ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.9.2003
sp. zn. 7 Afs 9/2003 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele D., spol.
s r. o., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8,
Křižíkova 16, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 3. 2003, č. j. 28 Ca 162/2002 - 53,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2003, č. j. 28 Ca 162/2002 - 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadá shora uvedený rozsudek, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu
(dále jen „správní orgán“) ze dne 21. 12. 2001, č. j. FŘ-9260/13/01, kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
září 1999, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 4 (dále jen „správce daně“)
dne 16. 11. 2000, č. j. 259486/00/004514/5415.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) odůvodnil napadený rozsudek tím,
že neshledal důvodnými jednotlivé námitky stěžovatele týkající se procesních vad
při zjišťování skutkového stavu. Pokud se týká námitky, že správce daně neumožnil
stěžovateli klást otázky vyslýchaným svědkům, městský soud vyšel z právního názoru,
že předmětný nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty byl po podání daňového
přiznání stěžovatele prověřován ve vytýkacím řízení na základě výzvy správce daně
k odstranění pochybností o údajích daňového přiznání podle ust. §43 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a to v době, kdy daňová
povinnost stěžovatele, tj. nadměrný odpočet, nebyla vyměřena. Protože správce daně nevedl
u stěžovatele daňovou kontrolu, nedopustil se porušení práva stěžovatele klást svědkům
otázky při ústním jednání stanoveného v ust. §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní
a poplatků. Soud rovněž nepokládal za vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí, pokud svědci nebyli poučeni, že se nepravdivou či neúplnou výpovědí mohou
dopustit též přestupku proti pořádku ve státní správě podle ust. §21 odst. 1 písm. b)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový
zákon“). Soud dále neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že byla porušena jeho práva
při nahlédnutí do spisů, když uzavřel, že stěžovatel požadoval nahlédnutí do té části spisů,
která je podle ust. §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vyloučena z nahlížení
a v jiném rozsahu nahlédnutí nepožadoval.
Ve včas podané kasační stížnosti namítal stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) stížní
důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přičemž kasační stížnost založil
na důvodech, které uplatnil již ve správní žalobě ze dne 5. 3. 2002, a protože městský soud
žádný z nich neakceptoval, převzal jejich obsah do kasační stížnosti. Konkrétně pak namítal,
že již v odvolání proti rozhodnutí správce daně poukazoval na to, že mu nebylo umožněno
klást svědkům dotazy a nahlédnout do spisu. Pokud jde o prvou z uvedených námitek,
stěžovatel jednak dovozuje, že ust. §16 zákona o správě daní a poplatků je umístěno mezi
obecnými ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, z čehož vyplývá, že je všeobecně
platné pro všechny typy řízení, a proto právo daňového subjektu klást svědkům otázky
uvedené v ust. §16 odst. 4 písm. e) cit. zákona je uplatnitelné ve všech typech řízení, nikoliv
jen při daňové kontrole samé. Dále zastává názor, že vytýkací řízení dle ust. §43 zákona
o správě daní a poplatků je pouze stádiem daňové kontroly, což plyne z porovnání znění
ust. §16 a §43 cit. zákona. Svědecké výpovědi byly proto pořízeny v rozporu s ust. §16
odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků a jako takové jsou procesně nepoužitelné
a to i z důvodu, že svědci byli nesprávně poučeni podle ust. §37 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků o možnosti uložení pokuty, neboť nebyli poučeni, že se mohou dopustit přestupků
proti pořádku ve státní správě podle ust. §21 odst. 1 písm. b) a c) přestupkového zákona,
případně trestného činu křivého obvinění podle ust. §174 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Stěžovatel dále namítá,
že mu správce daně neumožnil nahlédnout do volně přístupné části spisu a že nepostupoval
v souladu s ust. §23 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, neboť nevydal rozhodnutí,
jímž mu nahlédnutí neumožnil a nepoučil jej o možnosti podání odvolání. Dále poukázal
na skutečnost, že ve spise se objevují svědecké výpovědi, jež sepsaly samotné osoby
označující se jako svědci, které však nelze pokládat za řádné důkazní prostředky. Správce
daně dle názoru stěžovatele rovněž pochybil, pokud jako svědka nevyslechl pana B., D. a Š.
Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že správce daně neprováděl u stěžovatele
daňovou kontrolu ve smyslu ust. §16 zákona o správě daní a poplatků, ale vytýkací řízení,
a proto práva, která jsou v ust. §16 cit. zákona přiznána subjektu, u něhož je prováděna
daňová kontrola, stěžovateli nenáležela. Správní orgán dále poukázal na skutečnost,
že materiály nazvané „svědecké výpovědi“, které byly předloženy stěžovatelem a pořízeny
bez součinnosti správce daně, nepovažoval za svědecké výpovědi ve smyslu zákona o správě
daní a poplatků, ale za prohlášení, která byla zhodnocena jako jiné důkazní prostředky.
V žádném případě však z nich nevyplynulo, že by byly navrhovány nové svědecké výpovědi.
Správní orgán dále uvedl, že na daňové řízení není možné vztahovat ustanovení trestního
zákona či trestního řádu, která obsahují odlišné principy. Křivá výpověď před správcem daně
tak není trestným činem dle ust. §175 odst. 1 trestního zákona. K námitce stěžovatele týkající
se nemožnosti nahlížet do spisu správní orgán uvedl, že nebylo povinností správce daně vydat
o nahlížení do spisu rozhodnutí. Z protokolu sepsaného dne 12. 2. 2001 pak dále vyplynulo,
že stěžovatel požadoval nahlédnutí do spisu v části dožádání, do odpovědí na dožádání
a do protokolů svědků získaných dožádáním, což jsou materiály, kdy může být zpravidla
ohrožen zájem jiného daňového subjektu, a proto dle ust. §23 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků není daňový subjekt do takovýchto materiálů oprávněn nahlížet. Stěžovatel
v daňovém řízení proti tomuto postupu nic nenamítal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti nejprve namítal, že svědecké výpovědi
jsou procesně nepoužitelné, a to jednak z důvodu toho, že mu bylo odepřeno zúčastnit
se výslechů svědků a klást jim otázky, a dále i pro nedostatky v poučení těchto svědků,
které jim bylo správcem daně uděleno v rozporu s ust. §8 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků.
Podle §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků má daňový subjekt,
u něhož je prováděna daňová kontrola, ve vztahu k pracovníku správce daně právo klást
svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření.
S ohledem na okolnost, že výkladem tohoto ustanovení se zabýval Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02, Nejvyšší správní soud považuje
v této souvislosti za vhodné ocitovat z jeho rozhodnutí následující. „Ustanovení §16 zákona
o správě daní a poplatků nese sice název „Daňová kontrola“, avšak dle názoru Ústavního
soudu v rámci zachování „rovnosti zbraní“ v daňovém řízení je třeba vycházet z principu,
že pravidlo uvedené v ust. §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků je třeba
aplikovat vždy, je-li finančním orgánem ve vztahu k daňovému subjektu prováděno
dokazování (ust. §31 citovaného zákona).“ Vzhledem k výše uvedenému nezbylo
Nejvyššímu správnímu soudu než shledat námitku stěžovatele týkající se jeho práva klást
svědkům otázky za důvodnou a rozhodnutí městského soudu zrušit, neboť jeho právní závěr
je v rozporu s názorem vyjádřeným Ústavním soudem. Z výše citovaného nálezu dále
vyplývá, že „správce daně pochybil, jestliže se příslušných osob dotazoval na důležité
okolnosti v daňovém řízení, jež se týkaly jiných osob, byly-li jim známy, neboť se zjevně
jedná o výslech svědka. Správce daně tedy není oprávněn volně volit mezi těmito právními
úkony, nýbrž musí přihlédnout k jejich skutečnému obsahu, a to již z důvodu ochrany práv
subjektu, s nímž je vedeno daňové řízení.“ Je proto zřejmé, že výslechy osob prováděné
dožádanými správci daně, ať již formálně v postavení svědka či daňových subjektů, byly
výslechy svědků ve smyslu shora uvedené definice a dopadalo na ně právo stěžovatele
účastnit se jich a klást svědkům otázky. Skutečnost, že se tak dělo ve vytýkacím řízení,
je proto nerozhodná.
Pro úplnost je nutné konstatovat, že pokud stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl,
že vytýkací řízení tvoří toliko fázi daňové kontroly, není jeho závěr správný. Na tomto místě
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s názorem městského soudu, podle kterého vytýkací
řízení není stádiem daňové kontroly, nýbrž je prostředkem či postupem směřujícím
k odstranění či objasnění pochybností o údajích daňového přiznání pro účely vyměření daně.
Vytýkací řízení na rozdíl od daňové kontroly předchází vlastnímu vyměření daně, poté,
co správce daně daň vyměřil, vytýkací řízení již vést nemůže.
Stěžovatel dále namítal procesní nepoužitelnost výslechů svědků, když poukázal
na skutečnost, že tito nebyli poučeni o tom, že se neúplnou či nepravdivou výpovědí mohou
dopustit přestupků proti pořádku ve státní správě podle ust. §21 odst. 1 písm. b) a c)
přestupkového zákona, případně trestného činu křivého obvinění podle §174 trestního
zákona.
Podle ust. §8 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků je správce daně povinen
před výslechem poučit svědka nebo osobu přezvědnou o možnosti odepřít výpověď,
o jeho povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a o právních následcích nepravdivé
nebo neúplné výpovědi.
Nejvyšší správní soud k tomuto stížnímu bodu konstatuje, že shledává stěžovatelův
úsudek, že svědci měli být správcem daně poučeni o možných následcích nepravdivé
či neúplné výpovědi v daňovém řízení i s ohledem na existenci této skutkové podstaty
v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový
zákon“), správným, neboť je povinností správce daně poučit daňové subjekty
o všech následcích neúplné či nepravdivé výpovědi. Na daňové řízení, které je bezpochyby
řízením správním, dopadá mimo jiné i ust. §21 odst. 1 písm. g) přestupkového zákona,
dle kterého se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou
svědeckou výpověď ve správním řízení anebo úmyslně uvede nepravdivý údaj v čestném
prohlášení u správního orgánu. Toto ustanovení je na daňové řízení nutno aplikovat
i z důvodu, že zákon o správě daní a poplatků neobsahuje vlastní ustanovení, které by bylo
v případě podání nepravdivé či neúplné výpovědi použitelné. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti považuje za vhodné uvést, že praxe správců daně, kteří za takové ustanovení
považují ust. §37 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, není korektní, neboť z prostého
jazykového výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že podání nepravdivé či neúplné výpovědi
před správcem daně nemůže být nesplněním povinnosti nepeněžité povahy
a to už z toho důvodu, že pro tento úkon nestanoví správce daně žádnou konkrétní lhůtu.
Protože zákon o správě daní a poplatků neobsahuje vlastní úpravu následků neúplné
či nepravdivé výpovědi před správcem daně jako tzv. jiný správní delikt, je s ohledem
na ust. §2 odst. 1 přestupkového zákona nutno použít tento předpis. Při posuzování
důvodnosti tohoto stížního bodu je ovšem nutné zohlednit usnesení Ústavního soudu ze dne
6. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 487/02, ve kterém tento vyjádřil, že „ze skutečnosti, že svědci
nebyli poučeni o tom, že se mohou dopustit přestupku, neznamená, že svědecká výpověď
nemá hodnotu důkazu. Případná nedostatečnost poučení svědka neznamená zásah
do subjektivních práv žalobce, ale zásah do takovýchto práv svědka, pokud by v souvislosti
s podanou svědeckou výpovědí bylo zahájeno řízení o přestupek.“ S ohledem na výše
citované rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší správní soud činí závěr, že je povinností
správce daně poučit svědka o právních následcích nepravdivé a neúplné výpovědi i s ohledem
na ust. §21 odst. 1 písm. g) přestupkového zákona, avšak ze skutečnosti, že se tak nestalo,
nelze dle rozhodnutí Ústavního soudu citovaného výše dovodit, že svědecké výpovědi nemají
hodnotu důkazu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nelze přisvědčit stěžovateli,
že neúplná či nepravdivá výpověď svědků může mít za následek vznik odpovědnosti
za přestupek dle ust. §21 odst. 1 písm. b) a c) přestupkového zákona, a to s ohledem
na existenci speciální skutkové podstaty v písm. g) cit. ustanovení. Nejvyšší správní soud
dále také nesdílí názor stěžovatele, že svědci měli být rovněž poučeni, že se mohou dopustit
trestného činu křivého obvinění podle §174 trestního zákona. Vychází přitom z názoru,
že poučení o následcích nepravdivé či neúplné výpovědi podle §8 odst. 4 daňového řádu
se má týkat typických a běžných právních následků nepravdivé výpovědi v daňovém řízení
před správci daně, kam naplnění poměrně složité skutkové podstaty uvedeného trestného činu
nepatří. Podle §174 trestního zákona se totiž trestného činu křivého obvinění dopustí ten,
kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. K naplnění
uvedeného trestného činu tedy nepostačuje pouhé uvedení nepravdy, ale navíc tato nepravda
musí spočívat v obvinění z jiného trestného činu s cílem přivodit mu trestní stíhání. Taková
situace by však v daňovém řízení byla naprosto výjimečná a Nejvyššímu správnímu soudu
ani z jeho činnosti její výskyt není znám. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že tato námitka
stěžovatele je z důvodů uvedených výše nedůvodná.
Další stížní námitkou stěžovatele je poukaz na skutečnost, že mu správce daně
neumožnil nahlédnout do spisu, a to i do jeho volně přístupné části, a že nepostupoval
v souladu s ust. §23 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, neboť o neumožnění nahlédnutí
nevydal rozhodnutí ve smyslu ust. §32 odst. 1 cit. zákona s poučením.
Podle §23 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je daňový subjekt oprávněn
nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností, s výjimkou částí spisu
uvedených v odstavci 2. Správce daně je povinen o každém nahlížení do spisu pořídit úřední
záznam. Podle odst. 2 téhož ustanovení není daňový subjekt oprávněn nahlížet do úřední
korespondence s jinými státními orgány, do rejstříku, pomůcek, zápisů a rozhodnutí
sloužících výlučně pro potřeby správce daně a dalších podkladů, do nichž nelze umožnit
nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů.
Není-li ohrožen zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na daňovém
řízení, může správce daně v odůvodněných případech nutných pro další průběh daňového
řízení povolit nahlédnutí i do těchto písemností. Důvody tohoto nahlédnutí uvede
vždy výslovně v úředním záznamu. Toto omezení při nahlížení do spisů platí přiměřeně
i při zapůjčení spisů pro řízení před jinými orgány než orgány správce daně všech stupňů.
Podle odst. 4 téhož ustanovení se může daňový subjekt, nesouhlasí-li s rozsahem,
v jakém mu bylo do spisu umožněno nahlédnout, odvolat do patnácti dnů ode dne,
kdy do spisu nahlížel.
S ohledem na okolnost, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat
práva pouze rozhodnutím, je nutno přisvědčit stěžovateli, že úkon, kterým správce daně
umožňuje či neumožňuje nahlížení do spisu, je rozhodnutím ve smyslu ust. §32 zákona
o správě daní a poplatků a jako takový musí obsahovat tzv. základní náležitosti stanovené
v odst. 2 cit. ustanovení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsahem správního spisu
je i protokol o ústním jednání, č. j. 44909/01/004514/5415, ze dne 12. 2. 2001, jehož obsahem
je i následující text. Daňový subjekt „žádal o nahlédnutí do dožádání FÚ Prahy 4 na příslušné
FÚ dodavatelů firmy D. a jejich odpovědí. Nahlédnutí do protokolů svědků dožádaných FÚ.
Daňovému subjektu nebylo v tomto rozsahu umožněno nahlédnutí do spisu.“ Protokol mimo
jiného obsahuje i označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, označení
příjemce rozhodnutí (stěžovatel), je datován a podepsán jak správcem daně,
tak i stěžovatelem. Protokol však neobsahuje poučení o opravných prostředcích,
proto byl stěžovatel oprávněn aplikovat ust. §32 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků
a odvolání proti rozhodnutí o nepovolení nahlížení do spisu podat do šesti měsíců ode dne,
kdy mu nebylo do spisu umožněno nahlížet. Tohoto oprávnění však stěžovatel nevyužil.
Nejvyšší správní soud se však v této souvislosti zabýval též zákonností rozhodnutí správce
daně o neumožnění stěžovateli nahlédnout do spisu, přičemž konstatuje, že v této věci
je uvedený postup správce daně v zásadě možný, neboť dožádání správce daně jiným
správcům daně a odpovědi na ně lze považovat za úřední korespondenci, do které daňový
subjekt oprávněn nahlížet není. V případě žádosti o „nahlédnutí do protokolů svědků
dožádaných FÚ“ by námitka stěžovatele byla důvodná pouze tehdy, jestliže by bylo zřejmé,
že stěžovatel požádal o nahlédnutí do výpovědí svědků, které se týkaly stanovení jeho daňové
povinnosti. Pouze v tomto případě by se jednalo o takovou vadu, která by znamenala zkrácení
stěžovatele na jeho právech, a to s ohledem na skutečnost, že právě svědecké výpovědi byly
základem pro doměření daňové povinnosti stěžovatele.
V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na fakt, že ve správním spisu jsou založeny
i materiály označené jako svědecké výpovědi, které však nesepsali pracovníci správce daně,
ale samotné osoby označující se jako svědci. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že s ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu je za svědeckou výpověď možné
označit pouze takový akt, který obsahově splňuje zákonem dané požadavky, t. j. svědek
je správcem daně dotazován na důležité okolnosti týkající se daňového subjektu.
Je tedy nerozhodné, zda-li byly přípisy či materiály nazvány „svědeckou výpovědí“,
neboť za takové nemohou být považovány. Nelze také přisvědčit stěžovateli, že poté,
co správci daně předložil tyto „svědecké výpovědi“, byl tento akt správce daně nucen chápat
jako návrh výslechu nového svědka či žádost svědka již vyslechnutého o nový výslech.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že postup správního orgánu, který výše zmíněné
písemnosti zhodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazními
prostředky, a své úvahy prezentoval v odůvodnění svého rozhodnutí, je plně v souladu
se zákonem. V této souvislosti nemá Nejvyšší správní soud nejmenších pochyb o účelovosti
této námitky stěžovatele, čemuž nasvědčuje i jeho postup v rámci odvolacího řízení,
neboť předložené „svědecké výpovědi“ je ve světle ostatních důkazních prostředků nutno
hodnotit jako zcela nevěrohodné.
K poslední námitce stěžovatele, že správce daně nevyslechl pana B., D. a Š., Nejvyšší
správní soud konstatuje, že není povinností správce daně provádět všechny stěžovatelem
navržené důkazy, a to i se zřetelem k zásadě hospodárnosti a k okolnosti, že v daňovém řízení
musí být šetřena práva daňových subjektů. S ohledem na okolnost, že je to stěžovatel, kdo je
s ohledem na ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků povinen uvádět veškeré skutečnosti prokazující údaje, které uvedl ve svém
daňovém přiznání, nelze jeho návrh „provést nové výslechy svědků v souladu se zákonem
a dostatečným způsobem tak zjistit skutkový stav věci“ ze dne 8. 12. 2000 považovat
za relevantní, neboť v něm není konkretizováno, které svědky navrhuje nově vyslechnout
a co má být jejich výpověďmi prokázáno.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst.1 s. ř. s. napadený
rozsudek městského soudu pro jeho nezákonnost zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu
řízení, v němž je městský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. §110 odst. 2, věty
první, s. ř. s. městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu