ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.116.2005
sp. zn. 2 Afs 116/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. Č.,
zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, ve věci kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005,
sp. zn. 9 Ca 193/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Finančního
ředitelství v Praze ze dne 24. 6. 2003, č. j. 5760/03-140, a žalobci byla přiznána náhrada
nákladů řízení ve výši 7117 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož lze podat
kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Namítanou nezákonnost spatřuje stěžovatel v tom, že státní orgán není oprávněn
přezkoumávat doručení písemnosti jiného státního orgánu a prokazovat správnost doručení
je povinen vždy ten orgán, o jehož písemnost se jedná. V daném případě totiž městský soud
dospěl k závěru, že katastrální úřad nedoručil správně smlouvu opatřenou doložkou o vkladu
do katastru, takže nebylo možno zvýšit darovací daň za pozdní podání přiznání k dani.
Žalovaný tvrdí, že pro posuzování doručení písemnosti jiného orgánu nemá státní orgán
k dispozici relevantní důkazy a navíc by zasahoval do jeho působnosti. Žalobce se proto měl
domáhat nápravy u katastrálního úřadu a pokud by tento orgán dospěl k závěru o nesprávném
doručení, mělo to být důvodem obnovy daňového řízení, příp. se žalobce mohl u katastrálního
úřadu domáhat náhrady škody.
Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení rozsudku městského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu soudního a správního spisu především plyne, že dne 25. 6. 2001 uzavřeli
manželé M. a V. Č. jakožto dárci na straně jedné a žalobce jakožto obdarovaný na straně
druhé „darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene“, přičemž součástí této
smlouvy (čl. VII.) je zmocnění pro JUDr. Filipa Matouše k podání návrhu na vklad práva
vlastnického a věcného břemene ve smyslu této smlouvy, jakož i ke všem právním úkonům
včetně „doručování příslušných rozhodnutí v řízení o vklad práva vlastnického a věcného
břemene do katastru nemovitostí“.
Katastrální úřad Praha – západ rozhodnutím ze dne 14. 11. 2001, č. j. V12,
V3-3014/2001, povolil vklad práva k nemovitostem na základě předmětné smlouvy, přičemž
tuto smlouvu s doložkou o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí doručil přímo
smluvním stranám, nikoliv JUDr. F. Matoušovi.
Žalobce podal přiznání k dani darovací u Finančního úřadu Praha – západ dne
20. 3. 2002.
Platebním výměrem ze dne 19. 3. 2003, č. j. 19376/03/060962/1895, Finanční úřad
Praha – západ žalobci na dani darovací vyměřil částku 52 594 Kč a z důvodu včasného
nepodání daňového přiznání tuto částku zvýšil o 2630 Kč a předepsal tak k celkové úhradě
55 224 Kč.
V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce napadl část výroku, týkající se zvýšení
daně z důvodu opožděnosti daňového přiznání o 2630 Kč, když namítl, že v řízení o vklad
vlastnického práva podle uzavřené darovací smlouvy byl řádně zastoupen advokátem. Podle
ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) měla být
za této situace písemnost doručena pouze zmocněnému zástupci, což se však nestalo. Proto
nemohla ani začít běžet lhůta k podání daňového přiznání.
Toto odvolání zamítl stěžovatel shora označeným rozhodnutím ze dne 24. 6. 2003.
Vycházel z ustanovení §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani
darovací a dani z převodu nemovitostí, podle něhož je poplatník povinen podat místně
příslušnému správci daně přiznání k dani darovací do 30 dnů ode dne, kdy je smlouva
s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí doručena daňovému poplatníkovi.
V daném případě žalobce převzal darovací smlouvu s příslušnou doložkou dne 8. 2. 2003
a předmětná lhůta tak skončila dne 11. 3. 2003. Protože však daňové přiznání bylo podáno
až 20. 3. 2003, finanční úřad v souladu s ustanovením §68 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků zvýšil darovací daň o 5 %.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil shora citované rozhodnutí
stěžovatele, a to proto, že je-li podle zákona č. 357/1992 Sb. skutečností právně významnou
pro určení počátku běhu třicetidenní lhůty k podání přiznání k dani darovací doručení
smlouvy s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí poplatníkovi daně,
je nepochybné, že se tím rozumí toliko doručení provedené v souladu se zákonem.
V projednávané věci byl však žalobce zastoupen jmenovaným advokátem a jelikož
se na řízení o povolení vkladu vztahuje správní řád, bylo třeba při doručování písemností
postupovat v souladu s ním. Podle ustanovení §25 odst. 3 správního řádu měl katastrální úřad
prvopis předmětné smlouvy opatřený doložkou doručit nikoliv žalobci, nýbrž jeho právnímu
zástupci, což však neučinil, takže lhůta pro podání přiznání k dani darovací nemohla začít
běžet již 8. 2. 2002. Žalobce tedy daňové přiznání nepodal opožděně a zákonné podmínky
pro zvýšení daně dle ustanovení §68 daňového řádu nebyly splněny. Žalobce navíc
nesprávnost postupu katastrálního úřadu při doručování namítal již v odvolání proti
platebnímu výměru a povinností finančních orgánů proto bylo posoudit, zda smlouva byla
doručena v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že mezi účastníky řízení není sporu
co do skutkových okolností věci, nýbrž toliko co do jejího právního vyhodnocení.
To konkrétně znamená, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu ohledně
posouzení včasnosti podání daňového přiznání. Proto se i zdejší soud v dalším, vázán
uplatněným kasačním důvodem, soustředil na správnost výkladu dotčených zákonných
ustanovení.
Klíčovým ustanovením je §68 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož „nebylo-li daňové
přiznání nebo hlášení, nebo dodatečné daňové přiznání nebo hlášení o dani podáno včas,
může správce daně zvýšit příslušnou vyměřenou daň až o 10%, pokud tento nebo zvláštní
zákon nestanoví jinak.“ Ze znění tohoto ustanovení je především patrno, že možnost zvýšit
vyměřenou daň představuje sankční opatření ze strany správce daně, přičemž se postihuje
porušení povinnosti daňového subjektu, spočívající ve včasném nepodání daňového přiznání.
V daném případě stěžovatel namítá, že státní orgán není oprávněn přezkoumávat
doručení písemnosti jiného státního orgánu. S tímto názorem se však Nejvyšší správní soud
při jeho aplikaci na projednávanou věc neztotožňuje. Především je totiž třeba vycházet z toho,
že základním východiskem právního státu je princip, podle něhož státní moc může být
uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, zatímco občan může
činit vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy). Jestliže tedy ani stěžovatel sám
nikterak nezpochybňuje skutečnost, že katastrální úřad žalobci řádně nedoručil smlouvu
opatřenou doložkou o vkladu do katastru nemovitostí, není možné současně racionálně hájit
argumentační pozici, že žalobce byl poprávu sankcionován za opožděné podání daňového
přiznání. Jak totiž zcela správně a přesvědčivě vyložil městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku, podle ustanovení §21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb.
(ve znění účinném v roce 2001) „poplatník je povinen podat místně příslušnému správci daně
přiznání k dani dědické, dani darovací nebo k dani z převodu nemovitostí, a to do 30 dnů ode
dne v němž je smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí nebo rozhodnutí
či jiná listina, kterými příslušný státní orgán potvrzuje nebo osvědčuje vlastnické vztahy
k nemovitostem, doručena poplatníkovi daně darovací nebo daně z převodu nemovitostí.“
V daném případě však byl žalobce zastoupen advokátem, o čemž byl katastrální úřad
informován, a mělo tedy být doručováno zástupci žalobce. Podle ustanovení §25 odst. 3
správního řádu totiž „má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje
se písemnost pouze tomuto zástupci.“
Lze tak uzavřít, že za situace, kdy předmětná smlouva s doložkou o povolení vkladu
nebyla žalobci řádně doručena a kdy zároveň zákonná úprava stanoví za počátek běhu lhůty
k podání daňového přiznání právě tento okamžik doručení, není možno žalobce sankcionovat
za porušení povinnosti podat včas daňové přiznání. Argumentace, uplatněná v kasační
stížnosti, tak svojí podstatou nikterak nezpochybňuje zákonnost právního posouzení věci
provedeného v napadeném rozsudku městským soudem. Stěžovatel totiž zcela opomíjí,
že sankce představuje důsledek odpovědnostního vztahu a lze k ní přistoupit teprve poté,
co je na straně účastníka právního vztahu zjištěna protiprávnost. Tak tomu však v daném
případě vůbec nebylo, neboť žalobce žádnou svoji zákonnou povinnost neporušil. Jestliže
stěžovatel vychází z toho, že k chybnému postupu došlo ze strany nikoliv správce daně,
nýbrž katastrálního úřadu, je nutno připomenout, že mezi jednotlivými státními orgány má
existovat určitá souhra, což především znamená, že jejich nedostatečná komunikace
a případná pochybení některého z nich se nesmí negativně přenášet na soukromé subjekty.
Tyto negativní důsledky by přitom byly dány i postupem, navrhovaným v kasační stížnosti
a zcela zbytečně zatěžujícím žalobce, tzn. akceptováním rozhodnutí finančních úřadů a teprve
následným domáháním se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem
na katastrálním úřadu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že tato není důvodná, neboť předmětná právní otázka byla městským
soudem posouzena zcela v souladu s právem. Proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu