ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.14.2005
sp. zn. 7 Azs 14/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
V. V. C., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, č. j. 55 Az 844/2003 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, č. j. 55 Az 844/2003 – 18,
byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 15. 9. 2003, č. j. OAM-1012/VL-18-C10-2003, jímž bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění usnesení uvedl, že podaná žaloba neměla základní náležitosti,
když se stěžovatel omezil v podstatě jen na ohlášení nesouhlasu s napadeným správním
rozhodnutím a neuvedl konkrétní tvrzení důvodů nezákonnosti a žádnou právní argumentaci.
Jedná se o vadu podání, která brání meritornímu přezkoumání žalobou napadeného správního
rozhodnutí a současně jde již o neodstranitelný nedostatek, neboť odstraňovat vady žaloby
v tomto případě již nebylo možné s ohledem na lhůtu uvedenou v §72 odst. 1 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť má za to, že jeho podání ze dne 8. 10. 2003,
kterým se domáhal přezkoumání rozhodnutí ministerstva, má náležitosti podání vymezené
v ustanovení §37 odst. 2 a 3 i náležitosti žaloby vymezené v ustanovení §71 odst. 1 písm. a)
až f) s. ř. s. Stěžovatel v tomto podání označil řádně rozhodnutí, které napadá, a vyslovil
nesouhlas s tímto rozhodnutím, které považuje za nezákonné. Dále se v tomto podání vyjádřil
k tomu, z jakých právních důvodů se domáhá přezkoumání rozhodnutí ministerstva. Pokud
se týká otázky, z jakých skutkových důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné,
tyto jsou součástí jeho žádosti o udělení azylu a dále součástí spisového materiálu,
který se k jeho žádosti o udělení azylu vztahuje. Závěrem uvedl, jaký výrok rozsudku
navrhuje. Krajský soud mohl proto ve věci meritorně jednat a rozhodnout. Pokud tento soud
dospěl k závěru, že podání stěžovatele vykazuje vady, měl jej podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat
k jejich odstranění a stanovit k tomu lhůtu. Proto se stěžovatel domáhal zrušení napadeného
usnesení a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu vyplývá, že dne 8. 10. 2003 byla krajskému soudu doručena žaloba
proti rozhodnutí ministerstva ze dne 15. 9. 2003, č. j. OAM-1012/Vl-18-C10-2003. V žalobě
stěžovatel uvedl, že považuje rozhodnutí ministerstva v celém rozsahu za nezákonné,
když tvrdí, že tímto rozhodnutím byl zkrácen na svých právech přímo a v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem ministerstva. Dále uvedl, že ministerstvo
na základě provedeného dokazování dospělo k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávně
posoudilo věc po právní stránce. Žaloba dále obsahuje sdělení, že stěžovatel ji blíže odůvodní
prostřednictvím svého právního zástupce po seznámení se se spisovým materiálem. Závěrem
stěžovatel navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil
ministerstvu k dalšímu řízení a uložil mu povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů
řízení.
Podle §37 odst 3 věta první s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Podle §71
odst. 1 s. ř. s. musí žaloba obsahovat kromě obecných náležitostí podání a) označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce
napadá, d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy
k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že přezkumné řízení ve správním soudnictví
je ovládáno přísnou dispoziční zásadou. Žaloba musí kromě obecných náležitostí obsahovat
další náležitosti taxativně uvedené v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V předmětné věci však
žaloba žádné žalobní body neobsahovala. Stěžovatel v ní pouze v obecné rovině namítal
nezákonnost správního rozhodnutí, aniž by ke svým tvrzením uvedl konkrétní argumentaci.
Ostatně stěžovatel sám si byl vědom nedostatečnosti žaloby, když v ní uvedl,
že ji po seznámení se spisovým materiálem blíže odůvodní prostřednictvím svého právního
zástupce, což však neučinil. V případě, že žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, může být
tento nedostatek odstraněn pouze ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení §71
odst. 2 věta druhá s. ř. s. Krajský soud pak není povinen vyzývat žalobce k odstranění vad
podání ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu
by zjevně odporovala zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení,
která pro toto řízení platí. Ostatně v tomto smyslu již Nejvyšší správní soud opakovaně
judikoval (viz rozsudky ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 a ze dne 27. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 3/2004 - 48).
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se krajský soud napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
když žalobu stěžovatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím
vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení, neboť po marném uplynutí lhůty k podání
žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu