ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.130.2005
sp. zn. 2 Afs 130/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. s. r. o.
zastoupeného Mgr. Danielou Urbanovou, advokátkou se sídlem Roháčova 77, Praha
3 - Žižkov, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17,
Hradec Králové, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 31 Ca 97/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podano u kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým soud odmítl jeho žalobu
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové („žalovaný“) ze dne 22. 2. 2005,
č. j. 4879/140/2004-PN-O-93/Mes. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že žaloba již v době
podání trpěla neodstranitelnými vadami, takže musela být odmítnuta podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tzn. namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Tuto nezákonnost
spatřuje stěžovatel v tom, že i když žaloba obsahovala některé nedostatky, soud ji odmítl
neprávem, neboť se jednalo o nedostatky odstranitelné a byly odstraněny bez výzvy soudem.
Výklad soudu, že nedostatky žaloby musí být odstraněny ve lhůtě pro podání žaloby,
je nesprávný a neopírá se o s. ř. s.
Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout, protože postup krajského
soudu považuje za souladný se zákonem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu ke kasačním námitkám plyne, že stěžovatel
dne 2. 5. 2005 podal k poštovní přepravě žalobu, z jejíhož obsahu je patrno, že je podána
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2005, č. j. 4879/140/2004-PN-O-93/Mes,
kterým bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Kostelci
nad Orlicí ze dne 23. 8. 2004, č. j. 1/103/04/B, na daň z převodu nemovitostí ve výši
1 729 435 Kč. Žaloba byla odůvodněna pouze tím, že žalovaný citovaným rozhodnutím
zkrátil zákonná práva stěžovatele. Zároveň žaloba obsahovala informaci o tom,
že bude doplněna do 7 dnů.
Usnesením ze dne 5. 5. 2005, č. j. 31 Ca 97/2005 - 4, krajský soud stěž ovatele vyzval
k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Současně stěžovatele ve smyslu ustanovení
§51 s. ř. s. vyzval, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez jednání.
Na tyto výzvy stěžovatel reagoval přípisem ze dne 16. 5. 2005 tak, že v kolkových
známkách zaplatil určený soudní poplatek a zároveň sdělil, že nesouhlasí s rozhodnutím
bez jednání.
Dne 25. 5. 2005 bylo krajskému soudu prostřednictvím Finančního ředitelství v Hradci
Králové (podané mu 19. 5. 2005) doručeno doplnění žaloby, obsahující skutkový popis věci,
spočívající v nepeněžitém vkladu do základního jmění stěžovatele ve výši 40 080 000 Kč,
a právní argumentaci, založenou zejména na tvrzení o osvobození tohoto převodu s odkazem
na ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací
a z převodu nemovitostí.
Krajský soud napadeným usnesením ze dne 31. 5. 2005 žalobu odmítl.
Stěžovatel uplatnil důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tzn. namítl nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu soudem. Jelikož Nejvyšší správní
soud je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), mohl by kasační
stížnosti vyhovět, jestliže by zjistil, že napadené usnesení krajského soudu skutečně
trpí nezákonností. Tato nezákonnost by mohla být v zásadě dána buď tím, že krajský soud
nerespektoval kogentní znění aplikovaného právního předpisu, anebo tím, že tento právní
předpis umožňuje vícero možných výkladů, přičemž však výklad zvolený krajským soudem
odporuje základním výkladovým pravidlům (teleologický, jazykový, systematický, logický
apod.), popř. že ve svých důsledcích není souladný s ústavností, a to ve smyslu jednotlivých
ústavních norem i ústavních principů a hodnot.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud předně odkazuje na svoji konstantní
judikaturu (viz např. č. 113/2004 Sb. NSS), podle níž „v důsledku přísné dispoziční zásady
v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon
stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz 2. věta ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek
podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto
případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37
odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné
zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení
koncipován.“ V rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 2 Azs 92/2005
(č. 835/2006 Sb. NSS) zdejší soud dále uvedl, že „soudní řád správní stanoví pro každé
podání účastníka vůči soudu určité náležitosti, jež toto podání musí splňovat.
Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování náležitostí podání
a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky toho,
není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti žaloby v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení
§37 s. ř. s. (zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti
každého podání adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu
správního, pokud z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo
nebo z povahy věci), že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného
konkrétního typu řízení nemusí splňovat. Další náležitosti podání – nad rámec „minimálních“
náležitostí – však jsou pro žalobu proti rozhodnutí správního orgánu stanoveny v §71 s. ř. s.
V §37 odst. 5 větě první s. ř. s. se hovoří o odstraňování „vad podání“, nikoli o odstraňování
vad podání podle §37 odst. 3 s. ř. s. Z této skutečnosti a především ze systematického
zařazení ustanovení o opravě a odstraňování vad podání do §37 odst. 5 s. ř. s.,
který je součástí obecných ustanovení o řízení ve správním soudnictví, nutno nepochybně
usuzovat, že i nesplnění zvláštních náležitostí podání předepsaných pro jednotlivé typy řízení
musí vést za splnění podmínek §37 odst. 5 s. ř. s. k odmítnutí podání, a tedy ke skončení
soudního řízení o věci.“
V projednávané věci je patrno, že původní žaloba ze dne 2. 5. 2005 obsahovala toliko
náležitosti předvídané ustanovením §37 odst. 3 s. ř. s., tzn. bylo z ní zřejmé, čeho se týká,
kdo ji podal, proti komu směřuje, co navrhuje, byla podepsána a datována. Další náležitosti
žaloby obsahuje ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. Podle odst. 2 věta 3. stejného ustanovení
žalobce může „rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další
žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby.“
Jak Nejvyšší správní soud uvedl již ve shora citovaném rozsudku svého rozšířeného
senátu, „žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí obsahovat
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné; podle písm. e) pak též musí
být uvedeno, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést. Ustanovení
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní
(tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení
doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Líčení skutkových
okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností,
k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními
body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí,
v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam
i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná
někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit
své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou.
Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině
tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů
učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní,
neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost
náležité procesní obrany.“
V projednávané věci krajský soud žalobu odmítl, jelikož lhůta k jejímu podání
uplynula dne 3. 5. 2005 (kdy také byla žaloba doručena krajskému soudu), takže stěžovatel
mohl důvody nezákonnosti sdělit nejpozději do tohoto data. Proto soud stěžovatele
ani nevyzýval k odstranění vad podání, neboť konstatoval, že odstraňovat tyto vady
lze jen v citované lhůtě dvou měsíců a nikoliv později.
Tento postup shledal Nejvyšší správní soud za odpovídající zákonu, neboť vychází
ze zásady koncentrace žalobního řízení, jehož smyslem je snaha donutit účastníky řízení,
aby svá skutková tvrzení a důkazní návrhy činili včas a aby neprotahovali řízení liknavostí
nebo dokonce úmyslným odsunováním rozhodných tvrzení a návrhů na pozdější dobu
(viz např. A. Winterová, Civilní právo procesní, 3. vyd., Linde, 2004, str. 365 a násl.).
Tím je ostatně zároveň chráněno jiné ústavní právo – právo na to, aby věc byla projednána
a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny
(viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 392/01, in: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 30, str. 22).
Lze tak uzavřít, že krajský soud v daném případě aplikoval správné zákonné
ustanovení (§71 odst. 2 s. ř. s.), a to v souladu s jeho jazykovým zněním a smyslem.
Za této situace v jeho postupu nemůže být spatřována nezákonnost ve shora uvedeném
smyslu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost
napadeného usnesení krajského soudu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu