ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.111.2004
sp. zn. Konf 111/2004-8
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Michal Mazanec, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr. Marie
Žišková, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi
Obvodním soudem pro Prahu 6 a Městským soudem v Praze, za účasti žalobce A. V., a. s.,
zastoupeného JUDr. Miroslavem Konarovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická
28/663, a žalovaného Úřadu průmyslového vlastnictví, Praha 6, Antonína Čermáka 2a, ve
věci žaloby o výmaz slovní ochranné známky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 21 C 286/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. O-97668,
ve věci výmazu slovní ochranné známky „M. z. s.“ zapsané v
rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2003, čj. 9 Ca
185/2003-24, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů
dne 27. 12. 2004 obrátil se na tento senát Obvodní soud pro Prahu 6 a požádal, aby zvláštní
senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č.
131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu „kompetenční
spor“) mezi Městským soudem v Praze a Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci tohoto
soudu zapsané pod sp. zn. 21 C 286/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
19. 12. 2002, sp. zn. O-97668, byl podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o
ochranných známkách, zamítnut návrh žalobce a dalších dvou navrhovatelů (U.D., s. r. o., a
Č. m., k. s.) na výmaz slovní ochranné známky ve znění „M. z. s.“, jejíž majitelem je
společnost M. m., a. s. Žalobce i oba další navrhovatelé výmazu podali proti tomuto
rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 20. 5. 2003 tak, že se rozklad zamítá
a napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu se potvrzuje. Zároveň rozhodl, že složená kauce
ve výši 2500 Kč se nevrací.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 18. 7. 2003 žalobou ve správním
soudnictví (§65 a násl. s. ř. s.) u Městského soudu v Praze, kde byla věc zapsána pod sp. zn.
9 Ca 185/2003. Městský soud v Praze o správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne
29. 10. 2003, čj. 9 Ca 185/2003-24, ji odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K
vlastním důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může do
jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému
okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných
procesních úkonů zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že rozhodnutí Úřadu ze
dne 20. 5. 2003, sp. zn. O-97668, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh.
Popřel svoji příslušnost a tvrdil, že nejde o věc ve smyslu ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř., ale
o věc veřejnoprávní povahy, o níž náleží rozhodovat správnímu soudu.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, kdy všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu rozhodování ve
věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím není spokojen, obrátit
na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude rozhodovat v kontradiktorním
sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř). Naopak rozhodoval-li správní orgán věc veřejného
práva, náleží přezkoumání zákonnosti takového rozhodnutí soudům činným ve správním
soudnictví v řízení podle soudního řádu správního. Podrobný výklad k otázce rozhraničení
působnosti soudů správních a soudů rozhodujících v občanskoprávním řízení a k otázce
právního dualismu zvláštní senát zaujal v usnesení ze dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5
(publikováno pod č. 276/2004 Sb. NSS). V těchto obecných otázkách zvláštní senát pro
stručnost odkazuje na uvedené usnesení. K vlastnímu zkoumání charakteru rozhodnutí o
výmazu užitného vzoru třeba uvést následující:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka, že
někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však může
poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových práv se
ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího
budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem
právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním,
falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč domoci
kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat do
(veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi přihlašovatelem
(při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je vztahem
mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah občanskoprávní
(§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském autoritativním rozhodování
mezi úřadem a stranou nevznikají.
Městský soud v Praze tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že ochranná
známka je tzv. nehmotným statkem, tj. statkem majetkové povahy, který je způsobilý být
předmětem soukromoprávních vztahů (§118 odst. 1 občanského zákona). Řízení vedená
Úřadem o výmaz ochranné známky je tak třeba považovat za právní věci vyplývající z
občanskoprávních vztahů.
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto
neupravují vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem
řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je
vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který
o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny
zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek
(ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek, např.
obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani
vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované
známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba,
se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu
nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou
kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci správní řízení (a
později i řízení před soudem) iniciovaly osoby třetí [navrhovatelé výmazu namítající, že
ochranná známka byla zapsána v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č.
137/1995 Sb.]. Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno veřejné subjektivní právo
(registrace) majiteli známky, protože tomu brání např. jiné veřejné subjektivní právo dříve
vzniklé (registrace dřívější známky jednoho z navrhovatelů výmazu) nebo rozpor s veřejným
pořádkem či dobrými mravy. To, že se celá věc navenek představuje při zběžném nahlédnutí
jako soukromý spor mezi dvěma majiteli známek, ještě z takového sporu nečiní věc
soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu legitimovaným subjektem, který tvrdí, že
úřad neměl pozdější známku registrovat, neboť tomu brání lepší veřejné subjektivní právo
navrhovatele výmazu. Situace je tu obdobná jako u námitky souseda proti stavbě rodinného
domu, tvrdící, že pozemek, na kterém se staví nebo stavět má, není k tomu územním plánem
určen. I zde zpravidla bude v pozadí nebo jevově spor mezi dvěma osobami soukromého
práva, ale žaloba souseda proti vydanému stavebnímu povolení nebude žalobou ve věci
soukromoprávní.
Další argument Městského soudu v Praze, že práva k nehmotným statkům jsou způsobilá
být předmětem soukromoprávních vztahů a do těch zasahují, je sice správný, ale pro řešení
věci bezcenný.
S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny vrchnostenských
rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva. Takovým
rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou argumentací
muselo být i rozhodování o nejrůznějších registracích, např. registraci daňových subjektů,
humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv, plemeníka ve státním registru
nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní rozhodnutí: vydání stavebního
povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, povolení k nakládání s povrchovými
vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů ochranných nebo lesů zvláštního určení,
rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní komunikace, rozhodnutí o vyloučení ze
studia a pod.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která rozhodnutí
ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve věci patentů jsou
v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na patent, stanovení výše
odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě poskytnutí nucené licence,
porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci Úřadu. I takovéto rozdělení –
navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil mechanismus, jímž by se vůbec mohlo
dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho, že by taková povinnost byla soudem
uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není účastníkem řízení – představovalo pro
zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu předmětné slovní ochranné
známky z rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla pravomoc Městského soudu v Praze
popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Městský soud v Praze pokračovat
v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu