ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.267.2004
sp. zn. 7 Azs 267/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci
stěžovatele D. A., zastoupeného Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem se sídlem v Brně,
Joštova 4, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, č. j. 55 Az 259/2003 – 44,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, č. j. 55 Az 259/2003 – 44,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, č. j. 55 Az 259/2003 - 44,
bylo odmítnuto podání stěžovatele ze dne 27. 11. 2002 s odůvodněním, že toto podání
označené jako žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
8. 10. 2002, č. j. OAM-848/AŘ-2001, kterým bylo rozhodnuto o rozkladu proti rozhodnutí
o neudělení azylu, postrádá zejména základní náležitosti žaloby vymezené v ustanovení §71
odst. 1 písm. d) až e) s. ř. s., neboť stěžovatel se omezil v podstatě jen na ohlášení nesouhlasu
s napadeným rozhodnutím ve lhůtě stanovené zákonem. Z podání je totiž pouze patrno,
kdo je účastníkem řízení, které rozhodnutí je napadeno a jaké jsou právní důvody
nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k tomu, že bez doplnění tohoto podání
nebylo možno dále jednat, vyzval krajský soud stěžovatele usnesením k tomu, aby do 15 dnů
ode dne doručení tohoto usnesení doplnil a upřesnil své podání tak, aby bylo zřejmé označení
žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
stěžovatel napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaké důkazy k prokázání
svých tvrzení navrhuje provést. Stěžovatel na výzvu reagoval, ale krajský soud z obsahu
tohoto podání dovodil, že z něj neplyne, jaké jsou důvody nezákonnosti napadeného
rozhodnutí, protože stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti nezákonnosti
tohoto rozhodnutí. Se zřetelem k tomu, že podání nadále přes výzvu a poučení soudu
nesplňuje podmínky pro to, aby bylo možno o věci jednat meritorně v mezích vytčených
žalobních bodů, dospěl krajský soud k tomu, že je třeba podání ze dne 27. 11. 2002 odmítnout
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uplatnil důvod, jež je uveden
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy, že usnesení krajského soudu o odmítnutí
návrhu je nezákonné. Uvedl, že žalobu podal proto, že ministerstvo v průběhu řízení
závažným způsobem porušilo ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47
odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a dále
z toho důvodu, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené
v §12 zákona o azylu. Dodal, že požádal o udělení azylu proto, že v České republice pracuje
přes 3 roky, má zde zájem žít, pracovat a vzdělávat se i nadále. Při svém návratu do vlasti
se obává nátlaku věřitelů, od nichž si vypůjčil peníze, které by nemohl vrátit,
a má proto strach, že by mohl přijít o svůj život. V jeho vlasti je ekonomický a politický život
mnohem těžší než kdysi a stěžovatel by měl vážné problémy zde přežít. Ze žaloby stěžovatele
tak vyplývá, že ji podává z důvodu, že řízení před správním orgánem trpí vadami,
které způsobují nezákonnost, resp. nicotnost rozhodnutí, o čemž svědčí namítaná porušení
jednotlivých ustanovení správního řádu, a pro tyto vady měl krajský soud rozhodnutí zrušit,
popřípadě z úřední povinnosti vyslovit nicotnost tohoto rozhodnutí. Stěžovatel
se proto nedomnívá, že by žaloba nesplňovala náležitosti uvedené v ustanovení §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a krajský soud odmítnutím žaloby porušil jeho právo domáhat se přezkoumání
rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se ke kasační stížnosti
vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat a odkázalo na správní spis. K přiznání
odkladného účinku neshledalo důvody, a proto jeho návrh nepodporuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Při přezkoumávání zákonnosti napadeného usnesení vyšel Nejvyšší správní soud
z ustálené judikatury, jež se týká posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví.
V této souvislosti lze poukázat zejména na rozsudek ze dne 12. 4. 2004,
č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, v němž byl vyjádřen obecný závěr, že „že přepjatý formalismus
při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví – a stejně tak i jakýchkoliv jiných
procesních úkonů účastníků řízení- naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu,
ale ani samotnému poslání soudnictví. Primárním účelem soudní ochrany obecně
je poskytování ochrany subjektivním právům, a pokud jde o správní soudnictví zvláště, potom
subjektivním právům veřejným; tato ochrana musí být skutečná a spravedlivá. Soudy
jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním
v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních
či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní
ochrany skutečně vylučují; jiný přístup by byl ztěží ústavně-konformní a znamenal
by odepření spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces je jedním ze základních práv,
které má každý vůči státu, a které mu garantuje nejen Listina základních práv a svobod,
ale též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Meze práva na spravedlivý
proces stanoví jednotlivé procesní řády (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání,
procesní podmínky), při jejichž výkladu je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům,
než pro které byla stanovena. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří
ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit
výklad první“.
Obdobně opakovaně judikoval i Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 11. 7. 2000,
sp. zn. II. ÚS 491/98.
Žaloba ve správním soudnictví tedy představuje procesní úkon, jímž se žalobce obrací
na soud a žádá jej, aby jeho veřejnému subjektivnímu právu, které bylo ohroženo či porušeno,
poskytl spravedlivou ochranu. Jestliže tedy s. ř. s. požaduje, aby žaloba splňovala určité
náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona,
ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě pro poskytování ochrany veřejným
subjektivním právům v rámci soudního řízení. Krajské soudy musí mít tento základní smysl
a účel žaloby vždy na zřeteli, a dále si musí zodpovědět otázku, jaký konkrétní smysl a účel
má ta která konkrétní zákonem stanovená náležitost žaloby, a podle obsahu, samozřejmě ne
pouze podle slov, žaloby podané žalobcem posoudit, zda tyto náležitosti splněny
jsou či nikoliv. Na žalobu je přitom nutno pohlížet jako na jeden celek, a proto nelze
jednotlivé náležitosti posuzovat izolovaně.
Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných nedostatků
náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být podkladem projednání a rozhodnutí
ve věci. Soud musí v prvé řadě zvážit, zda je nezbytné vadu odstranit. Např. uvedení dne
doručení napadeného rozhodnutí je podle §71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. náležitostí žaloby,
jejímž smyslem je toliko to, aby soud mohl posoudit, zda žaloba byla podána včas. Den
doručení a tedy i včasnost žaloby však soud zjistí ze správního spisu, který si z úřední
povinnosti od žalovaného podle §74 s. ř. s. vyžádá, a proto není vůbec nutné žalobce vyzývat,
aby den doručení uvedl či dokonce jeho žalobu odmítnout, pokud tak ve lhůtě neučiní.
Je-li však na místě vady odstraňovat, např. žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní výtky
vůči napadenému rozhodnutí, ale pouze cituje ustanovení právních předpisů, pak musí soud
žalobce vždy k odstranění těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu
a poučit jej jednak o následcích nesplnění této výzvy a jednak o tom, jak má vadu odstranit.
Toto poučení přitom musí být konkrétní, pouhá parafráze vybraných ustanovení soudního
řádu správního je tedy nedostačující.
V dané věci stěžovatel v žalobě mimo jiné namítal, že správní orgány nezjistily přesně
a úplně skutečný stav věci, neboť si neopatřily potřebné podklady pro rozhodnutí
a při svém rozhodování nevyšly ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V důsledku těchto vad
jsou pak rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a došlo i k nesprávnému
právnímu posouzení žádosti o udělení azylu a v důsledku toho i k vydání vadného rozhodnutí.
Správní orgány tak nesplnily povinnost uloženou jim v ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. V doplnění žaloby učiněného na výzvu soudu
stěžovatel uvedl, že podle jeho přesvědčení správní orgán nevyšel při svém rozhodování
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, jak mu ukládají ustanovení §32 odst. 1 a §46
správního řádu, když vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování
lidských práv v Mongolsku za rok 1999 z února roku 2000, která jako zdroj informací
o situaci v Mongolsku je zastaralá a neodpovídající skutečným poměrům v zemi vzhledem
k době, kdy o jeho žádosti bylo rozhodnuto, tedy dne 5. 3. 2001. Pokud jde o další skutkové
důvody, na jejichž základě tvrdí porušení zákona, odkázal na žádost o udělení azylu
ze dne 23. 11. 2000, protokol o pohovoru ze dne 10. 1. 2001 a ostatní spisový materiál,
který má k dispozici správní orgán. Dále uvedl, že o svém prvním příjezdu, životě a práci
v průběhu azylového řízení uváděl v předešlých pohovorech a žádostech. Nyní žije a pracuje
v České republice přes 3 roky a trvá na svém zájmu zde žít a pracovat. Nyní je v jeho vlasti
ekonomický a i politický život národa těžší než předtím.
Z doplnění žaloby učiněného stěžovatelem včas na základě výzvy soudu,
jsou tedy zcela zřetelně patrny konkrétní skutkové důvody tvrzené nezákonnosti správního
rozhodnutí (§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), žaloba je tudíž v tomto směru projednatelná
a nic proto nebrání krajskému soudu pokračovat v řízení a přezkoumat žalobou napadené
rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, proto napadené usnesení soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), ve kterém se bude krajský soud věcí zabývat meritorně. O kasační
stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ve smyslu §107 s. ř. s., protože věc vyřídil přednostně (§56 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu