ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.18.2005
sp. zn. Konf 18/2005-7
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Brigita Chrastilová, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Václav Novotný, JUDr. Pavel Pavlík a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi ním a Nejvyšším správním soudem v Brně, za účasti žalobce K. S., n. v.
d., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c,
a žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, Praha 6, A. Čermáka 2a, a 2) U. R.,
zastoupeného Ing. Janem Kubátem, advokátní a patentová kancelář, se sídlem v Praze 7,
Přístavní 24, o zrušení patentu, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 8 C 126/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 30. 4. 2002, čj. PV 1992-89, ve věci zrušení
patentu o názvu „V. r. p. u. t.“, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2003, čj. 6 A
93/2002-54, se zrušuje.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 29. 3. 2005 navrhl Obvodní
soud pro Prahu 6, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle §1 odst. 1 písm.
b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který vznikl
mezi ním a Nejvyšším správním soudem, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 8 C 126/2003.
Ze spisu vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 23. 5. 1997, zn. PV 89-92, Úřad průmyslového vlastnictví ve
věci návrhu U. R. na zrušení patentu o názvu „V. r. p. u. t.“, jehož majitelem je K. S., n. v.
d., byl označený patent podle §23 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb. v plném rozsahu zrušen
s tím, že zrušení působí od počátku platnosti patentu, a rozhodnuto o vrácení kauce 2500
Kč navrhovateli.
Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen Úřad) ze dne
3. 11. 1998, téže značky, byl podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
rozklad majitele patentu proti označenému rozhodnutí Úřadu zamítnut a napadené
rozhodnutí o zrušení výše uvedeného patentu potvrzeno s tím, že složená kauce 2500 Kč
se nevrací.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2001, čj. 5 A 97/98-61, bylo k
žalobě majitele patentu uvedené rozhodnutí předsedy Úřadu zrušeno a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 30. 4. 2002, zn. PV 1992-89, byl podle
ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších
předpisů, znovu rozklad majitele patentu proti rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 5. 1997, zn.
PV 89-92, zamítnut a napadené rozhodnutí o zrušení označeného patentu bylo potvrzeno
s tím, že složená kauce 2500 Kč se nevrací.
Žalobce podal s odkazem na ustanovení §247 a násl. o. s. ř. proti tomuto rozhodnutí
předsedy Úřadu správní žalobu, kterou se domáhal zrušení jeho rozhodnutí, jakož i shora
uvedeného rozhodnutí Úřadu, jehož označil jako žalovaného, s tím, že mu věc bude
vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud usnesením ve výroku uvedeným žalobu odmítl a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a o vrácení soudního poplatku. Uvedl, že se v daném případě
jedná o rozhodnutí o zrušení patentu podle §23 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o
vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, jehož majitelem byl žalobce.
Předmětem tzv. patentového práva v objektivním smyslu je ochrana vynálezu, která
udělením patentu zakládá jeho majiteli výlučné právo využívat vynález, poskytovat souhlas
k jeho využívání jiným osobám, popř. na jiné osoby patent převést. Těžiště právní
ochrany spočívá tradičně v právu soukromém. Právní prostředky ochrany proti jejich
porušování jsou obvykle upraveny přímo v průmyslově-právních normách; nejsou-li nebo
jsou-li upraveny jen zčásti, přichází v úvahu užití obecných prostředků ochrany
soukromoprávní povahy. Hmotněprávní otázky je proto třeba posuzovat zásadně podle
příslušných právních předpisů o vynálezech. Užití obecných ustanovení občanského práva
přichází v úvahu, jen pokud by nebylo možno vystačit ani se zvláštními ani s obecnými
právními předpisy práv k nehmotným statkům. Naproti tomu otázky řízení je třeba
posuzovat podle obecných procesních předpisů správního řízení (správního řádu), popř.
podle zvláštní procesní úpravy obsažené ve speciálních předpisech. Rozhodující pro
posouzení charakteru věci je právo hmotné, nikoli právo procesní, neboť v případě věcí
projednávaných podle novelizované části páté o. s. ř. jde vždy o rozhodnutí orgánu
veřejné správy, který se v procesních otázkách řídí předpisy veřejného práva. Ochrana
soukromých práv, jež jsou předmětem řízení před správním orgánem, není zajištěna
soudním přezkumem ve správním soudnictví, nýbrž postupem podle části páté o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1. 2003. Soukromým právům je tak poskytována větší ochrana.
Zatímco ve správním soudnictví soud provádí pouze přezkum správního rozhodnutí s
možností v případě zjištěné nezákonnosti jen takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit
správnímu orgánu k novému projednání, v řízení podle nové části páté o. s. ř. v případě,
kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak než rozhodl správní orgán, je
soud povolán k tomu, aby sám o věci rozhodl a nahradil tak rozhodnutí správního
orgánu. Nejvyšší správní soud proto s odkazem na §46 odst. 2 s. ř. s. žalobu odmítl,
neboť žalobce se jí domáhal přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v
mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, kdy je žaloba podle §68 písm. b)
s. ř. s. nepřípustná. Žalobce současně poučil o následcích odmítnutí a o možnosti
domáhat se novou žalobou rozhodnutí v občanském soudním řízení, v němž mu bude
náležet větší ochrana jeho soukromých práv, tedy že může do jednoho měsíce od právní
moci usnesení podat žalobu k soudu příslušnému podle ustanovení §249 a §250 o. s. ř.,
přičemž účinky procesních úkonů učiněné v tomto řízení zůstávají zachovány a posoudí
se přiměřeně podle ustanovení s. ř. s.
Žalobce, řídě se tímto poučením, podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu proti
Úřadu, jíž se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 30. 4. 2002, zn. PV
1992-89, a zamítnutí návrhu na zrušení žalobcova patentu.
V průběhu řízení žalobce navrhl obvodnímu soudu, aby věc předložil
kompetenčnímu senátu k rozhodnutí o tom, kdo je příslušný k vydání rozhodnutí, neboť
podle jeho názoru ve věci převažuje veřejnoprávní prvek a k přezkoumání správního
rozhodnutí jsou proto příslušné specializované senáty krajských soudů a Nejvyšší správní
soud podle příslušných ustanovení s. ř. s.
Ke shodným závěrům dospěl ve svém vyjádření i první žalovaný.
Obvodní soud pak podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh. Ztotožnil se s
uvedenými účastníky v tom, že věc náleží do působnosti správních soudů, neboť se jedná
o věc, která nevyplývá z obchodních vztahů podle §244 odst. 1 o. s. ř. a převažuje v ní
veřejnoprávní zájem na ochranu třetích osob.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Součástí reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1. 2003, bylo také obnovení
obecného principu, kdy všude tam, kde zákon svěří správnímu orgánu rozhodování ve
věcech soukromého práva, může se ten, kdo s takovým rozhodnutím není spokojen,
obrátit na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních, který bude rozhodovat
v kontradiktorním sporu o věci samé (§244 a násl. o. s. ř). Naopak rozhodoval-li správní
orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti takového rozhodnutí soudům
činným ve správním soudnictví v řízení podle soudního řádu správního. Podrobný výklad
k otázce rozhraničení působnosti soudů správních a soudů rozhodujících v
občanskoprávním řízení a k otázce právního dualismu zvláštní senát zaujal v usnesení ze
dne 6. 1. 2004, čj. Konf 93/2003-5 (publikováno pod č. 276/2004 Sb. NSS), na něž v
zájmu stručnosti postačí v těchto obecných otázkách odkázat.
Při zkoumání charakteru vlastního rozhodnutí správního úřadu ve věci zrušení
patentu třeba uvést, že právní institut patentu se vyvinul z hospodářské potřeby původce
dosáhnout toho, aby právě jeho vynálezu byla poskytnuta právní ochrana, aby měl jako
majitel výlučné právo v rozsahu patentu vynález hospodářsky přímo i nepřímo využívat,
poskytovat jej licenční smlouvou nebo patent převést na jiného smlouvou o převodu práv
z průmyslového vlastnictví, přičemž přímým využitím se rozumí výroba, nabízení nebo
uvádění na trh, používání výrobku, který je předmětem patentu, nebo výrobek za tím
účelem dovážet nebo skladovat anebo s ním jiným způsobem nakládat; v případě, že je
předmětem patentu technologický způsob, využití tohoto způsobu, anebo nabízet, uvádět
na trh, používat nebo k tomu účelu dovážet či skladovat výrobek přímo získaný patentově
chráněným způsobem. Nepřímým využitím se stejnými účinky jako přímé využívání se
rozumí dodání výrobku nebo k dodání nabízení jiné osobě, která je oprávněna využívat
patentový vynález. Udělení patentu původci nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána
záruka, že někdo jiný nemůže takový patent použít. Záruku, která by měla praktický
smysl, však může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Patent má
zásadně tzv. zápovědní účinek, tj. bez souhlasu jeho majitele nikdo nesmí patent využívat,
jinak se dopustí jeho porušení. Dnešní podoba průmyslových práv se ostatně vyvinula ze
středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií. Úřad ve své zákonné
činnosti naplňuje paralelu mezi poskytnutím nebo odnětím ochrany předmětu
průmyslového vlastnictví a propůjčením nebo odebráním státního privilegia.
Je třeba dodat, že vznik patentu zajisté reflektuje (také) soukromý zájem jejího
budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se patent může stát předmětem
právního obchodu a jeho existence má pro jeho vlastníka hospodářský smysl, nicméně
samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter
veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před pirátstvím,
zneužíváním, napodobováním nebo plagiátstvím.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí přihlašovatel
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice patent zapsat do
(veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí patent
zrušit.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem patentu) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí ve svém usnesení, že řízení ve věci patentového práva je
třeba považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že
předmětem patentového práva v objektivním smyslu je ochrana vynálezu, která udělením
patentu zakládá jeho majiteli výlučné právo využívat vynález, poskytovat souhlas k jeho
používání jiným osobám, popřípadě na jiné osoby patent převést. Právní prostředky
ochrany proti jejich porušování jsou obvykle upraveny přímo v průmyslově-právních
normách; pokud tak upraveny nejsou (popřípadě jsou upraveny jen částečně), přichází v
úvahu použití obecných prostředků ochrany soukromoprávní povahy. Hmotněprávní
otázky je proto třeba posuzovat zásadně podle příslušných právních předpisů o
vynálezech. Použití obecných ustanovení občanského práva přichází v úvahu, pokud by
nebylo možno vystačit ani se zvláštními ani s obecnými právními předpisy práv k
nehmotným statkům. Naproti tomu otázky řízení je třeba posuzovat podle obecných
procesních předpisů správního řízení (správního řádu), popřípadě podle zvláštní procesní
úpravy obsažené ve speciálních předpisech. Rozhodující pro posouzení charakteru věci
pak je právo hmotné, nikoliv právo procesní, neboť v případě věcí projednávaných podle
novelizované části páté o. s. ř. jde vždy o rozhodnutí orgánu veřejné správy, který se v
procesních otázkách řídí právními předpisy veřejného práva.
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že udělením patentu (nebo jeho zrušením) se naprosto neupravují
vztahy soukromoprávní, protože nic takového předmětem řízení o udělení (zrušení) není
a nemůže být. Jediný vztah, který se tu udělením upravuje, je vztah mezi tím, kdo o něj
žádá (resp. tím, komu byl patent udělen), a úřadem, který o udělení (zrušení) rozhoduje.
Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a
zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek (patent), resp. zda má tento status
zaniknout (zrušení). Výsledkem řízení je pak vznik (udělení) patentu nebo jeho zrušení;
zda vůbec vzniknou majetkové vztahy soukromoprávní (a kdy a jaké), je naprosto nejisté
(u některých typů patentů lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani
vzniknout nemají) a akt udělení patentu se o tom nijak nevyjadřuje (a při zrušení patentu
nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Samo udělení (zrušení) patentu tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
udělením (zrušením) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže patent zrušit. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení - navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení - představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto
usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o zrušení patentu náleží
soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla jeho pravomoc popřena, a
odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat uvedeným způsobem v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu