ECLI:CZ:NSS:2006:1.AS.22.2006
sp. zn. 1 As 22/2006 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, Praha 3,
proti žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2005, č. j. 23/2005-160-SPR/2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005,
č. j. 4 Ca 4/2005 - 60,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, č. j. 4 Ca 4/2005 - 60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení shora
uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 1. 2005, č. j. 23/2005-160-SPR/2.
Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend ze dne 28. 7. 2004,
č. j. MHMP 58884/2004 mař/Mř, jímž byl žalobce uznán vinným z porušení §5 odst. 1
písm. a), f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu). Žalobce byl dne 7. dubna 2004 v ulici O.,
v P. 3 jako řidič osobního vozidla Fiat UNO zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR.
Provedení dechové zkoušky odmítl, dopustil se tak přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) a §30
odst. 1 písm. i) bod 1. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Při kontrole dokladů hlídka dále
zjistila, že osvědčení o technické způsobilosti vozidla pozbylo platnosti a vozidlo
tak nesplňovalo technické podmínky pro provoz vozidel na pozemních komunikacích
dle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
Za spáchaný přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, sankce zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nepřihlédl ke všem námitkám uvedeným
v odvolání, především správní orgán prvého stupně vycházel pouze ze svědectví policistů,
tedy osob, které mají poměr k věci, navíc byli vyslýcháni současně v jedné místnosti jedním
úředníkem, tento fakt nevzal žalovaný v úvahu.
V podání ze dne 18. 8. 2005 žalobce podrobně popsal události týkající se předmětných
přestupků a dále blíže rozvedl žalobní bod poukazující na vady při provádění výslechů
obou svědků ve správním řízení. Správní orgán zejména oba svědky vyslechl bez účasti
žalobce. Dále namítl nedostatečné dokazování ohledně provedení dopravní kontroly hlídkou
Policie ČR a navrhl provedení dalších důkazů.
V replice na vyjádření žalovaného, ze dne 2. 9. 2005, pak žalobce namítl, že správní
orgán ho obvinil ze spáchání přestupku podle §30 odst. 1 písm. i) bod 2. zákona
o přestupcích, přitom v daném případě dechová zkouška vůbec neproběhla.
Městský soud v odůvodnění rozsudku podrobně zrekapituloval průběh celého řízení
a uvedl, že žalobce neměl námitek proti posouzení jeho jednání, které bylo hodnoceno
jako porušení povinnosti řidiče stanovené v §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu,
užívat vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem.
Žalobce byl dále uznán vinným přestupkem podle §30 odst. 1 písm. i) bod 1. zákona
o přestupcích, kterého se dopustil tím, že po výzvě hlídky policie k podrobení se dechové
zkoušce ke zjištění, není-li ovlivněn alkoholem, toto odmítl. Žalobce již v průběhu správního
řízení popíral, že by byl k dechové zkoušce vyzván. Zpochybnil rovněž svědecké výpovědi
obou kontrolujících policistů. Z protokolu o výslechu svědka M. Š. ze dne 25. 5. 2004
vyplynulo, že po zastavení žalobcova vozidla v rámci dopravní kontroly, kterou prováděl
spolu s kolegou J. B., prováděl kontrolu dokladů a svědek B. přistoupil k žalobci s přístrojem
Dräger. Žalobce však sdělil, že je unavený a dýchat nebude. Byl proto poučen o povinnosti
podrobit se lékařskému vyšetření, což také odmítl. Mezitím svědek Š. zjistil, že technická
a emisní prohlídka je propadlá. Žalobce na to odpověděl, že auto není jeho, že spěchá.
Žalobce se odmítl vyjádřit k oznámení přestupku, odmítl rovněž i napsat odmítám. Oba svědci
uvedli, že ten den probíhala bezpečnostní akce a všechny zastavené řidiče proto vyzývali
k dechové zkoušce. U svědka Š. byl opraven protokol, pokud jde o datum výslechu,
takže z tohoto protokolu vyplývá, že byl výslech konán dne 25. 5. 2004 v 15.00 hod.
a výslech svědka B. byl konán téhož dne ve 14.30 hod. Soud uzavřel, že z důkazů
provedených správním orgánem jednoznačně vyplývá, že se žalobce odmítl podrobit dechové
zkoušce a tím se dopustil přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými
toxikomaniemi. Žalobcem navržené důkazy směřovaly k prokázání skutečnosti, zda v daný
den požil alkohol; žalobce však nebyl obviněn z řízení pod vlivem alkoholu, další dokazování
by tak bylo nadbytečné. Pokuta uložená žalobci ve výši 10 000 Kč a sankce zákazu činnosti
v trvání 12 měsíců je uložena v rámci §30 odst. 2 zákona o přestupcích a odpovídá stupni
nebezpečnosti přestupku, který byl žalobci prokázán. K výši pokuty neměl žalobce námitky.
Žalobce napadl rozsudek soudu kasační stížností, opírající se o důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. a domáhal se zrušení napadeného rozsudku. Poukázal na to, že soud
nesprávným způsobem posoudil skutkový stav, který vzal správní orgán za podklad
pro své rozhodnutí. Především se nezabýval navrženými důkazy a nevypořádal se s žalobními
námitkami. Žalobce popřel průběh jednání tak, jak jej popisují policisté. Ti byli na případu
zainteresováni, popsali jej tedy tak, jak se na věci domluvili. Podstatnou vadou je to, že nebyl
přizván v průběhu správního řízení k jejich výslechu, byla mu odňata možnost klást svědkům
otázky při ústním jednání, ač je toto jeho právo zákonem zajištěno. Opakovaně proto
zpochybnil průběh celého důkazního řízení. Věc měla být tedy soudem zrušena a vrácena
správnímu orgánu zpět k nápravě procesních pochybení. Je nemyslitelné, že správní orgán
převzal pouze tvrzení policistů, aniž by žalobce měl možnost klást těmto svědkům otázky
a ovlivnit tak průběh výslechu. Dále namítl, že původně byl obviněn z přestupku podle §30
odst. 1 písm. i) bod 2. zákona o přestupcích a poté správní orgán z nějakého důvodu
překvalifikoval jeho jednání na přestupek dle §30 odst. 1 písm. i) bod 1. uvedeného zákona,
z něho však žalobce obviněn nikdy nebyl. Přesto, že v žalobě upozornil na tuto zmatečnost
rozhodnutí žalovaného, soud se jeho námitkou nezabýval. Z uvedených důvodů navrhl zrušení
napadeného rozsudku.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že řízení o přestupku bylo zahájeno
dopisem ze dne 30. 4. 2004, kterým bylo žalobci oznámeno podezření ze spáchání přestupku
podle §30 odst. 1 písm. i) bod 1. zákona o přestupcích. Tento dopis byl žalobci doručen dne
10. 5. 2004. Při ústním jednání dne 25. 5. 2004 mu bylo toto obvinění zopakováno a současně
bylo rozšířeno o obvinění z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle
§22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Ze spisového materiálu nijak neplyne,
že by žalobce navrhoval svoji účast při výslechu svědků, nenavrhl ani doplnění takových
důkazů. Námitka, týkající se vadně vedeného dokazování je tedy bezpředmětná. Obsah
oznámení přestupku ze dne 7. 4. 2004 jednoznačně nasvědčuje tomu, že jednání naplňující
znaky uvedených přestupků se žalobce dopustil. Nevěrohodným se naopak jeví jeho tvrzení,
že policisté nesplnili svou povinnost a nesepsali řádně o přestupku záznam, který by mu
předložili k vyjádření. Navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu
právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím
libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (ve správním
soudnictví srov. §54 odst. 2 s. ř. s.), jak ostatně vyplývá ze setrvalé judikatury Ústavního
soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u. US,
svazek č. 3, nález č. 34, str. 257, nález Ústavního ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
Sb. n. u. US, svazek č. 8, nález č. 85, str. 287, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02, Sb. n. u. US, svazek č. 35, nález č. 155, str. 147). Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo
nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též v judikatuře Nejvyššího správního soudu:
není-li z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se
vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také
uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. č. 689/2005 Sb. NSS; dále též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52; www.nssoud.cz).
V daném případě stěžovatel v žalobě zpochybnil zákonnost způsobu provedení
výslechu svědků M. Š. a J. B. ve správním řízení. Ve svém podání ze dne 18. 8. 2005
pak tento žalobní bod přípustně (tedy aniž by došlo k jeho rozšíření ve smyslu §71 odst. 2
s. ř. s.) upřesnil, když poukázal též na skutečnost, že se předmětné výslechy konaly
bez jeho účasti.
Městský soud však tento žalobní bod v odůvodnění rozsudku zcela pominul.
Po rekapitulaci průběhu správního řízení se zabýval otázkou dostatečnosti podkladů
získaných pro správné stanovení skutkového stavu věci. Z textu však není vůbec zřejmé,
z jakého důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
žalobce, týkající se nezákonně získaných důkazů výslechem svědků, při jejichž výpovědích
nemohl být přítomen a klást jim otázky, a v tom důsledku i nedostatečných skutkových
zjištění nutných pro rozhodnutí ve věci samé. V této otázce se soud omezil na pouhé nesdílení
„názoru žalobce, že při výslechu svědků nebylo postupováno v souladu se zákonem“.
Vzhledem k tomu, že se městský soud ve svém rozsudku, jímž zamítl žalobu, nevypořádal se
všemi žalobními námitkami, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud obiter dictum poznamenává, že i v řízení
o přestupcích spočívajícím mimo jiné též na zásadách ústnosti a bezprostřednosti (§73
odst. 2, §74 odst. 1 zákona o přestupcích) je s ohledem na §51 zákona o přestupcích nutno
aplikovat obecné předpisy o správním řízení, v daném případě tedy zákon č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (správní řád). Podle §33 odst. 1
správního řádu, který je odrazem práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, má účastník řízení právo navrhovat důkazy a jejich doplnění a klást svědkům
a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání. Aby mohlo být toto právo účastníka
řízení realizováno, musí mít předně vědomost o tom, že správní orgán bude v určitý den
a v určitou dobu výslech svědků provádět a rovněž tak musí být předem seznámen s takovým
svým právem, aby jej mohl konzumovat. Nevyrozumí-li proto správní orgán včas účastníka
řízení o ústním jednání, při kterém zamýšlí vyslýchat svědky, pak poruší právo účastníka
řízení klást svědkům otázky. Neumožnění využití tohoto práva přitom nelze zhojit tím,
že bude žalobci dána možnost seznámit se s obsahem správního spisu. V daném případě je
ze správního spisu zřejmé, že se výslechy svědků (policistů provádějících dopravní kontrolu)
uskutečnily a na nich rovněž byla postavena argumentace správních orgánů, že se žalobce
uvedeného přestupku dopustil. Ze spisu však nijak nevyplývá, že by byl žalobce o výslechu
svědků řádně uvědoměn, což ostatně potvrzuje i vyjádření žalovaného k žalobě, když se
v něm uvádí, že účastník byl se svědeckými výpověďmi pouze seznámen.
Kasační soud se pak nezabýval námitkou, že žalobce byl obviněn ze spáchání jiného
přestupku, než za který byl potrestán, neboť toto tvrzení žalobce v řízení před soudem poprvé
uvedl až ve své replice na vyjádření žalovaného, ze dne 2. 9. 2005, tedy s ohledem na §72
odst. 1 a §71 odst. 2 s. ř. s. opožděně. Protože tento důvod žalobce neuplatnil účinně v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl, je kasační stížnost
v tomto bodě nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Vzhledem ke shledané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku se Nejvyšší správní
soud již nezabýval dalšími důvody kasační stížnosti, neboť z podstaty nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí plyne, že usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek lze jen ve vztahu
k rozhodnutí, které je přezkumu schopné a tedy není zatíženo vadou, která jej činí
nepřezkoumatelným.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), se vypořádá i s pominutou žalobní námitkou a rozhodne též o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu