ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.187.2005
sp. zn. 1 Azs 187/2005 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: B. Q. V.,
zastoupeného Mgr. Šárkou Procházkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 39,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2004, č. j. OAM-498/LE-11-07-2004, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005,
č. j. 9 Az 50/2004-21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 9. 2004, č. j. OAM-498/LE-11-07-2004, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád),
která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům uvedl,
že správní orgán si měl ze země původu obstarat informace týkající se podmínek ve věznicích
a možnosti předání k výkonu trestu do V. Dodal, že po návratu do V. by byl uvězněn a hrozilo
by mu tedy mučení a ponižující a nelidské zacházení. Z uvedených důvodů navrhl, aby soud
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2005 žalobu zamítl.
V řízení před správním orgánem neshledal soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v posouzení důvodů, pro něž žalovaný nevztáhl na žalobce překážku
vycestování. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce nebude v případě návratu do vlasti
ohrožen na životě či svobodě z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, ani mu nehrozí mučení, nelidské či ponižující
zacházení nebo trest. Žalobcem tvrzená obava z možného uvěznění a mučení ve V. pro tutéž
trestnou činnost, pro kterou je stíhán v České republice, se ve světle žalovaným
shromážděných informací o zemi původu ukázala neopodstatněnou. Žalovaný po provedeném
řízení neshledal u žalobce překážku vycestování podle §91 zákona o azylu, a městský soud
mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem
za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včas
kasační stížnost. Namítl, že se ve V. vyhýbal vojenské povinnosti a lze očekávat,
že po návratu do země původu ho za to budou státní orgány pronásledovat. K těmto důvodům
však v řízení nebylo přihlédnuto. Žalobce byl dále zkrácen na svých právech účastníka řízení
před soudem, konkrétně na právu na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, když neovládá dokonale úřední jazyk a soud nepřeložil napadený rozsudek do jeho
mateřského jazyka. Tím byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená
v §36 odst. 1 s. ř. s. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
V prvé řadě je nutno zdůraznit, že jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu (§65 a násl. s. ř. s.), tak řízení o kasační stížnosti (§102 a násl. s. ř. s.), je ovládáno
zásadou dispoziční, v jejímž důsledku leží vymezení rozsahu žaloby (kasační stížnosti)
a specifikace jejích důvodů na žalobci (stěžovateli). Dalším odrazem dispoziční zásady
ve správním soudnictví je však též nemožnost vnášení nových důvodů, které stěžovatel
v řízení před krajským soudem neuplatnil, ač tak učinit mohl. Takové důvody jsou v řízení
o kasační stížnosti nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). V daném případě tak stěžovatel
v kasační stížnosti nepřípustně uplatnil důvod poukazující na nepřihlédnutí k jeho
pronásledování v. úřady v případě návratu do vlasti kvůli vyhýbání se vojenské povinnosti.
Námitku porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem spočívající v porušení
práva stěžovatele jednat před soudem ve svém mateřském jazyce (právo na tlumočníka),
a to tím, že předmětný rozsudek nebyl opatřen překladem do jeho mateřského jazyka,
pak kasační soud shledal nedůvodnou.
Podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod kdo prohlásí, že neovládá jazyk,
jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit,
aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl znevýhodněn a mohl
se soudem komunikovat v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Podle již ustálené
judikatury Ústavního soudu, iniciativa k uplatnění zmíněného práva vyplývajícího z čl. 37
odst. 4 Listiny přísluší účastníku řízení, tedy je na účastníku řízení, aby prohlásil, že jazyku,
v němž má být vedeno jednání, nerozumí či v něm není schopen mluvit (viz např. usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 558/04, III. ÚS 326/2000, IV. ÚS 394/01
nebo IV. ÚS 189/05). Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05 „základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá
na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava
poskytla vyšší standard“.
Soudní řád správní neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem
ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. (podle něhož nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části
občanského soudního řádu), je třeba postupovat podle §18 o. s. ř. Podle prvého odstavce věty
druhé tohoto ustanovení mají účastníci v občanském soudním řízení právo jednat
před soudem ve své mateřštině. Podle odstavce druhého pak soud účastníku,
jehož mateřštinou je jiný, než český jazyk, ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde
v řízení najevo.
Z §18 o. s. ř. tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze
zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být
splněna i další podmínka, tedy to, že taková potřeba musí vyjít v řízení najevo.
To se však v daném případě nestalo.
Jak je patrno ze soudního spisu, stěžovatel podal žalobu proti napadenému rozhodnutí
správního orgánu v českém jazyce a v ní bezvadnou češtinou uvedl žalobní body i návrh
výroku rozsudku. Městský soud tak v této fázi řízení na základě tohoto podání neměl důvod
pochybovat o schopnosti stěžovatele porozumět obsahu a významu rozhodnutí, jež svou
žalobou napadl a zajistit si příslušný kontakt se soudem v českém jazyce. Dne 29. 11. 2004
mu proto zaslal vyjádření žalovaného k žalobě, poučení podle §8 odst. 5 s. ř. s. o možnosti
vznést případnou námitku podjatosti soudců, kteří budou věc projednávat, a též výzvu
dle §51 odst. 1 s. ř. s. ke sdělení nesouhlasu s tím, aby soud o věci samé rozhodl bez jednání.
Tyto přípisy stěžovatel převzal dle doručenky dne 8. 12. 2004, zůstaly však z jeho strany
bez odezvy. Dne 1. 7. 2005 pak soud rozhodl bez jednání rozsudkem o věci samé.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud při realizaci předmětného
práva stěžovatele nepochybil a nikterak jej v průběhu řízení neznevýhodnil. Vychází z toho,
že jestliže stěžovatel žalobu sepsal v českém jazyce a na poučení soudu nijak nereagoval,
jde o situaci, v níž v řízení před městským soudem potřeba ustanovit tlumočníka účastníkovi,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, nevyšla najevo. Rozhodující je v daném případě
skutečnost, že až do doby, kdy městský soud rozsudkem žalobu zamítl, z žádného procesního
úkonu či projevu stěžovatele nevyvstala potřeba ustanovit mu pro řízení tlumočníka,
tak jak to předpokládá §18 odst. 2 o. s. ř.
Co se týče namítaného porušení rovnosti účastníků v řízení před soudem, nutno opět
odkázat na výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu, podle něhož „základní právo
účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí
interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného
ustanovení o spravedlivém řízení“.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky stěžovatele dílem nedůvodnými,
dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační
soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu