ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.295.2004
sp. zn. 7 Azs 295/2004 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky
S. R., zastoupena JUDr. Pavlem Malinou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2004, č. j. 55 Az 80/2003 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. U r č u je se odměna zástupci stěžovatele JUDr. Pavlu Malinovi, advokátu
se sídlem v Brně, Joštova 4, ve výši 1075 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 2. 2004, č. j. 55 Az 80/2003 – 46, zamítl
žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne
20. 2. 2002, č. j. OAM-860/VL-19-04-2002, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) jako zjevně nedůvodná
a azyl nebyl udělen ani podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a současně bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ministerstvo stěžovatelkou uplatněné
důvody (do Kosova se nechce vrátit, protože její dům byl zničen ve válce a u rodinných
příslušníků by nemohli žít) podrobně hodnotilo z pohledu §12 zákona o azylu a v souladu
se zákonem odůvodnilo své rozhodnutí o neexistenci důvodu pro udělení azylu jak z hledisek
vyplývajících z citovaného ustanovení, tak z hledisek vyplývajících z §13 a §14 zákona
o azylu včetně uvedené neexistence překážek vycestování. Krajský soud se s těmito závěry
ztotožnil, neboť po přezkoumání věci dospěl ke shodnému závěru jako ministerstvo.
Za nedůvodnou označil námitku proti výroku o neexistenci překážek vycestování, neboť
ve správním rozhodnutí je posouzení podrobně rozvedeno a krajský soud na ně poukázal
s tím, že tato námitka byla uplatněna po uplynutí zákonné lhůty. K možnosti rozhodnout
o případném humanitárním azylu krajský soud uvedl, že se děje ve sféře absolutní volné
úvahy správního úřadu, a proto nikdo nemůže být na neexistujícím právu zkrácen.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka vyjádřila domněnku,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku nezákonnosti správního rozhodnutí
zejména s ohledem na skutečnost, že ministerstvo ve správním řízení porušilo především
§3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „správní řád“) a §§12, 14 a 91 zákona o azylu. Stěžovatelka se domnívá,
že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu v České republice a v této souvislosti
odkázala na správní spisy ve věci její žádosti o udělení azylu. Domnívá se, že k porušení
zásad řádného procesu došlo především v souvislosti s tou částí napadeného výroku
rozhodnutí, podle níž jí podle §14 zákona o azylu nebyl azyl udělen. Nemůže souhlasit
s názorem krajského soudu, že ministerstvo podrobně hodnotilo a v souladu se zákonem
odůvodnilo rozhodnutí o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §§12, 13 a 14 zákona
o azylu. Ministerstvo nepostupovalo při posuzování žádosti stěžovatelky zodpovědně
a svědomitě, a to zejména z hlediska možného udělení humanitárního azylu. Případ
stěžovatelky lze považovat za „případ hodný zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 zákona
o azylu. Opačný názor ministerstvo přesvědčivě neodůvodnilo. Stěžovatelka připomněla,
že v České republice žije od roku 1998, kdy společně s dětmi opustila svou vlast. Do Kosova
se vrátit nemůže, protože tam nemá už žádné zázemí, neboť dům byl za války zničen. Během
svého pobytu v České republice si zde vytvořila určité sociální vazby a zvykla si na zdejší
prostředí. Je si vědoma toho, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok,
ale má za to, že pokud je součástí výroku i výrok o neudělení azylu z humanitárních důvodů,
měl by být i řádně odůvodněn. V této souvislosti citovala z rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové sp. zn. 52 Az 46/2003 a Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003,
č. j. 36 Az 417/2003 – 42. Z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. navrhla,
aby napadený rozsudek byl zrušen. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť jak jeho
rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a v této
souvislosti plně odkázalo na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky
učiněné ve správním řízení. K námitkám stěžovatelky v kasační stížnosti ministerstvo
poukázalo na to, že ve správním řízení stěžovatelka neuvedla žádnou skutečnost svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Proto shledalo naplnění §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stěžovatelka se prostřednictvím
azylové procedury pokouší legalizovat svůj pobyt na území České republiky, což není azylově
relevantním důvodem. Pokud se stěžovatelka dovolává §14 zákona o azylu, nebyla v jejím
případě zjištěna existence žádného zvláštního zřetele hodného důvodu pro udělení
humanitárního azylu. Navíc, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 69, je vzhledem k právní kvalifikaci případu stěžovatelky
posuzování §14 zákona o azylu nadbytečné. Bylo prokázáno, že stěžovatelka podala žádost
o azyl s cílem vyřešit svůj pobytový režim v České republice, i když jí nic nebránilo v tom,
aby o azyl požádala již dříve, když se na území České republiky zdržuje od ledna 1998.
Ministerstvo proto shledává v postupu stěžovatelky účelovost. Proto navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nímž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítala, že krajský soud dostatečně
nepřezkoumal žalobou napadené správní rozhodnutí, nepřihlédl k tomu, že ministerstvo
při svém rozhodování nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistilo přesně a úplně
jeho skutečný stav, neopatřilo si potřebné podklady pro rozhodnutí a neprovedlo šetření
nezbytná k objasnění okolností rozhodných pro řádné a náležité posouzení věci, čímž porušilo
§3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správní řádu. V rozsahu tohoto důvodu, který
by bylo možno podřadit pod §106 odst. 1 písm. b) s. ř. s., však pro jeho nekonkrétnost
a neurčitost, když stěžovatelka namítala nezákonnost jen v obecné rovině, nemohl Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek přezkoumat.
Pokud jde o další důvod uvedený stěžovatelkou v kasační stížnosti a týkající
se aplikace ustanovení §14 zákona o azylu, podle kterého lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn
důvod pro udělení azylu podle §12, nepovažuje jej rovněž Nejvyšší správní soud za důvodný.
Podle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního
důvodu. V daném případě nebyl aplikován §12 zákona o azylu vzhledem k tomu, že žádost
stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Protože ministerstvo zamítlo žádost
stěžovatelky podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, znamená to ve svých důsledcích,
že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny podmínky ustanovení §12 zákona
o azylu. Jestliže se ministerstvo věcně nezabývalo posouzením toho, zda byla či nebyla
naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona o azylu, pak se nemuselo zabývat
ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu. Neprovádí-li tedy ministerstvo
dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází z toho,
že stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12, což stěžovatelka ani v žalobě ani v kasační
stížnosti nenapadla, pak jeho výrok ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu
je v posuzované věci výrokem nadbytečným. Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, avšak jenom za situace,
jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12.
Jak již však bylo výše uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení,
a to z důvodu zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly
zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány, nepřichází
v úvahu udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14. Z těchto důvodů proto nelze
ministerstvu vytýkat, že porušilo zásady řádného procesu a nepostupovalo při posuzování
žádosti stěžovatelky zodpovědně a svědomitě. Výrok o udělení či neudělení azylu podle §14
zákona o azylu by měl opodstatnění v rozhodnutí správního orgánu pouze za situace, pokud
by správní orgán rozhodoval o udělení či neudělení azylu podle §12. Tak tomu ovšem
v posuzované věci nebylo.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena přednostně
v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.,
když stěžovatelka neměla ve věci úspěch a ministerstvu s tímto řízením žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu