ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.161.2005
sp. zn. 2 Afs 161/2005 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
S. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem
Rooseveltova 37, 381 01 Český Krumlov, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, 371 87 České Budějovice, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 26. 8. 2005, č. j. 10 Ca 81/2005 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil kasační stížností proti shora popsanému usnesení
krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba došlá krajskému soudu dne 18. 5. 2005,
jíž se žalobce domáhal obnovy řízení v daňové věci projednané Krajským so udem v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 61/2002 s tím, aby soud po projednání věci vydal rozhodnutí,
jímž by se zrušila rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2001, č. j. 5570/130/2001
a č. j. 5571/130/2001 (těmito rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatele
proti platebním výměrům, jimž byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období srpen 1999 a září 1999), a věc by se vrátila žalovanému k novému projednání.
Krajský soud žalobu na obnovu řízení podle §46 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), odmítl
s odůvodněním, že podle §114 s. ř. s. je obnova řízení přípustná jen ve výjimečných,
v zákoně taxativně vymezených typech řízení před správními soudy, mezi něž řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu, v případě stěžovatele konkrétně ve věci daňové.
II.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že v jeho případě jsou v daňovém řízení
věcně dány podmínky pro jeho obnovu. Podle jeho názoru totiž v průběhu daňové kontroly
daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1999, 2000 a 2001 (ta byla zahájena
současně s daňovou kontrolou daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1999 a září
1999; daňová kontrola daně z přidané hodnoty vyústila v doměření daně za uvedená
zdaňovací období) vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy, které bez viny stěžovatele nebyly
v řízení ve věci daně z přidané hodnoty uplatněny, přestože již v té době existovaly,
ale finanční úřad tento skutkový stav odmítl přes návrhy a n ámitky daňového subjektu
řádně zjistit.
Přestože podle stěžovatele byly věcně dány podmínky pro obnovu daňového řízení,
krajský soud žalobu na obnovu soudního řízení vedeného před ním pod sp. zn. 10 Ca 61/2002
odmítl (stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně užívá pojmu „zamítnutí“ žaloby na obnovu
soudního řízení, leč zjevně míní „odmítnutí“ této žaloby, neboť přesně takto bylo ve výroku
kasační stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 26. 8. 2005, č. j. 10 Ca 81/2005 - 89, rozhodnuto - pozn. Nejvyššího správního soudu).
Soud však odmítl žalobu na obnovu řízení z odvoláním na §114 s. ř. s., v němž jsou taxativně
vymezeny důvody obnovy řízení, přičemž obnova řízení ve věcech daňových se nepřipouští.
Stěžovatel se nemůže podle svých slov vyrovnat se skutečností, že český právní řád
povoluje obnovu řízení pouze omezeně a hodlá se dovolávat ochrany svých práv všemi
právními prostředky poskytovanými právním řádem Evropské unie.
III.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že institut obnovy řízení ve správním soudnictví
řeší konflikt mezi potřebou napravit neúplné nebo chybné zjištění skutkového stavu,
které mohlo vést k jinému rozhodnutí, než by bylo vydáno, pokud v době jeho vydání byly
známy všechny rozhodné skutečnosti (tj . skutková zjištění byla správná a úplná),
a mezi zájmem na právní jistotě, tj. v daném kontextu v nezasahování do věcí již pravomocně
rozsouzených. Obnova řízení je tedy podle žalovaného mimořádný opravný prostředek určený
ke zhojení nedostatků skutkových zjištění. Podle s. ř. s. je ovšem přípustná
pouze proti rozsudkům vydaným v taxativně (§114 s. ř. s.) vymezených řízeních,
a sice v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a v řízení ve věcech politických stran
a politických hnutí. Z uvedeného podle žalovaného plyne, že žalobou na obnovu řízení nelze
napadnout pravomocný rozsudek vydaný v daňové věci.
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel namítá,
že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, pokud dospěl k závěru, že žaloba
na obnovu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo zamítnuto odvolání
proti platebnímu výměru, jímž byla vyměřena (doměřena) daň, je nepřípustná.
Rozsahem a důvody podané kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V. a)
Návrh na obnovu soudního řízení, systematicky zařazený v dílu druhém hlavy třetí
části třetí s. ř. s., je mimořádným opravným prostředkem v soudních řízeních ve věcech
správního soudnictví, jehož smyslem a účelem je ve výjimečných případech umožnit
obnovení řízení před správním soudem. Ustanovení §111 s. ř. s. k tomu uvádí, že řízení
ukončené pravomocným rozsudkem se na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy
nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení uplatněny,
popřípadě bylo jinak rozhodnuto o předběžné otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení
může být pro něj příznivější. Obnova řízení, i kdyby byly dány „materiální“ podmínky
definované v §111 s. ř. s., ovšem není přípustná vždy, nýbrž za splnění dalších velmi
striktních podmínek, které stanoví v první řadě §114 s. ř. s.
Podmínky přípustnosti jsou v tomto ustanovení vymezeny v první řadě pozitivně
v tom smyslu, že přípustná je obnova jen u těch druhů řízení, které zákon výslovně
vyjmenovává - jsou to řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a řízení ve věcech
politických stran a politických hnutí [§114 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Zákon v tomto
ustanovení řízení, v nichž je obnova povolena, charakterizuje jednak materií, jež je jejich
předmětem, jednak však – vzhledem k systematice s. ř. s. – také povahou řízení,
jak je v s. ř. s. upravena. §114 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak zjevně odkazuje na řízení
podle §82 a násl. s. ř. s., které je vyznačuje tím, že je v něm poskytována ochrana
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není
rozhodnutím, tj. ochrana před „neformálními“ zásahy do subjektivních práv. §114 odst. 1
písm. b) s. ř. s. pak zjevně odkazuje na řízení podle §94 a násl. s. ř. s., tedy na řízení
ve věcech týkajících se registrace politické strany nebo politického hnutí, změny jejich
stanov, rozpuštění, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti. Vymezení soudních
řízení, u nichž je obnova přípustná, je v §114 odst. 1 s. ř. s. nepochybně provedeno
jako vymezení taxativní – jedná se o pozitivní výčet typů řízení, v nichž obnova přípustná je;
a contrario tedy platí, že v jiných typech řízení než tam uvedených obnova přípustná není.
Negativní podmínky přípustnosti obnovy řízení stanovené v §114 s. ř. s. pak
vymezují, že i když jsou splněny podmínky podle §114 odst. 1 s. ř. s., tj. i když se jedná o
některý ze dvou shora popsaných taxativně vymezených druhů řízení před správními soudy,
ani tehdy není obnova přípustná vždy – přípustná je pouze tehdy, nejedná -li se o návrh
na obnovu řízení, v němž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti (§114 odst. 2 s. ř. s.), a nejde-li
o návrh směřující jen proti důvodům rozhodnutí nebo proti výroku o nákladech řízení
(§114 odst. 3 s. ř. s.).
V případě stěžovatele není splněna pozitivní podmínka podle §114 odst. 1 s. ř. s.,
neboť stěžovatel se domáhá obnovy řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
kterým bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru, jímž byla vyměřena (doměřena)
daň. Řízení o této žalobě zjevně není ani řízením o ochraně před zásahem správního orgánu,
ani řízením ve věcech politických stran a politických hnutí; zjevně se jedná o řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Není tedy splněna jedna z nutných
podmínek přípustnosti obnovy řízení, jak ji stanoví §114 odst. 1 s. ř. s. (srov. k uvedenému
závěru též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2005, č. j. 3 Azs 219/2005 - 51,
zveřejněný pod č. 736/2006 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2005, č. j. 4 As 17/2004 - 55, zveřejněný pod č. 626/2005 Sb. NSS, či usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. Na 50/2005 - 25, zveřejněno
na www.nssoud.cz).
V. b)
Na uvedeném závěru nezmění nic ani pohled hledisky ústavních kautel,
jejž lze vysledovat v argumentaci stěžovatele v jeho kasační stížnosti – Nejvyšší správní soud
zde připomíná, že tak jako každý jiný obecný soud je povinen interpretovat jednoduché právo
ústavně konformním způsobem a v případě, že ústavně konformní interpretace není možná,
tj. dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním
pořádkem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (viz čl. 95 odst. 2 Ústavy, §64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Systém opravných prostředků v soudním řízení (ale i v řízení správním či v jeho
specifických odnožích, jakou je mj. řízení daňové), aby respektoval ústavně zaručené
právo na spravedlivý proces a respektoval principy materiálního právního státu, musí nalézt
přiměřenou rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém
případě a zájmem na efektivitě působení objektivního práva; obrazně řečeno, každý systém
rozhodování o právech a povinnostech se při posuzování konkrétních případů pohybuje
mezi Scyllou rychlosti a jednoduchosti a Charybdou spravedlnosti a pečlivosti. Ryze formální
důraz kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho procesní
bezvadnosti) ve svých důsledcích může oslabovat právní jistotu, a tedy i efektivitu práva.
Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „(…) žádný
právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum.
Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem
poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity
rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných
prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí,
která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“ Zákonodárce
má proto relativně široký prostor pro vlastní úvahu, jakým způsobem a v jaké míře „košatosti“
soustavu opravných prostředků zkonstruuje. Obnova řízení je v české právní tradici a doktríně
pojímána jako mimořádný opravný prostředek, který umožňuje pravomocně uzavřené řízení
provést znovu pro shledání závažného nesouladu ve skutkových zjištěních, která byla
podkladem rozhodnutí, a skutečným stavem věcí, jak byl následně zjištěn na základě
informací, které v době rozhodování neměl příslušný orgán k dispozici. Nepřípustnost obnovy
řízení by v rámci konkrétního systému opravných prostředků mohla být shledána ústavně
pochybnou jen v případě, že předchozí „stupně“ řízení, v nichž by se daná věc projednávala,
by byly koncipovány tak, že by se při nich skutková stránka věci zkoumala v podstatných
rysech nedostatečně či neúplně, např. pro rychlost procesu rozhodování či pro jeho jistý
automatismus či paušální a tak silně standardizované postupy rozhodujících orgánů,
jež by mohly ve vysoké míře vést k nesouladu mezi skutkovými zjištěními jsoucími
podkladem rozhodnutí a skutečným stavem věcí.
Ve správním soudnictví tomu však v případech, kdy se postupem podle §65
a násl. s. ř. s. přezkoumává rozhodnutí správního orgánu, nepochybně není. Uvedené řízení
je řízením přezkumným, jež následuje (přesněji řečeno může následovat, podá-li
oprávněná osoba žalobu) poté, co se meritem věci minimálně v jedné, zpravidla
však - jako u stěžovatele - ve dvou řádných instancích zabývaly správní orgány,
které byly povinny postupovat podle procesních předpisů, jež jim ukládají zjišťovat skutkový
stav, který bude podkladem rozhodnutí, s potřebnou pečlivostí - viz např. §31 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“),
§50 odst. 3 d. ř. či §2 odst. 3 d. ř. Pakliže tedy zákonodárce u „třetí“ instance,
za kterou v jistém úhlu pohledu lze považovat správní soud (třebaže procesně vzato je řízení
před ním zcela jiným řízením než řízení před správním orgánem), obnovu řízení v řízeních
podle §65 a násl. s. ř. s. nepřipustil, pohyboval se nepochybně v mezích ústavních kautel.
Nejvyšší správní soud proto neshledal jakéhokoli důvodu pochybovat o ústavnosti právní
úpravy obnovy řízení ve věcech správního soudnictví, zejména pak úpravy pozitivní
podmínky přípustnosti obnovy, jak ji vymezuje §114 odst. 1 s. ř. s., o který se rozhodnutí
krajského soudu opírá.
VI.
Krajský soud tedy zcela správně posoudil právní otázku a správně shledal, že obnova
soudního řízení je v případě stěžovatele nepřípustná. Kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud zamítl.
VII.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však
náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu