ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.127.2005
sp. zn. 2 Afs 127/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Ing. J. N.,
zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Všetečkou se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti
žalovanému Finančnímu úřadu v Pardubicích, se sídlem Hronovická ul. 2700, Pardubice, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v
Pardubicích ze dne 12. 5. 2005, č. j. 52 Ca 55/2004 - 41, ve znění opravného usnesení ze dne
14. 7. 2005,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne
12. 5. 2005, č. j. 52 Ca 55/2004 - 41, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2005,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ve znění
opravného usnesení ze dne 14. 7. 2005, č. j. 52 Ca 55/2004 - 41), kterým soud odmítl
jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích („žalovaný“) ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 170231/04/248940/2632. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že žaloba brojila
proti úkonu žalovaného, který nepředstavoval rozhodnutí, takže se jednalo o neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení [§46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“)].
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s. a tvrdí, že napadené usnesení je nezákonné a že správní řízení nemá
oporu ve spisech, jelikož předmětná pohledávka již byla splacena a provedení důkazu v tomto
směru stěžovatel navrhl. Napadené usnesení je rovněž nepřezkoumatelné, jelikož z něj není
patrno, co je exekučním titulem, a správní rozhodnutí je nicotné. Stěžovatel taktéž
zpochybňuje pravomoc žalovaného a krajského soudu rozhodovat v této věci. Stěžovatel
navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout, protože postup
krajského soudu považuje za souladný se zákonem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu ke kasačním námitkám plyne, že Finanční úřad
v Pardubicích exekučním příkazem ze dne 7. 6. 2004, č. j. 118132/04/248940/2632,
podle ustanovení §73 odst. 6 písm. a), odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků („daňový řád“) přikázal peněžnímu ústavu, aby stěžovateli (jako daňovému
ručiteli) až do výše vykonatelného nedoplatku ve výši 279 564 Kč nevyplácel peněžní
prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal a aby tuto částku odepsal
z účtu a vyplatil ji správci daně.
Finanční úřad v Pardubicích následně shora označeným rozhodnutím ze dne
23. 9. 2004 nevyhověl námitce stěžovatele proti tomuto exekučnímu příkazu (§73 odst. 8
daňového řádu).
Krajský soud napadeným usnesením odmítl žalobu brojící proti citovanému
rozhodnutí žalovaného, když s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2004, sp. zn. 3 Afs 6/2003, konstatoval, že se tento úkon sice svojí formou jeví
jako rozhodnutí, nicméně obsahem rozhodnutím není, jelikož se jedná o rozhodnutí spadající
do oblasti výkonu práva, o kterém již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Nedochází
jím tedy k zakládání, změně či rušení práv nebo povinností ve smyslu ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s. Stěžovatel se stal daňovým dlužníkem doručením výzvy dle ustanovení §57 odst. 5
daňového řádu a proti této výzvě se mohl bránit opravným prostředkem ve správním
a následně i v soudním řízení, což ostatně také učinil. „Nemůže si proto přístup k soudu
osobovat v případě, kdy již správce daně nerozhodoval o jeho právech a povinnostech,
nýbrž pouze o způsobu jejich výkonu.“
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel sice výslovně uplatnil důvody
zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s., nicméně v projednávané věci byla
jeho žaloba odmítnuta. Podstatu stížnostních námitek je za těchto okolností nutno podřadit
pod důvod předvídaný ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který je pro svoji specialitu
třeba aplikovat přednostně.
Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace, spornou právní otázkou je v daném
případě posouzení toho, zda rozhodnutí správce daně o námitkách proti exekučnímu příkazu
vydanému podle ustanovení §73 odst. 8 daňového řádu podléhá soudnímu přezkumu.
V této otázce soud vycházel ze skutečnosti, že se touto problematikou
již zabýval rozšířený senát v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 2 Afs 81/2004
(in: č. 791/2006 Sb. NSS), a to právě z důvodu, že se odchýlil od právního
názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 6/2003,
o který se v napadeném usnesení argumentačně opíral krajský soud.
V citovaném rozsudku rozšířeného senátu – od kterého soud neshledal žádný
racionální důvod jakkoliv se odchýlit - je především uvedeno, že „nutnost soudního přezkumu
rozhodnutí ve věcech daňové exekuce je dána již ústavními kautelami, vyplývajícími zejména
z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny
totiž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny. Přitom již z povahy věci je zřejmé, že provedením
daňové exekuce dochází k zásahu (přinejmenším) do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny,
a to ve smyslu – podle typu exekuce - zániku vlastnického práva k určité peněžní hodnotě
(přikázání pohledávky, srážka ze mzdy) či k movité nebo nemovité věci, k jejímuž prodeji
může dojít. Za daných okolností proto soudní přezkum těchto rozhodnutí vyloučen
být nemůže.
Další podpůrný argumentační potenciál plyne ze srovnání exekučního řízení vedeného
v civilním a v daňovém řízení. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality
a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu
na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce
odvětvích. V daném případě občanský soudní řád v části šesté (§251 a násl.) velmi podrobně
upravuje výkon rozhodnutí, přičemž z této úpravy vyplývá, že rozhodování o výkonu
rozhodnutí je zásadně dvojinstanční (zejm. §254 odst. 4 o. s. ř.), a že projednání odvolání
a rozhodnutí o něm se řídí pravidly tzv. úplné apelace (viz Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec:
Občanský soudní řád – komentář, II. díl, 6. vyd., C. H. Beck, 2003, str. 1172). Navíc, v těchto
věcech o. s. ř. připouští rovněž použití dovolání, tzn. mimořádného opravného prostředku
(§238 o. s. ř.). Zmíněnému požadavku racionality a bezrozpornosti by proto zjevně
odporovalo, pakliže by byl přezkumný režim obou zmíněných typů exekučního řízení upraven
procesně zásadně odlišným způsobem, jakkoliv je zároveň zřejmé, že správní žalobu
nelze považovat za opravný prostředek proti správním rozhodnutím, neboť představuje
nikoliv pokračování v řízení předchozím, nýbrž kvalitativně odlišný typ řízení vedeného
před jiným typem orgánu veřejné moci. K tomu je ostatně případné i připomenout,
že podle ustanovení §73 odst. 7 daňového řádu se pro výkon daňové exekuce použije
přiměřeně občanského soudního řádu, takže i z toho důvodu se případné úvahy o zásadní
odlišnosti obou procesních režimů jeví jako iracionální.
Nejvyšší správní soud proto, respektujíc hierarchické uspořádání vnitrostátního
právního řádu, dospívá k závěru danému argumentačním souběhem citovaných ústavních
kautel a komparací se srovnatelnou úpravou v civilním řízení a vyúsťujícímu ve výsledek,
že rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu podle ustanovení §73 odst. 8 daňového
řádu je rozhodnutím, které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. Jedná
se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.“
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že soudní přezkum v těchto případech
samozřejmě nemůže zpochybňovat souslednost a logickou provázanost jednotlivých fází
daňového řízení. Námitkami proti exekučnímu příkazu proto nelze účinně brojit
proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím,
a rovněž následný soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu
způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní
účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního
titulu. Soudní přezkum proto v těchto případech lze označit za do určité míry omezený
a koncentruje se na případné „vybočení“ z řádné a na principu proporcionality založené
daňové exekuce. Jak již ostatně uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 - 75, „je-li u správního soudu napadeno rozhodnutí vydané v další fázi
řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat jen samotnou existenci titulu
a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí postižené
věci apod., navíc za podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje,
zvolený způsob exekuce není zákonem připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru
k výši pohledávky atp. Soud se ve fázi exekučního řízení nemůže zabývat skutečnostmi,
které nastaly před vydáním vykonatelného výkazu nedoplatků, tedy v řízení vyměřovacím.“
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že napadené usnesení, vycházející z právního
názoru opačného, tzn. ze závěru, že se při rozhodování o námitkách proti exekučnímu příkazu
nejednalo o rozhodnutí zakládající, měnící, rušící či závazně určující veřejná subjektivní
práva stěžovatele ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., jedná se nutně o usnesení
nezákonné, které Nejvyšší správní soud pro naplnění kasačního důvodu obsaženého
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) musel zrušit. Proto toto usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je tento podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.
vázán shora vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Za těchto okolností se již Nejvyšší správní soud nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ustanovení
§110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu