proto snaha stěžovatele bagatelizovat tyto
skutečnosti vyjádřená v kasační stížnosti slovy „Argumentace finančního ředitelství je opřena
o formální nepřesnosti na prvotní účetních dokladech, kdy význam těchto nepřesností je podle
stěžovatele přeceňován, zejména když lze z praxe poukázat na fakt, že účetnictví subjektů, na
jejichž majetek byl prohlášen konkurz, bývá často neúplné a nedbale vedené.“ musí zákonitě
vyznít naprázdno, neboť neunesl důkazní břemeno ohledně deklarovaného nákupu lešení od
M. K., s. r. o. a dalších dispozic ve vztahu k firmám S., s. r. o. a B. c., s. r. o. Důkaz, jehož
provedení stěžovatel považuje za nezbytné, tj. výslech J. G., který je nekontaktní osobou, a
zohlednění nepřímých důkazů, tj. výpovědí svědků B. a S., z nichž vyplývá, že předmětné
lešení bylo uloženo v prostorách autobazaru v K. P., nemohou zpochybnit závěr, ke kterému
na základě provedených důkazů, zejména listinných, dospěly finanční orgány i krajský soud.
Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že skutkový stav,
z něhož správní orgán vycházel nemá oporu ve spisech.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 cit. zákona, podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu
ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu