ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.160.2005
sp. zn. 1 Azs 160/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: V. S.,
zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2004, č. j. OAM-1057/VL-19-P17-2004, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005,
č. j. 47 Az 70/2004-25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2004, č. j. OAM-1057/VL-19-P17-2004, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád),
která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na správní spis, zejména na protokol
o pohovoru. Dále poukázal na nedostatečné posouzení a odůvodnění otázky existence
překážek vycestování žalovaným. Při návratu žalobci kvůli podání žádosti o azyl v ČR hrozí
mučení, ponižující a nelidské zacházení. Žalovaný si neopatřil žádné aktuální zprávy
či informace o zemi původu. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2005. V odůvodnění
se ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné
pod žádný z důvodů pro udělení azylu ani pro vztažení překážky vycestování. Ze správního
spisu vyplynulo, že žalobce opustil vlast pouze kvůli ekonomickým problémům. Žalovaný
při posuzování zákonných podmínek pro udělení azylu a překážek vycestování nepochybil,
přitom vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a krajský soud mu dal
po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost doplněnou podáním ze dne 1. 7. 2005. Po rekapitulaci obsahu napadeného
rozsudku uvedl, že soud sice konstatoval obsah správního spisu, nicméně nezabýval se všemi
důkazy zcela a úplně. Měl zejména uvést, jaké informace, které jsou součástí správního spisu
(informace obsažené v databázi ČTK a Zprávy Ministerstva zahraničí USA), soud použil
při svých úvahách jako podstatné a vedoucí k závěru, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování. Dále poukázal na skutečnost, že žalobce nedostal rozhodnutí soudu
ve své mateřštině, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nemá možnost
obeznámit se s obsahem soudních listin bez pomoci třetí osoby. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce dále požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a navrhl její
zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatel namítl nedostatečné odůvodnění závěru krajského soudu o neexistenci
překážek vycestování.
Azylové řízení slouží k mezinárodní ochraně pronásledovaných osob,
a pokud se taková osoba dožaduje azylové ochrany, je jejím zájmem vylíčit ve správním
řízení všechny rozhodné skutečnosti. Stěžovatel měl v průběhu správního řízení reálnou
možnost poukázat na všechny problematické body týkající se jeho návratu do země původu.
Tak ovšem neučinil. Při pohovoru konaném dne 19. 4. 2004 sdělil, že na Ukrajině neměl
jiné problémy než ekonomické, v případě návratu do vlasti by neměl z čeho žít. Ve světle
těchto z hlediska §91 zákona o azylu nerelevantních tvrzení tak žalovaný podmínky
pro vztažení překážky vycestování posuzoval dle shromážděných informací o zemi původu.
Jak vyplynulo z žalobou napadeného rozhodnutí a ze správního spisu, žalovaný se se situací
na Ukrajině seznámil na základě Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských
práv na Ukrajině za rok 2003, ze dne 25. 2. 2004, a dále na základě jednotlivých informací
z databanky České tiskové kanceláře. Ze stejných zdrojů pak vycházel při přezkoumání
výroku žalovaného o nevztažení překážky vycestování na stěžovatele také krajský soud,
což je patrné z odůvodnění rozsudku, a dospěl ke stejnému (správnému) závěru
jako žalovaný, totiž, že z žádného z předmětných podkladů nevyplynula, s ohledem
na pouze ekonomické důvody odchodu stěžovatele ze země původu, existence objektivní
hrozby po jeho případném návratu do vlasti, spočívající zejména v tom, že by v této zemi
byl ohrožen stěžovatelův život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo kde by mu hrozilo
nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Krajský soud řádně
přezkoumal žalobní bod vztahující se k překážce vycestování a svůj závěr dostatečným
způsobem odůvodnil. V daném případě postačoval vzhledem k povaze stěžovatelových
tvrzení ve správním řízení odkaz na uvedené podklady jako na celek, vždyť soud posuzoval
předmětnou otázku dle souhrnu jednotlivých informací v těchto podkladech obsažených,
jejich reprodukce v odůvodnění rozsudku by byla nadbytečná.
Řízení před krajským soudem tak netrpělo vadou namítanou stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud dále shledal nedůvodnou i námitku porušení práva
na spravedlivý proces spočívající v porušení stěžovatelova práva jednat před soudem ve svém
mateřském jazyce, a to tím, že písemnosti doručované mu soudem nebyly opatřeny překladem
do jeho mateřského jazyka.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod kdo prohlásí, že neovládá jazyk,
jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit,
aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl znevýhodněn a mohl
se soudem komunikovat v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Podle již ustálené
judikatury Ústavního soudu, iniciativa k uplatnění zmíněného práva vyplývajícího
z čl. 37 odst. 4 Listiny přísluší účastníku řízení, tedy je na účastníku řízení, aby prohlásil,
že jazyku, v němž má být vedeno jednání, nerozumí či v něm není schopen mluvit
(viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 558/04, III. ÚS 326/2000, IV. ÚS 394/01
nebo IV. ÚS 189/05). Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, „základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá
na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava
poskytla vyšší standard“.
Soudní řád správní neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem
ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. (podle něhož nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části
občanského soudního řádu), je třeba postupovat podle §18 o. s. ř. Podle prvého odstavce věty
druhé tohoto ustanovení mají účastníci v občanském soudním řízení právo jednat
před soudem ve své mateřštině. Podle odstavce druhého pak soud účastníku,
jehož mateřštinou je jiný, než český jazyk, ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde
v řízení najevo.
Z §18 o. s. ř. tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze
zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí
být splněna i další podmínka, tedy to, že taková potřeba musí vyjít v řízení najevo.
To se však v daném případě nestalo.
Jak je patrno ze soudního spisu, stěžovatel podal žalobu proti napadenému rozhodnutí
správního orgánu v českém jazyce a v ní bezvadnou češtinou uvedl žalobní body i návrh
výroku rozsudku. Krajský soud tak v této fázi řízení na základě tohoto podání neměl důvod
pochybovat o schopnosti stěžovatele porozumět obsahu a významu rozhodnutí, jež svou
žalobou napadl a zajistit si příslušný kontakt se soudem v českém jazyce. Na procesní výzvy
a poučení zaslané mu poté soudem žalobce nereagoval. Dne 31. 3. 2005 pak soud rozhodl
bez jednání rozsudkem o věci samé.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud při realizaci předmětného
práva stěžovatele nepochybil a nikterak ho v průběhu řízení neznevýhodnil. Vychází
z toho, že jestliže stěžovatel žalobu sepsal v českém jazyce a na poučení soudu nijak
nereagoval, jde o situaci, v níž v řízení před krajským soudem potřeba ustanovit tlumočníka
účastníkovi, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, nevyšla najevo. Rozhodující
je v daném případě skutečnost, že až do doby, kdy krajský soud rozsudkem žalobu zamítl,
z žádného procesního úkonu či projevu stěžovatele nevyvstala potřeba ustanovit mu pro řízení
tlumočníka, tak jak to předpokládá §18 odst. 2 o. s. ř.
Co se týče namítaného porušení práva na spravedlivý soudní proces, nutno opět
odkázat na výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu, podle něhož „základní právo
účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí
interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného
ustanovení o spravedlivém řízení“.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu