ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.148.2005
sp. zn. 2 Afs 148/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: F. Š.,
zastoupeného JUDr. Irenou Spitzovou advokátkou se sídlem Heršpická 5, Brno, proti
žalovanému: Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2005,
č. j. 29 Ca 229/2004 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce, JUDr. Ireny
Spitzové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti částku 2150 Kč.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
21. 7. 2004, č. j. FŘ-110/4942/04-0107.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel s poukazem na §103 odst. 1 písm. a) zák.
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
uvádí, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právních otázek
týkajících se dokazování v daňovém řízení dle §2 odst. 3 a §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daň. ř.“),
a postupu odvolacího orgánu dle §50 d. ř. Soud podle stěžovatele ve svém rozhodnutí
nevycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí stěžovatele
o odvolání (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel chtěl ve své kasační stížnosti prokázat, že soud posuzoval postup
odvolacího orgánu při dokazování v daňovém řízení nesprávně, když požadoval,
aby se stěžovatel zabýval „návrhy důkazních prostředků“, které ani v odvolacím řízení
předloženy nebyly (předmětem přezkoumání soudu je rozhodnutí o odvolání), odkazoval
na konkrétní návrhy důkazních prostředků, uplatněné částečně v žádosti na obnovu řízení
a v žalobách na přezkoumání správních rozhodnutí. Žalobce dle stěžovatele ve svém odvolání
uváděl pouze nekonkrétní tvrzení, k předložení žádných konkrétních důkazních prostředků
nedošlo. V závěru odvolacího podání to bylo i zdůvodněno, když žalobce konstatoval:
„Doklady prokazující původ vložených prostředků nelze dle názoru odvolatele spravedlivě
žádat.“. U správce daně prvního stupně, tj. na Finančním úřadě ve Zlíně (dále jen „finanční
úřad“), se k doplnění a objasnění skutečností uvedených v podaném odvolání uskutečnilo
s poplatníkem a jeho zástupcem dne 24. 11. 2001 jednání, a poté bylo odvolání i s jeho
doplněním postoupeno odvolacímu orgánu k rozhodnutí. Stěžovatel zdůraznil, že toto
je rozhodný výchozí stav, jenž byl posuzován a přezkoumáván v obou rozhodnutích
o odvolání, a je tedy zcela evidentní, že nebylo možno hodnotit soudem v rozsudku příkladmo
uvedené „navržené důkazní prostředky“. Stěžovatel předmětné odvolání zamítl. Proti tomuto
rozhodnutí byla podána žaloba a téměř současně žádost o obnovu řízení. V řízení o obnově
pak byly v dané záležitosti poprvé předloženy některé doklady (potvrzení o době zaměstnání,
dohoda o půjčce-dlužní úpis, žádost na Celní úřad ve Zlíně a na Okresní soud ve Zlíně,
a to o poskytnutí dokladů, a tvrzení o podání žádosti firmě O. a sdělení, že další fyzické osoby
může poplatník předvolat jedině k podání důkazu u soudu, neboť již neexistují písemné
doklady o dalších půjčkách). Žádost o obnovu řízení byla rozhodnutím stěžovatele zamítnuta.
Soud se o řízení o obnově v odůvodnění rozsudku napadeného kasační stížností vůbec
nezmiňoval a pouze obecně uvedl, že daňový řád nevylučuje možnost navrhovat důkazní
prostředky např. ve fázi odvolacího řízení či v rámci návrhu na obnovu řízení. Rozhodnutí
žalovaného bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu pro nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel uvedl, že tehdy kasační stížnost nepodal, protože se domníval, že ke zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí došlo z důvodů víceméně formálních, soud již má o povaze
případu představu a je s to jej zásadně posoudit. S ohledem na zkušenosti z dosavadního
řízení (účelová nekonkrétní tvrzení, důkazní prostředky neprokazující požadovanou
skutečnost) nepovažoval stěžovatel za nutné výsledky daňového řízení doplňovat
(§50 odst. 3 d. ř.). Odvolatel v období po právní moci zrušujícího rozsudku do doby nového
rozhodnutí o odvolání údaje svého odvolání nepozměnil, nedoplnil a nepředložil žádné
důkazní prostředky. Stěžovatel tedy odvolání v souladu s ust. §50 odst. 6 d. ř. zamítl.
Stěžovatel vidí důvodnost kasační stížnosti především v tom, že požadavky soudu na
stěžovatele coby odvolací orgán při vedení dokazování v odvolacím řízení jsou nezákonné,
když v podstatě žádá, aby byly posuzovány „návrhy důkazních prostředků“, jež nebyly
předmětem odvolacího řízení. Soud sice slovně proklamuje souhlas s výkladem stěžovatele
ohledně rozložení důkazního břemene, konkrétně to však nijak nedokumentuje, pouze
sáhodlouze cituje stanoviska obou stran a sám se pak s problematikou nijak nevypořádává
a vůbec nerozlišuje, ve kterých stádiích daňového řízení byly konkrétní návrhy uplatněny.
Stěžovatel podotýká, že nepochybně nelze demagogicky absolutizovat požadavek
na co nejúplnější zjištění skutečností. Zásada materiální pravdy se v daňovém řízení uplatňuje
v tom smyslu, že daňovému subjektu je zde dána možnost (resp. povinnost) svá tvrzení
prokázat. Tato možnost však v žádném případě nejde do bezbřehých, časově
neohraničených dimenzí. Stěžovatel dále uvedl, že v daňovém řízení jde vždy také o rychlost
řízení a tím i efektivitu výběru daní. Taktéž v zájmu právní jistoty zúčastněných jsou zákonem
stanovena konkrétní procesní pravidla, lhůty a relativně samostatná stadia daňového řízení.
V přezkoumávaném případě nadto nešlo o nadmíru striktní postup správce daně,
neboť daňový subjekt měl dostatečně dlouhou dobu k předložení důkazních prostředků.
Ty však správci daně ani odvolacímu orgánu nepředložil a požadované skutečnosti tak
neprokázal. Důkazní prostředky předložil pouze v rámci žaloby proti výše uvedenému
zrušenému rozhodnutí o odvolání. V daňovém řízení, a to ani po zrušení prvního rozhodnutí
o odvolání žádné důkazní prostředky předloženy nebyly. Podle stěžovatele soud nevycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí o odvolání
(§75 s. ř. s.).
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
II.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji pokládá za nedůvodnou
a že se v celém rozsahu ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku. Soud podle něho správně
přijal závěr, že jeho odvolání bylo důvodné, když z obsahu spisů bylo prokázáno,
že v průběhu daňového řízení navrhoval a předkládal k prokázání konkrétní důkazní
prostředky. Stěžovatel se však v napadeném rozhodnutí s jeho návrhy na provedení důkazů
vůbec nevypořádal. Protože daňové řízení není ovládáno zásadou koncentrace, mohl žalobce
důkazní prostředky navrhovat ve kterékoliv fázi daňového řízení. Žalobce dále uvedl,
že i pro stěžovatele platí ustanovení §31 odst. 2 d. ř., podle něhož správce daně dbá,
aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny
co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Žalobce dále uvedl,
že nemůže souhlasit s tím, že stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje skutkovými
okolnostmi, které se týkají daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období kalendářního roku 1994, které jsou pro předmětné řízení, týkající se daňové kontroly
daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 1995, irelevantní.
Nesouhlasí rovněž s tím, že je mu stěžovatelem kladeno k tíži, že v průběhu daňového řízení
měnil stanoviska k výzvě daňového orgánu, kterou byl vyzván, aby prokázal, že finanční
prostředky vložené do podnikání jako osobní vklad v roce 1995 nejsou předmětem daně
z příjmů, jsou od této daně osvobozeny nebo již byly zdaněny. Žalobce setrvává
na stanovisku, že neexistuje zákonná opora pro požadavek doložit zdroje vkladů do podnikání
a vůbec jakýchkoliv zdrojů finančních prostředků, pokud pocházejí z období před účinností
současně platného zákona o daních z příjmů. Pokud pak žalobce v průběhu řízení toto své
stanovisko měnil a uvedl další zdroje finančních prostředků a navrhl další důkazy k jejich
prokázání, bylo to pod tíží situace, do které byl jednotlivými následnými úkony správce daně
přiveden. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 29/05. Konstatoval, že stěžovatel se nemůže domáhat skutkového a právního
stavu, který zde byl v době vydání prvního rozhodnutí o odvolání, neboť toto rozhodnutí bylo
jako nezákonné soudem zrušeno. Uvedl, že stěžovatel nemá zájem objektivně zjistit skutkový
stav na základě jím navržených důkazů.
Z těchto důvodů navrhl, aby kasační stížnost byla v celém rozsahu zamítnuta.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu je v ní
namítán důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro
posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 6. 1. 1999 byla u žalobce zahájena daňová
kontrola. V průběhu této daňové kontroly byl žalobce výzvou ze dne 29. 8. 2000,
č. j. 166930/00/303933/4002, vyzván k prokázání zdanění finančních prostředků, které vložil
do podnikání v roce 1995 ve výši 7 000 000 Kč. V odpovědi na tuto výzvu uvedl,
že neexistuje zákonná opora pro požadavek doložit zdroje vkladů do podnikání, nad rámec
svých zákonných povinností však uvedl, že finanční prostředky vložené do podnikání v letech
1994-1995 nepocházejí z podnikání a časově pocházejí z let 1980-1989, tedy z období dlouho
před účinností současných daňových a účetních předpisů. Na základě zprávy o této daňové
kontrole ze dne 23. 10. 2000, č. j. 193649/00/303933/1759, byl žalobci dodatečným platebním
výměrem ze dne 8. 11. 2000, č. 1000001271, za zdaňovací období roku 1995 stanoven základ
daně ve výši 6 953 781 Kč a vyměřena daň ve výši 288 257 Kč. V této zprávě finanční úřad
uvedl, že žalobce nevyvrátil pochybnosti správce daně o tom, že předmětné finanční
prostředky jsou předmětem daně z příjmů, nejsou od této daně osvobozeny, nebo se nejedná
o prostředky, které již byly zdaněny. Neunesl tak důkazní břemeno a v důsledku toho mu
správce daně zvýšil základ daně podle §23 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce dne
4. 12. 2000 odvolání. V tomto odvolání žalobce konkretizoval mj., že finanční prostředky
získal během 12 let práce stavbyvedoucího v tuzemsku a především během několika let práce
v Libyi. Dále uvedl, že byl během komunistické éry sponzorován ze strany své rodiny
v tehdejším západním Německu. Takto získané prostředky uchovával doma. Tyto prostředky
pak v letech 1994-1995 vložil do podnikání. Odvolání stěžovatel zamítl rozhodnutím ze dne
11. 9. 2000, č. j. FŘ-110/871/01-107, ve kterém aplikoval ust. §35 odst. 5 d. ř., když dospěl
k závěru, že daňovou povinnost nebylo možné stanovit dokazováním, a proto je oprávněn
ji stanovit podle pomůcek.
Téměř současně s výše uvedenou žalobou podal žalobce žádost o obnovu řízení
a v průběhu řízení o tomto mimořádném opravném prostředku předložil některé důkazy,
např. potvrzení o době práce na stavbě v Libyi, dohodu o půjčce-dlužní úpis L. M.. Stěžovatel
tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 20. 6. 2002, č. j. FŘ-110/81/02-0107.
Stěžovatel toto rozhodnutí o odvolání napadl žalobou ze dne 17. 9. 2004. Krajský soud
v Brně této žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 30. 3. 2004, č. j. 29 Ca 478/2001 - 64
a rozhodnutí stěžovatele o odvolání zrušil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že napadené
rozhodnutí přebralo závěry prvostupňového správního orgánu o tom, že žalobce neunesl
důkazní břemeno dle ust. §31 odst. 9 d. ř., ale stěžovatel aplikoval navíc ještě ust. §31
odst. 5 d. ř., a to bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a v tomto směru také změnil výrok
prvostupňového rozhodnutí. Soud jej proto jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
zrušil. Stěžovatel o odvolání žalobce rozhodl znovu, a to rozhodnutím ze dne 21. 7. 2004,
č. j. FŘ-110/4942/04-0107. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nesplnil svou
povinnost dle §31 odst. 9 d. ř. ohledně předmětných vkladů.
V žalobě, ze dne 17. 9. 2004, kterou žalobce toto rozhodnutí o odvolání napadl,
je především uvedeno, že pokud žalovaný znovu rozhodoval o odvolání, byl povinen vzít
v úvahu všechny jím učiněné návrhy na provedení důkazu, a to nejen ty které uvedl v řízení
před správním orgánem prvního stupně, ale všechny, které uvedl ve všech souvisejících
řízeních. Měl tedy povinnost vzít v úvahu i důkazy uvedené v návrhu na obnovu řízení ze dne
8. 11. 2001 a v žalobě ze dne 11. 9. 2001 proti rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud této žalobě rozsudkem napadeným kasační stížností vyhověl
a rozhodnutí stěžovatele ze dne 21. 7. 2004, č. j. FŘ-110/4942/04-0107, zrušil. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že není rozhodné, zda žalobce navrhl konkrétní důkazní prostředek
v jiné fázi řízení než např. před prvostupňovým správcem daně. Daňový řád nevylučuje
možnost navrhovat důkazní prostředky např. ve fázi odvolacího řízení, či v rámci návrhu
na obnovu řízení. Jestliže se stěžovatel v odůvodnění předmětnou žalobou napadeného
rozhodnutí nevypořádal s žalobcem uplatněnými návrhy na dokazování, porušil tak svoji
povinnost ve smyslu ust. §2 odst. 3 d. ř. Stěžovatel sice není povinen provést všechny
žalobcem navržené důkazy, ovšem pokud tak neučiní, je povinen svůj postup řádně
odůvodnit.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Stěžejní pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je posouzení stěžovatelovy
námitky, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda měl povinnost zohlednit
důkazy, případně vypořádat se s návrhy důkazů, uplatněnými v žalobě, případně v řízení
o obnově řízení poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno a on o odvolání žalobce rozhodoval
znovu.
Není pochyb o tom, že podle §31 odst. 9 d. ř. leží důkazní břemeno na žalobci. Je také
zřejmé, že podstatné konkrétní důkazní prostředky předložil, popřípadě navrhl až v žalobě
proti rozhodnutí o odvolání, které bylo zrušeno, případně v návrhu na obnovu řízení, a v jím
následovaném řízení. Jak již však bylo judikováno: „Ze žádného ustanovení části čtvrté
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze dovodit vázanost odvolacího
orgánu skutkovými zjištěními učiněnými správcem daně v I. stupni ani podmínku, aby nově
zjištěné skutečnosti mající vliv na rozhodnutí existovaly již ke dni vydání správního
rozhodnutí I. stupně.“ (Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2003,
č. j. 30 Ca 110/2001 - 30, publikován pod. č. 182/2004 Sb. NSS). Tím, že bylo původní
rozhodnutí stěžovatele o odvolání zrušeno, odvolací řízení se vrátilo do stádia před vydáním
rozhodnutí, tj. do doby, kdy je podle daňového řádu možné předkládat a navrhovat nové
důkazní prostředky (§48 odst. 7 d. ř.). K námitkám stěžovatele týkajícím se efektivity
a rychlosti daňového řízení, tj., že žalobce měl dostatek času předložit důkazy v daňovém
řízení a tuto lhůtu nelze neúměrně prodlužovat, Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Je nepochybné, že pokud by výsledkem odvolacího řízení bylo bezvadné rozhodnutí, důkazní
prostředky předložené stěžovatelem poprvé až v žalobě by samozřejmě nemohly rozhodnutí
stěžovatele změnit, neboť jak sám stěžovatel uvádí, při přezkoumání rozhodnutí vychází soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud původní rozhodnutí stěžovatele o odvolání zrušil
pro nepřezkoumatelnost (a Nejvyšší správní soud nad rámec nosných důvodů rozhodnutí
uvádí, že se i s tímto rozhodnutím krajského soudu ztotožňuje). Skutkovým a právním
stavem, ze kterého krajský soud při rozhodování vycházel, je tedy stav po uplatnění
či navržení nových důkazních prostředků v žalobě či návrhu na obnovu řízení. Krajský soud
tak postupoval v souladu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s.
Není ani rozhodné, že důkazní prostředky nebyly předloženy či navrhnuty přímo
v odvolání případně v jeho doplnění. Podle §31 odst. 2 d. ř. správce daně dbá,
aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji
a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. Navíc podle ustanovení §2 odst. 3 téhož
zákona hodnotí správce daně při rozhodování důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu,
co v daňovém řízení vyšlo najevo. Je nepochybné, že skutečnosti, které byly uplatněny
v žalobě a návrhu na obnovu řízení, které předcházely vydání předmětnou žalobou
napadeného rozhodnutí stěžovatele, v daňovém řízení (odvolacím) najevo vyšly.
Nejvyšší správní soud se tedy z výše uvedených důvodů ztotožňuje s názorem krajského
soudu ve sporné otázce. Povinností stěžovatele bylo vypořádat se v rozhodnutí o odvolání,
které následovalo po zrušení jeho původního rozhodnutí o odvolání v téže věci,
se skutečnostmi a stěžovatelovými tvrzeními patrnými z obsahu první správní žaloby podané
dne 12. 11. 2001, resp. z návrhu na obnovu řízení podaného dne 8. 11. 2001, jakož i s dalšími
skutečnostmi, které v rámci řízení těmito podáními zahájených vyšly najevo, zejména tím,
že se o nich stěžovatel zmiňoval. Již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005 - 57, zveřejněném pod č. 868/2006 Sb. NSS
a na www.nssoud.cz, se uvádí, že „vyjitím najevo“ nutno pak v ustanovení §50 odst. 3 větě
druhé daň. ř. rozumět jakýkoli způsob přibytí informace o skutečnosti, jež může být
pro výsledek řízení rozhodná, do dispoziční sféry správního orgánu. Je-li uvedená informace
obsahem správního spisu, nutno ji nepochybně považovat za vyšlou najevo. Jestliže tedy
součástí správního spisu při rozhodování stěžovatele ve věci odvolání žalobce byly písemnosti
týkající se předchozích řízení, nepochybně je nutno považovat skutečnosti v nich
zaznamenané za „vyšlé najevo“, neboť odvolací správní orgán je měl nepochybně ve své
dispoziční sféře.
VI.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti uplatňovaného
stěžovatelem – krajský soud posoudil věc ve výsledku správně. Nejvyšší správní proto
kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud připomíná, že již bylo judikováno v rozsudku
tohoto soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 Afs 111/2005 - 74 (www.nssoud.cz), že splnění
zákonných povinností daňového subjektu, a sice zda nedostatek či absence důkazů
neumožňuje již stanovit daň dokazováním (§31 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků), zkoumá odvolací orgán k okamžiku rozhodnutí správce daně prvního stupně
(k ideovým východiskům uvedeného rozsudku viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2005, č. j. 1 Afs 70/2004 - 80, publikován pod č. 937/2006 Sb. NSS
a na www.nssoud.cz). Odvolací orgán je tedy při posuzování důvodnosti
odvolání sice povinen zabývat se – v souladu s výše zmíněným výkladem §50 odst. 3 věty
druhé d. ř. – všemi skutečnostmi, jež jsou obsahem správního spisu, ovšem z hlediska
posouzení, zda bylo, či naopak nebylo lze stanovit daň dokazování, posuzuje relevanci důkazů
k okamžiku rozhodnutí správce daně prvního stupně. Z hlediska jiných skutečností, jež se
mají při posuzování důvodnosti odvolání hodnotit, však již uvedené pravidlo neplatí.
Pro případ žalobce to znamená, že pokud by stěžovatel posuzoval, zda u stěžovatele
nedostatek či absence důkazů neumožňuje již stanovit daň dokazováním (a tedy splnění
podmínek přechodu k stanovení daňové povinnosti podle pomůcek), posuzoval by to podle
skutkového a důkazního stavu ke dni vydání dodatečného platebního výměru ze dne
8. 11. 2000, č. j. 207141/00/303912/1503. Pozdější skutečnosti či důkazní návrhy samy
o sobě nemohou vést ke změně závěru o možnosti či nemožnosti stanovit daň dokazováním.
Samozřejmě však není vyloučeno – a to je nutno zdůraznit – dokazování před odvolacím
orgánem směřující k tomu, aby bylo zjištěno, jestli správce daně prvního stupně postupoval
správně při zjišťování, zda daňovou povinnost lze stanovit dokazováním, anebo zda ji je třeba
určit podle pomůcek; znamená to tedy, že lze před odvolacím orgánem zejména provádět
důkazy, které neprovedl správce daně prvního stupně nebo které provedl, ale podle názoru
daňového subjektu k nim nesprávně nepřihlédl či je nesprávně hodnotil, má-li tím být ověřena
jejich relevance z hlediska posouzení, jakou cestou se má daňové řízení na „výhybce“ mezi
stanovením daňové povinnosti dokazováním nebo podle pomůcek vydat.
U žalobce ovšem – alespoň tak lze soudit z ne zcela jednoznačných vyjádření zejm.
v dolní části str. 5 žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatele, jakož i na str. 5 zprávy
o daňové kontrole ze dne 3. 11. 2000, č. j. 193649/00/303933/1759 – nebyla daňová
povinnost stanovena podle pomůcek, nýbrž dokazováním, s tím, že správce daně dospěl
k závěru, že žalobce neunesl svoji důkazní povinnost ve vztahu ke skutečnostem, které byl
povinen prokázat. V případě žalobce tedy zásada vyvinutá v judikátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j.2 Afs 111/2005 - 74, není aplikovatelná.
VII.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto
má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení
advokátem a činily dle jeho vyúčtování celkem 2150 Kč. Byly tvořeny odměnou za dva
úkony právní služby ve výši 2000 Kč [převzetí případu a příprava zastoupení v řízení
o kasační stížnosti, vyjádření ze dne 26. 10. 2005 ke kasační stížnosti – §7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], paušálem 150 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky). Nejvyšší správní soud proto rozhodl,
že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši shora uvedené.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu