ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.25.2005
sp. zn. 2 As 25/2005 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce S. K.,
zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Vrabcem, se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice,
proti žalované Policii ČR, správě Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. 29 Ca 145/2002,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu
stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, správy Jihomoravského kraje ze dne
12. 4. 2002, č. 1065, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí ředitele
Policie ČR, okresního ředitelství Uherské Hradiště (dále jen „PČR OŘ Uherské Hradiště“)
ze dne 4. 2. 2002, č. 36, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka
Policie ČR pro porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem podle
§106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech a byla s nimi v rozporu, a konečně nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem.
Stěžovatel zejména brojí proti tvrzení krajského soudu, že kázeňské a sankční řízení
jsou na sobě nezávislá. Stěžovatel trvá na tom, že není možné, aby byl zbaven zaměstnání,
aniž by k tomu bylo potřeba vyčkat na pravomocné zjištění, zda se opravdu dopustil krádeže.
Stěžovatel označuje takový postup za protiřečící zásadě presumpce neviny, když krajský soud
jakoby vyloučil stěžovatele z ochrany poskytnuté principem presumpce neviny a služebního
funkcionáře nad ni naopak postavil. Protimluv spatřuje stěžovatel i v tvrzení krajského soudu,
že údajně naplnil skutkovou podstatu přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, což však neznamená, že tento přestupek spáchal.
Stěžovatel dále popírá nezávislost dvou samostatných řízení, a to i tím, že pro propuštění
ze služebního poměru byly beze zbytku využity důkazy získané v řízení o přestupku
a odůvodnění obou rozhodnutí je téměř doslova shodné. Rozsudku krajského soudu
tak stěžovatel vytýká, že je zmatečné, rozporné a nepřezkoumatelné, když byl propuštěn
nikoli za spáchání přestupku, ale za naplnění skutkové podstaty přestupku,
ovšem bez prokázaného zavinění, přičemž krajský soud zároveň připustil, že propuštění
je možné i bez prokázání zavinění. Pokud by byl tento názor pravdivý, pak dovedeno
ad absurdum by mohl být propuštěn ze služebního poměru i policista, který v roztržitosti
odnese kolegovi z kanceláře jeho cigarety, protože přes absenci zavinění naplnil skutkovou
podstatu přestupku. Stěžovatel se také domnívá, že služební funkcionář, který rozhodoval
o jeho propuštění, předjímal výsledek souběžně probíhajícího sankčního řízení.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
zrušit.
Policie ČR, správa Jihomoravského kraje (dále jen „žalovaný“) se ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti zcela ztotožňuje s vyzněním rozsudku krajského soudu,
jež podle ní plně navazuje na konzistentní judikaturu vyjádřenou především v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 6 A 48/2001 (pozn. soudu:
publ. pod č. 201/2004 Sb. NSS), a v rozsudku ze dne 3. 9. 2003 pod sp. zn. 5 A 56/2002
(pozn. soudu: publ. pod č. 112/2004 Sb. NSS).
Stěžovatelovo zpochybňování rozsudku krajského soudu hodnotí žalovaný
jako zcela subjektivní názor, který je evidentně ovlivněn neúspěchem v přezkumném řízení.
Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla posuzovaná kasační stížnost zamítnuta
jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že dne 23. 1. 2002 zahájila PČR OŘ Uherské Hradiště se stěžovatelem řízení
o přestupku proti majetku podle ustanovení §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, a to na základě zjištění, že dne 22. 1. 2002 v podvečerních hodinách vnikl
společně se svým synem S. K. na pozemek Z. d. K. – B. se svým vozidlem Škoda 120 a
z traktoru Z. odstaveného v kravíně odcizil 10 l nafty. Přitom byl přistižen předsedou družstva
J. Ť.. J. Ť. vzal stěžovateli z auta klíče, aby je předal policii po oznámení krádeže, a automobil
zamkl v areálu družstva, přesto se stěžovateli podařilo odjet po násilném odstranění řetězu
s visacím zámkem ze vstupní brány nůžkami odcizenými družstvu. Stěžovatel toto obvinění
popřel a uvedl, že byl v rozhodný den v místě svého trvalého bydliště. Skutkové okolnosti
z pohledu stěžovatele, J. Ť., stěžovatelova syna S. K., stěžovatelovy manželky, dcery a
švagra, V. V., s nímž měl stěžovatel v rozhodný den podle své výpovědi slavit narozeniny, a
F. B., který stěžovateli prodal osobní automobil Škoda 100, jsou ve spise zachyceny v podobě
protokolů o podání vysvětlení těmito osobami. Kromě toho je ve správním spise založeno
vyčíslení škody zemědělského družstva, protokol o lékařském vyšetření stěžovatele při
ovlivnění alkoholem, rozbor trasologických stop, protokol o ohledání místa činu, 57
dokumentačních fotografií a několik úředních záznamů a dalších důkazů.
Na základě těchto zjištění vydal ředitel PČR OŘ Uherské Hradiště výše označené
rozhodnutí ze dne 4. 2. 2002, kterým propustil stěžovatele ze služebního poměru příslušníka
Policie ČR pro porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, přičemž služební
poměr skončil stěžovateli dnem doručení rozhodnutí, tedy dnem 4. 2. 2002. V tomto
rozhodnutí zejména rekapituloval výše uvedená skutková zjištění popisovaná oznamovatelem
J.Ť.. K výpovědi stěžovatele pak uvedl, že jeho tvrzení, že si J. Ť. celou událost vymyslel, je
nepravděpodobné. Důvěryhodnost jeho výpovědi potvrzují zejména zajištěné klíče
prokazatelně patřící ke stěžovatelovu vozidlu, mechanoskopická stopa na čerstvě
přestřiženém oku řetězu, popisy stěžovatelových automobilů, jeho stopy v areálu
zemědělského družstva a stopy jeho automobilu, potvrzená stěžovatelova podnapilost,
o níž by svědek Ť. nemohl vědět, kdyby stěžovatele v den činu neviděl, i stav obou
stěžovatelových vozidel značek Škoda 120 a Škoda 100, nasvědčující tomu, že s nimi bylo
manipulováno později, než uváděl stěžovatel. Ředitel PČR OŘ Uherské Hradiště uzavřel
toto rozhodnutí konstatováním, že z uvedených zjištění je zřejmé, že se stěžovatel nechoval
jako čestný, statečný a ukázněný příslušník Policie ČR, ale spíše jako člověk, který nemíní
dodržovat zákony a využívá svých znalostí a schopností k porušování práv a k zahlazení
stop po svém protiprávním jednání. Ponechání stěžovatele, o jehož činu ví široká veřejnost,
ve službě by mohlo mít za následek demoralizaci policie a vyvolání dojmu, že příslušnost
k Policii ČR znamená beztrestnost při jakémkoli protiprávním jednání. Svým jednáním
stěžovatel porušil základní povinnosti policisty podle §28 odst. 1 písm. a) zákona
o služebním poměru příslušníků Policie ČR a současně také služební přísahu uvedenou
v jeho ustanovení §6 odst. 2.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že napadené
rozhodnutí nerespektuje zásadu presumpce neviny, vzhledem k tomu, že v okamžiku
jeho doručení ještě nebyl pravomocně uznán vinným z přestupku a nebylo tak možné
na něj hledět jako na policistu, který se dopustil porušení služební přísahy.
Přitom pokud by k propuštění ze služebního poměru mělo dojít proto, že se dopustil
přestupku či trestného činu, muselo by být o této skutečnosti nejprve pravomocně rozhodnuto.
Stěžovatel brojil i proti závěrům ředitele PČR OŘ Uherské Hradiště ohledně dopadů
jeho jednání. Tyto závěry podle něj nevychází ze skutečného stavu věci ve smyslu
§124 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. Navíc stěžovatel napadl zmatečnost rozhodnutí,
kterou spatřoval v tom, že ve výroku je jako důvod propuštění uvedeno porušení služební
přísahy, v odůvodnění se však tvrdí, že porušil základní povinnosti stanovené v §28 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR a zároveň že se dopustil jednání,
v němž je spatřován přestupek podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
Toto odvolání zamítl žalovaný svým výše označeným rozhodnutím ze dne 12. 4. 2002,
a to po jednání senátu poradní komise ředitele žalovaného konaném dne 3. 4. 2002.
V tomto rozhodnutí žalovaný rekapituloval skutková zjištění a důkazy, které prokazují
toto jednání, které označil za závažnou překážku dalšího trvání stěžovatelova služebního
poměru a za chování neslučitelné se služební přísahou příslušníka Policie ČR,
jež byla takto porušena úmyslně a zvlášť závažným způsobem. Prvostupňové rozhodnutí
bylo podle žalovaného vydáno v souladu s právními předpisy a odvolání tak bylo posouzeno
jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel návrh na přezkoumání ke Krajskému soudu
v Brně. Zde opět namítal, že v době, kdy služební funkcionář rozhodoval o jeho propuštění
ze služebního poměru, nebylo o přestupku, v jehož spáchání je spatřováno porušení služební
přísahy, pravomocně rozhodnuto, mělo na něj tedy být hleděno jako na nevinného v souladu
se zásadou presumpce neviny, jinak se prvostupňový orgán i žalovaný dostali do rozporu
s ustanovením §124 zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR. Žalovanému
pak stěžovatel vytkl, že se nevyrovnal s jeho námitkou porušení presumpce neviny. Konečně
uvedl, že se nedopustil dne 22. 1. 2002 žádného jednání, které by bylo možno označit
jako porušení služební přísahy závažným způsobem, ostatně nebyl ten den ani ve službě.
Žalovaný ve svém vyjádření především připomněl rozdílnost smyslu a účelu obou
opatření, tedy propuštění policisty ze služebního poměru a uložení kázeňského trestu
za kázeňský přestupek nebo přestupek, kdy uložením kázeňského trestu je policista postižen
za to, že naplnil skutkovou podstatu kázeňského přestupku, zatímco propuštění policisty
je jedním ze způsobů skončení služebního poměru a není tedy dalším trestem,
i když tak může být subjektivně vnímáno. Zákon podle žalovaného evidentně nevylučuje
současné uložení kázeňského trestu a propuštění ze služebního poměru, když se v obou
případech jedná o vyvození různého druhu odpovědnosti za jedno protiprávní jednání.
Žádné ustanovení zákona č. 186/1992 Sb. přitom nestanoví, že by v době, kdy je rozhodováno
o propuštění policisty ze služebního poměru, muselo již být pravomocně rozhodnuto
o jeho přestupku, takže námitka o protiprávnosti doručení obou prvostupňových rozhodnutí
stěžovateli týž den není opodstatněná. Závěrem žalovaný uvedl, že je irelevantní,
že stěžovatel nebyl v rozhodný den ve službě, neboť i mimo službu je policista povinen jednat
a chovat se tak, aby služební přísahu neporušil.
Krajský soud stěžovatelův návrh posoudil po účinnosti s. ř. s. jako žalobu ve správním
soudnictví a zamítl ji svým rozsudkem ze dne 21. 12. 2004 napadeným nyní posuzovanou
kasační stížností. Zde krajský soud nejprve rezignoval na žalobní námitky, které nebyly
stěžovatelem uplatněny v odvolacím řízení, ačkoli uplatněny být mohly; stejně
jako na žalobní námitky uvedené nově v replice k vyjádření žalovaného podané
až po lhůtě k vymezení žalobních námitek. Krajský soud dále připustil, že některé formulace
rozhodnutí žalovaného nemusely být stěžovatelem chápány samy o sobě jako zcela
srozumitelné, této srozumitelnosti však nabyly v kontextu rozhodnutí jako celku. Formulační
nepřesnost, která však neměla vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí a byla zhojena
rozhodnutím žalovaného, spatřil krajský soud i v tvrzení, že se stěžovatel dopustil kromě
porušení služební přísahy též porušení základních povinností policisty ve smyslu §28 odst. 1
písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., což nekorespondovalo s výrokem tohoto rozhodnutí.
V zásadní námitce rozporu se zásadou presumpce neviny pak krajský soud odkázal zejména
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž rozhodnutí ve věcech služebního poměru
vycházející z jednání, za nějž je příslušník Policie ČR současně trestně stíhán, presumpci
neviny neporušuje, pouze nesmí předjímat závěry o vině a trestu, jež jsou vyhrazeny trestnímu
řízení. I ve stěžovatelově případě tak na sobě byla obě řízení nezávislá a formulace použitá
prvostupňovým rozhodnutím, podle nějž stěžovatel „naplnil skutkovou podstatu přestupku
proti majetku“, neznamená, že stěžovatel přestupek spáchal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Zásadní stěžovatelova právní námitka směřuje proti názoru krajského soudu
i žalovaného, že služební funkcionář může vést o přestupku policisty dvě oddělená řízení,
jež mohou skončit s odlišnými výsledky. S tímto názorem o přípustné nezávislosti
těchto dvou řízení se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a to jednak na základě své vlastní
dosavadní judikatury a jednak na základě systematického výkladu vztahu zákona o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky a zákona o přestupcích.
Situace, kdy služebně nadřízený funkcionář může v případě, že se příslušník Policie
ČR dopustí protiprávního jednání určitého druhu a intenzity, rozhodovat jak o uložení
kázeňského trestu, tak o jeho propuštění ze služebního poměru, přičemž se jedná o řízení
na sobě navzájem nezávislá; je důsledkem toho, že se v rukách služebních funkcionářů sbíhají
dvě odlišné a relativně nezávislé pravomoci.
Za prvé se jedná o pravomoc rozhodovat o sankcích za jednání, které má znaky
přestupku, ve smyslu zákona o přestupcích. Zde jedná služební funkcionář v zájmu toho,
sankcionovat policistu jako občana, který se dopustil jednání, které má znaky přestupku
a za které jsou občané obyčejně postihováni právě podle zákona o přestupcích. Právě policisté
a některé další kategorie osob jsou však mocí §10 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích
vyloučeni z procesní působnosti tohoto zákona a pravomoc k jejich potrestání za protiprávní,
a tedy proti zájmům společnosti směřující, čin je svěřena jejich služebním funkcionářům,
kteří tyto skutky stíhají podle §32 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků Policie
České republiky a ukládají kázeňské tresty podle jeho §33, čímž trestají to, čím se policista
provinil proti společnosti.
Za druhé se jedná o pravomoc rozhodovat o propuštění ze služebního poměru,
která je služebnímu funkcionáři svěřena ustanovením §106 zákona o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky. Zde služební funkcionář vystupuje v roli nadřízeného,
který hájí zájem policie (a pouze zprostředkovaně tedy zájem společnosti), aby její součástí
nadále nebyli ti příslušníci, kteří se dopustí protiprávního, či jinak závažného a služební
přísahu porušujícího jednání ve smyslu §106 odst. 1 písm. d) tohoto zákona. K této specifické
roli služebního funkcionáře se vyjádřil i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení
ze dne 30. 8. 1994, sp. zn. 6 A 58/94 (publ. pod č. 95 SP), kde uvedl: „Právní úprava
služebního poměru policisty vychází ze zvláštní povahy "zaměstnavatele" jako primárního
nositele veřejné moci, potřeby pevného začlenění policisty do organismu této veřejné moci
a účasti na jejím výkonu, ba dokonce - při výkonu státní správy - i z potřeby tvorby vůle
státu.“
Propuštění policisty ze služebního poměru pro jednání, které je souběžně postihováno
jako spáchání přestupku, přitom neporušuje ani zásadu ne bis in idem ani zásadu presumpce
neviny.
K první otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil například ve svém rozsudku
ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 2 As 74/2003 (publ. pod č. 585/2005 Sb. NSS): „Z žádného
ustanovení zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky, ani z jiného zákona nevyplývá, že by propuštění ze služebního poměru nebylo
možné poté, co za stejný skutek (stejné jednání) byl policistovi uložen kázeňský trest.“
Toto pravidlo lze přitom jistě vztáhnout i na situace, kdy jsou obě rozhodnutí vydávána
zároveň, ani v tomto případě se totiž vzhledem ke zcela odlišné povaze obou sankcí nejedná
o nezákonný dvojí trest za totéž jednání.
K otázce presumpce neviny se pak zdejší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne
3. 9. 2003, sp. zn. 5 A 56/2002 (publ. pod č. 112/2004 Sb. NSS), a to v obdobném vztahu
mezi propuštěním ze služebního poměru a trestním stíháním pro totožný skutek: „Byl-li
žalobce propuštěn ze služebního poměru podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona ČNR
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, pro porušení
služební přísahy nebo služební povinnosti zvlášť závažným způsobem a za totéž jednání
je proti němu vedeno trestní stíhání, nelze dospět k názoru, že propuštěním ze služebního
poměru byla porušena presumpce neviny zaručená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.“ K tomu, aby rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru nebyl požadavek
presumpce neviny porušen, je jistě potřeba formulovat toto rozhodnutí tak, aby nebyl
předjímán výsledek souběžného, pravomocně dosud neskončeného řízení o kázeňském
přestupku. Takovou formulací je jistě i formulace prvostupňového rozhodnutí v nyní
posuzovaném případě, podle nějž stěžovatel „naplnil skutkovou podstatu přestupku
proti majetku“. Tímto tvrzením prvostupňový orgán v rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru skutečně nepředjímá, zda stěžovatel spáchal předmětný přestupek, když se zabývá
pouze povahou jeho skutku, tedy podřazením pod zákonem vymezenou skutkovou podstatu,
nezabývá se však jeho jednáním pohledem obecné části zákona o přestupcích; abstrahuje
tedy od posouzení těch skutečností, které jsou rozhodné pro určení, zda je stěžovatel vinným
ze spáchání přestupku, jsou však nerozhodné pro pouhé vymezení jednání, jehož se stěžovatel
objektivně dopustil. Prvostupňový orgán tak pouze uvedl, že bylo prokázáno, že se stěžovatel
dopustil jednání, které společnost odsuzuje tím, že jej zahrnula i do zákona o přestupcích,
jednání, které je ve zjevném rozporu se služební přísahou příslušníka Policie ČR.
Touto přísahou se totiž stěžovatel podle §6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. zavázal,
že bude čestným, statečným a ukázněným příslušníkem Policie České republiky, že své síly
a schopnosti vynaloží ve prospěch společnosti tak, aby chránil práva občanů, veřejný pořádek
a bezpečnost a ústavní zřízení České republiky, a to i s nasazením vlastního života,
a že při plnění svých služebních povinností se bude vždy řídit ústavou a zákony a v souladu
s nimi i rozkazy a pokyny svých nadřízených.
Jakkoli je potřebná jistá schopnost právní abstrakce k pochopení oddělenosti
obou zmiňovaných řízení a ke shledání toho, že text zákona, jak byl vyložen žalovaným
i krajským soudem, jistě nevede k absurdním závěrům uváděným příkladmo stěžovatelem
v kasační stížnosti; není takto složitou úvahou podmíněno pochopení faktu, že jednáním
souladným s touto služební přísahou – ať už při výkonu služby nebo mimo ni - jistě není krást
v opilosti motorovou naftu ze zaparkovaného traktoru.
Lze tak uzavřít tuto úvahu konstatováním, že řízení o uložení kázeňského
trestu a řízení o propuštění ze služebního poměru nelze směšovat, tím méně pak upustit
od některého z nich s odůvodněním, že probíhá řízení druhé. Kdyby takto služební funkcionář
v případě, jako je případ nyní posuzovaný, provedl pouze řízení o kázeňském přestupku,
ponechával by v Policii ČR člověka, který znevážil ochranu soukromého vlastnictví
a ve chvíli, kdy byl při této zavrženíhodné činnosti v opilosti přistižen, pokusil se z místa
činu utéct a zahladit stopy, navíc se zjevným použitím svých policejních znalostí,
přičemž způsobil škodu mnohanásobně větší, než byla škoda způsobená jeho pokusem
o odcizení motorové nafty. Kdyby naopak provedl pouze řízení o propuštění ze služebního
poměru, znamenalo by to, že mají příslušníci Policie ČR jakousi imunitu proti přestupkovému
řízení, neboť v situaci, kdy by byl každý jiný občan sankcionován za spáchaný přestupek,
typicky pokutou, by oni za jeho spáchání takovým způsobem potrestáni nebyli. Taková
imunita jim však zákonem přiznána není, když jejich deliktní odpovědnost není ustanovením
§10 zákona o přestupcích vyloučena, pouze je uložení sankce za její naplnění svěřeno jinému
subjektu než u ostatních občanů. Ani jeden z těchto přístupů by tedy nebyl ani spravedlivý,
ani souladný se zákonem a je zcela v pořádku, že orgány stěžovateli služebně nadřízené
posoudily stěžovatelův výše popsaný nemravný a protiprávní čin v obou svých zákonem
daných rolích a ve snaze chránit jak společnost, tak čistotu Policie ČR stěžovatele postihly
v obou těchto nezávislých řízeních.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebylo shledáno
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech; ani nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí či v jiné vadě
řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Policii ČR, správě Jihomoravského kraje náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu