ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.28.2005
sp. zn. 2 Afs 28/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I., a. s.,
zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004,
sp. zn. 29 Ca 516/2001,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 29 Ca 516/2001,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud zamítl jeho žalobu proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále též „žalovaný“) ze dne 11. 10. 2001,
č. j. 5510/01/FŘ/140. Citovaným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu
v Jihlavě ze dne 27. 6. 2001, č. j. 77750/01/314960/5521, a to tak, že původně stanovený
daňový nedoplatek ve výši 363 998 Kč byl změněn na částku 326 283 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a namítá
tak, že se soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení.
Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně vyložil ustanov ení §13 a §13b odst. 2
zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí v tehdy platném znění. Nesouhlasí
totiž se závěrem, že daňovým poplatníkem daně z nemovitostí je po celé zdaňovací období
pouze ta osoba, která nemovitosti vlastnila k 1. 1. daného kalendářního roku, bez ohledu
na další změny v jejich vlastnictví. Stěžovatel se domnívá, že druhá věta ustanovení
§13 zákona č. 338/1992 Sb. nemůže znamenat, že skutečnosti rozhodné pro daňovou
povinnost, k nimž se nepřihlíží, mohou zahrnovat též změnu v subjektu poplatníka této daně.
Subjekt totiž není právní skutečností a pod zmíněnými změnami je proto nutno chápat
toliko změny v předmětu daně. K tomu stěžovatel odkazuje i na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 469/98.
V daném případě byla poplatníkem daně z nemovitostí společnost A. r., s. r. o., které
však tato povinnost nebyla nikdy uložena, a proto tato povinnost nemohla přejít
na stěžovatele, jelikož bývalý vlastník nemá a neměl žádný daňový nedoplatek.
Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí správce daně nebylo vydáno formou platebního
výměru nebo jinak ve smyslu ustanovení §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále též „daňový řád“). K tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 469/98 a sp. zn. IV. ÚS 186/96.
Stěžovatel konečně tvrdí, že krajský soud chybně vyložil ustanovení §13b odst. 2
zákona č. 338/1992 Sb., neboť z něj údajně vyplývá, že dojde-li v průběhu zdaňovacího
období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází na nového
poplatníka (tzn. nabyvatele nemovitosti) 1. lednem následujícího zdaňovacího období
povinnost uhradit pouze daňový nedoplatek za část tohoto období do okamžiku změny
vlastnických nebo jiných práv. V opačném případě by totiž docházelo k tomu,
že by se změnou vlastníka došlo zároveň k přechodu daňových nedoplatků na nového
vlastníka, který však není schopen ani sám zjistit, zda takové nedoplatky existují či nikoliv.
Nepřímou argumentační podporu pro tento způsob výkladu spatřuje stěžovatel
i v tom, že s účinností od 1. 1. 2001 bylo citované ustanovení §13b odst. 2 zákona
č. 338/1992 Sb. zrušeno (zákon č. 65/2000 Sb.).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že z ustanovení §13b odst. 2
zákona č. 338/1992 Sb. jednoznačně plyne, že na stěžovatele přešla dnem 1. 1. 1999
povinnost úhrady předmětných daňových nedoplatků za předchozího poplatníka,
tzn. obchodní společnosti I. L., s. r. o. Protože poplatníkem daně z nemovitostí je po celé
zdaňovací období osoba, která měla postavení daňového poplatníka k 1. lednu tohoto období,
nemohla se společnost A. r., s. r. o. stát daňovým poplatníkem. Rovněž forma rozhodnutí
obstojí, jelikož v daném případě jím byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek a
nebyl jím stanoven základ daně a daň.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu ke stížnostním námitkám plyne, že stěžovatel
nabyl do svého vlastnictví blíže specifikované nemovitosti od společnosti A. r., s. r. o., a to na
základě prohlášení o vložení těchto nemovitostí do základního jmění stěžovatele ze dne
8. 12. 1998, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni
9. 12. 1998. Společnost A. r., s. r. o. nabyla vlastnictví k těmto nemovitostem od společnosti
I.. L., s. r. o. na základě kupních smluv ze dne 18. 3. 1998 a 3. 7. 1998, s právními účinky
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 19. 3. 1998 a 8. 7. 1998.
Proto Finanční úřad v Jihlavě shora citovaným rozhodnutím o stanovení daně k úhradě
stěžovateli uložil povinnost uhradit daňový nedoplatek za původního poplatníka (I. L., s. r. o.)
v celkové výši 363 998 Kč, a to za roky 1996, 1997 a 1998. Uvedeným rozhodnutím ze dne
11. 10. 2001 žalovaný změnil toto rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě a původně
stanovený daňový nedoplatek upravil na částku 326 283 Kč.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z toho, že „daňovým
poplatníkem daně z nemovitostí je pro celé zdaňovací období (kalendářní rok) pouze ta osoba,
která nemovitosti vlastnila k 1. 1. daného zdaňovacího období, i když by v průběhu roku
došlo k dalším změnám ve vlastnictví nemovitostí.“ Proto se v daném případě nemohlo
přihlížet ke změně vlastnictví nemovitostí v průběhu roku 1998 a společnost A. r., s. r. o. se
nikdy nestala daňovým poplatníkem. Na stěžovatele tak přešly daňové nedoplatky
předchozího daňového poplatníka I. L., s. r. o. za roky 1996, 1997 a 1998 včetně penále za
rok 1995.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel uplatnil kasační důvod
obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. K tomu je vhodné doplnit, že mezi účastníky řízení
není sporu o skutkovém stavu věci a liší se toliko v jejím právním vyhodnocení. Rovněž
zdejší soud, vázán důvody kasační stížnosti, se proto v dalším soustředil na otázku správnosti
posouzení předmětné právní otázky krajským soudem. Stěžovatel přitom nenamítá,
že by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávná zákonná ustanovení
(příp. by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších), nýbrž že sice vycházel
z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad byl proveden nesprávně.
Znění dotčených ustanovení zákona č. 338/1992 Sb. bylo v rozhodném období
následující:
„§13
Zdaňovací období
Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok. Ke změnám skutečností rozhodných
pro daňovou povinnost, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží.“
„§13b
Vyměření daně
(1) Daň z nemovitosti se vyměřuje na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku,
na který je daň vyměřována.
(2) Dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv
k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje
1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů,
kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. V územním obvodu
jednoho správce daně se daňový nedoplatek k těmto nemovitostem zjistí z poměru,
v jakém se podílí daň připadající na tyto nemovitosti na celkové daňové povinnosti
původního poplatníka. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv
k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel
za daňový nedoplatek ručí.“
Nejvyšší správní soud při svých úvahách v projednávané věci vycházel především
z toho, že daň z nemovitosti představuje přímou daň majetkového typu, u níž se daňová
povinnost váže k vlastnictví nemovitého majetku. Historicky nazíráno se jedná o jednu
z nejstarších daní, jejíž kořeny lze vysledovat až do období cca 2000 let před naším
letopočtem. Od té doby se nicméně její charakter výrazně změnil, neboť původně vlastnictví
nemovitostí (zejména zemědělských a lesních) představovalo indikátor hospodářské
a tedy i daňové výkonnosti. Další vývoj v daňové oblasti a akcent především na daň z příjmů
význam daně z nemovitostí postupně snížil a především vyvolal faktickou situaci velmi
sporné vícenásobné zátěže stejných příjmů. Také proto se v zahraniční odborné literatuře
objevují velmi silné hlasy, považující dokonce tento typ daně za zásadně nevhodný
až protiústavní (příkladmý seznam těchto německy psaných pramenů viz např. Tipke, Lang:
Steuerrecht, 18. vyd., Verlag Dr. Otto Schmidt Köln, 2005, str. 493).
I z tohoto důvodu je nutno uvést, že za situace možného rozdílného výkladu
zákonných ustanovení platí pravidlo o povinnosti provést ústavně konformní výklad.
V případě daňového řízení z toho rovněž vyplývá, že zvolený způsob výkladu musí
korespondovat s obecnými zásadami pro stanovení a výběr daní.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá, že způsob výkladu
citovaných zákonných ustanovení provedený krajským soudem a finančními úřady odpovídá
jejich gramatické dikci (přesněji: je jednou z možností jejich gramatického výkladu) a v tomto
směru jej nelze považovat za chybný. Jeho problematičnost se však naplno obnažuje při jeho
konfrontaci právě se zásadami daňového práva a s ústavními principy. V tomto směru zdejší
soud vycházel z následujících úvah.
Předně je třeba konstatovat, že daň z nemovitostí již svojí shora popsanou povahou
je konstruována tak, že jejím poplatníkem je vlastník nemovitosti (§3 odst. 1, §8 odst. 1
zákona č. 338/1992 Sb.). Skutečnost, že podle ustanovení §13 a §13b cit. zákona
je zdaňovacím obdobím kalendářní rok a že se předmětná daň vyměřuje podle stavu
k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována, na tomto východisku nic nemění a nepředstavuje
proto nic jiného než jeho technické provedení. Jinak řečeno, podle zákona z vlastnictví
nemovitosti přímo vyplývá vznik hmotněprávní daňové povinnosti, zatímco citovaná
ustanovení §13 a §13b tohoto zákona upravují toliko vymezení zdaňovacího období
a způsob vyměření daně (viz i jejich zákonné označení).
Výklad krajského soudu, učiněný v dané věci, podle něhož se ke změně vlastnictví
v průběhu roku 1998 nemohlo vůbec přihlížet, by tak mohl vést až k absurdním právním
závěrům, zjevně neodpovídajícím povaze předmětné daně. To lze dokumentovat
i na teoretickém příkladu, kdy by např. subjekt A byl k 1. lednu kalendářního roku vlastníkem
nemovitosti, kterou by hned 2. ledna nabyl subjekt B a 30. prosince subjekt C.
V této konstelaci by subjekt B, který byl prakticky celé zdaňovací období vlastníkem
nemovitosti, vůbec nebyl daňovým poplatníkem. Zjevně tak tento způsob výkladu vyvolává
rozpor mezi hmotněprávní úpravou daňové povinnosti a mezi způsobem vyměření daně.
Již z tohoto důvodu je proto nutno tento způsob výkladu odmítnout, neboť je třeba ctít
římskoprávní zásadu, podle níž se ve sporných případech musí výklad provádět tak,
abychom se vyhnuli nepříjemnostem a nesmyslům (interpretatio talis in ambliguis semper
fienda est, ut evitetur inconveniens et absurdum).
Nejvyšší správní soud se tak kloní k výkladu, podle něhož za změny skutečností
rozhodných pro daňovou povinnost a k nimž se ve smyslu ustanovení §13 zákona
č. 338/1992 Sb. nepřihlíží, nelze považovat změnu vlastníka nemovitosti, tzn. změnu v osobě
daňového poplatníka. Jak k tomu totiž již uvedl Ústavní soud (nález sp. zn. I. ÚS 469/98,
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 15), v ustanovení §13 zákona č. 338/1992 Sb.
Je „pod krycím názvem „zdaňovací období“, jímž je konkrétně kalendářní rok, uvedena ještě
další věta, že „ke změnám skutečností rozhodných pro daňovou povinnost, které nastanou
v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží“. Jejich osobitá interpretace (roz.: správních
orgánů) spočívá v tom, že za změnu skutečností považují nejen změny v předmětu daně,
ale i změny v subjektu daně, tj. osobě poplatníka. Tento přístup rozhodně nelze považovat
za úzkou součinnost s daňovými poplatníky, neboť svědčí o tom, že daňový subjekt, tedy v prvé
řadě občan, je pokládán spíše za daňový objekt, za předmět působení finančních orgánů,
než za osobu, s níž je třeba podle zmíněného §2 odst. 2 daňového řádu v řízení komunikovat.“
Nejvyšší správní soud tak činí dílčí závěr, podle něhož ustanovení §13 zákona
č. 338/1992 Sb. není možno vykládat tak, že skutečností, ke které se nepřihlíží, je i změna
osoby vlastníka nemovitosti.
Těmito skutečnostmi je proto nutno vnímat skutečnosti rozhodné pro daňovou
povinnost ve smyslu určitého stavu dotčené nemovitosti. Jinak řečeno, z povahy věci
je zjevné, že hodnota nemovitosti, od níž se odvozuje výše daňové povinnosti, se v průběhu
času zvyšuje či snižuje a z důvodu efektivity působení práva je proto nezbytné k určitému
datu stav této nemovitosti zafixovat. Tato potřeba fixace je ostatně dána i samotnou povahou
majetkové daně. Za situace, kdy zákonodárce (nutno podotknout, že zcela legitimně)
za daňovací období zvolil kalendářní rok, nelze mít ani opodstatněných námitek,
že za okamžik fixace skutečností z hlediska výše daňové povinnosti stanovil 1. leden tohoto
roku. Z toho však není možno bez dalšího dovozovat, že zmíněná fixace stavu nemovitosti
se týká i samotného vlastnického vztahu. Takovýto výklad lze označit za ryze formalistický,
který však nemůže v konfrontaci s teleologickým a systematickým výkladem obstát.
Nejvyšší správní soud totiž nemohl opomenout ani skutečnost, že daň
z nemovitostí - jakožto přímá majetková daň - má řadu obecně uznávaných (byť v některých
případech i vzájemně si odporujících) funkcí (jejich příkladmý výčet viz např. L. Grúň,
Finanční právo a jeho instituty, Linde Praha, 2004, str. 143 a násl.). S žádnou z těchto funk cí
však není slučitelný takový výklad citovaných zákonných ustanovení, podle něhož
by daňovým poplatníkem měl být i vlastník nemovitosti bez jakéhokoliv ohledu
na to, zda v průběhu zdaňovacího období došlo či nikoliv ke změně vlastnického práva
tak, jak dovodil krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Takový výklad odporuje
další římskoprávní zásadě, podle níž právní normy jsou lidem k užitku a nikoliv na překážku
života (omne ius hominum causa constitutum).
Nedoplatek na dani z nemovitostí totiž lze vnímat i jako určité veřejnoprávní břemeno,
kdy jejich nový vlastník se ex lege stává daňovým ručitelem a v této samotné skutečnosti
nelze spatřovat nic nelegitimního (viz rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 4 Afs 12/2003,
in: č. 703/2005 Sb. NSS). Ostatně i v zahraničí nabyvatel nemovitosti nezřídka ručí za daňový
nedoplatek, byť zpravidla jen časově omezeně [viz cit. publikace autorů Tipke, Lang
(str. 495), podle níž se ve SRN toto ručení vztahuje pouze na předchozí a běžící kalendářní
rok]. V projednávané věci nicméně nastala výrazně jiná situace. Stěžovatel se totiž nestal
daňovým dlužníkem ve vztahu k vlastníkovi nemovitostí (A. r., s. r. o.), od něhož je nabyl,
nýbrž ve vztahu k původnímu vlastníkovi (I. L., s. r. o.). Takto nazíráno však od daňového
subjektu nelze legitimně očekávat odpovědnost za nesplnění daňových povinností vůči
někomu, k němuž se tento subjekt nenachází v žádném právním vztahu. Jinak řečeno,
s ohledem na podstatu a specifika daně z nemovitostí lze spravedlivě požadovat, aby jejich
nabyvatel ručil za daňový nedoplatek původního vlastníka, proti kterémuž riziku se ostatně
lze nejrůznějšími způsoby také pojistit (složení příslušné částky kupní ceny do notářské
úschovy, doplatek kupní ceny po doložení splnění daňových povinností apod.). Toto riziko se
proto jeví jako předvídatelné a racionální. Naopak situace (která nastala v daném případě),
kdy po nabyvateli nemovitostí je požadováno zaplacení daňového nedoplatku za původního
vlastníka, od kterého však tyto nemovitosti nenabyl, již zmíněné atributy předvídatelnosti a
racionality nenaplňuje. Rovněž z tohoto důvodu je proto nutno výklad krajského soudu
odmítnout.
Lze tedy dospět k závěru, že za ústavně konformní výklad, slučitelný se zásadami
daňového práva, je nutno v projednávané věci považovat pouze takový, podle něhož dojde -li
v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických práv k nemovitostem, přechází
povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího
období na nového poplatníka toliko ve smyslu přechodu procesní a nikoliv hmotněprávní
povinnosti. To konkrétně znamená, že daňovým poplatníkem se stává subjekt již okamžikem
nabytí vlastnictví k nemovitosti, nikoliv teprve 1. lednem následujícího zdaňovacího období,
kdy mu teprve vznikne povinnost uhradit případný daňový nedoplatek. V daném
případě proto povinnost uhradit daňový nedoplatek za předchozího vlastníka (I. L., s. r. o.)
přešla na společnost A. r. , s. r. o., nikoliv přímo na stěžovatele.
Stěžovatel ostatně správně upozorňuje i na legislativní vývoj, kdy zákonem
č. 65/2000 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2001 ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb.
zrušeno. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona přitom vyplývá (sněmovní tisk
č. 388, PS PČR, III. vol. období, 1999), že „znění §13b odst. 2 se vypouští z důvodu přechodu
vybírání a vymáhání daně z nemovitostí do stejného režimu s ostatními daněmi podle zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, tak, aby v případě
neplnění daňové povinnosti byl daňovými nedoplatky zatížen ten daňový dlužník,
který je zapříčinil.“ Je tak jasně patrno, že i zákonodárce si byl vědom shora nastíněných
výkladových rozporů citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud se dopustil při výkladu
citovaných ustanovení shora popsané nezákonnosti a již tímto způsobem byl naplněn kasační
důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovateli je tak nutno přisvědčit
i v tom smyslu, že za situace, kdy daňová povinnost nebyla nikdy uložena společnosti A. r.,
s. r. o., nemohla tato povinnost přejít přímo na něj.
Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí správce daně nebylo vydáno formou platebního
výměru nebo jinak ve smyslu ustanovení §32 odst. 8 daňového řádu, což svojí podstatou
představuje vadu správního řízení podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
K tomu z citovaného rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 27. 6. 2001 plyne,
že jeho obsahem je uložení povinnosti stěžovateli uhradit daňový nedoplatek ve výši
363 998 Kč, která je blíže rozepsaná na jednotlivé roky (1996, 1997, 1998), a to včetně
příslušenství. Rozhodnutí obsahuje rovněž odkaz na příslušná zákonná ustanovení, stručné
odůvodnění popisující genezi celé věci a skutečnosti relevantní z hlediska přechodu daňové
povinnosti na stěžovatele a poučení o možnosti podat odvolání. Z formy i obsahu rozhodnutí
je tak jednoznačně patrno, že bylo vydáno podle ustanovení §32 daňového řádu a obsahuje
všechny základní náležitosti tímto ustanovením vyžadované. Nejvyšší správní soud
se proto v tomto ohledu přiklání k názoru krajského soudu, že v daném případě není
relevantní, že toto rozhodnutí není formálně označeno jako platební výměr. Splňuje
totiž všechny požadavky na informativní hodnotu a srozumitelnost rozhodnutí a zaručuje
možnosti procesní ochrany, o čemž koneckonců dostatečně svědčí i následné podání odvolání,
žaloby a poté i kasační stížnosti.
Odkazy stěžovatele na shora citované nálezy Ústavního soudu se v tomto světle nejeví
jako případné, jelikož ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 186/96 (sv. 6, str. 187 a násl.)
a pod sp. zn. I. ÚS 469/98 (sv. 15, str. 11 a násl.) se jednalo o žaloby podané proti výzvě
k zaplacení daňového nedoplatku podle ustanovení §73 odst. 1 daňového řádu,
což je kvalitativně zcela odlišná situace než za existence rozhodnutí vydaného podle
ustanovení §32 stejného zákona. Obdobně ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 311/99
(sv. 25, str. 29 a násl.) Ústavní soud judikoval, že „pokud nebyla povinnost uhradit případný
daňový nedoplatek na dani z nemovitosti založena pravomocným rozhodnutím o uložení
takové povinnosti novému vlastníkovi nemovitosti, nelze po něm požadovat ani uhrazení
daňového penále.“ Jak však bylo podáno výše, v projednávané věci k uložení povinnosti
pravomocným rozhodnutím správce daně došlo, takže se jedná o zcela rozdílné právní situace.
Společným jmenovatelem citovaných judikátů Ústavního soudu je tak imperativ jasně
seznatelného uložení daňové povinnosti s možností procesní obrany proti němu, což v daném
případě bylo zachováno.
Naplnění kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
proto Nejvyšší správní soud neshledal.
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů napadený rozsudek krajského
soudu zrušil z důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud
je v dalším řízení vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu