ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.56.2005
sp. zn. 2 As 56/2005 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I.Š.,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Žižkova 4, Cheb, proti
žalovanému: Krajskému úřadu Karlovarského kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2005, č. j. 17 Ca 8/2005 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2004, č. j. 4979/DS/PT/SP/03.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že byl nepochybně zkrácen na svých právech
tím, že nebyly provedeny výslechy svědků H. K. a T. K.. Nemohl být tedy dostatečně zjištěn
skutkový stav a v žádném případě nebyly odstraněny rozpory mezi výpovědí policistů a
stěžovatele, kterého nemohli policisté vidět, že auto řídil, a mohli se to pouze domnívat.
Stěžovatel dále nesouhlasí s výtkou soudu, že výslech svědků stěžovatel nenavrhl již na
policii, a proto jeho pozdější návrh považuje za účelový, neboť v době prvního výslechu toto
nepovažoval za nutné, když se jej na to nikdo neptal a navíc s ním bylo policisty jednáno tak,
že to později bylo předmětem jeho stížnosti. Také u správního orgánu I. stupně tyto návrhy
nečinil, neboť je považoval za nadbytečné a nepochyboval o tom, že nemůže být obviněn
z přestupku, který nespáchal. Tyto okolnosti stěžovatel vznesl již v žalobě, avšak soud se jimi
zabýval pouze okrajově, výpověď stěžovatele považoval za účelovou, zatím co výpovědi
policejních orgánů vzal za prokázané bez jakýchkoliv důkazů.
Stěžovatel uvádí, že důvodnost kasační stížnosti spatřuje v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
neboť krajský soud nesprávně posoudil právní otázky. Konstatoval, že krajský soud nesprávně
posoudil, zda byl v předcházejícím řízení spolehlivě zjištěn stav věci a zda řízení,
které předcházelo rozhodnutí, bylo přesvědčivé a správné, tedy v souladu s §3 odst. 4
správního řádu.
Stěžovatel dále konstatoval, že nemůže souhlasit s odůvodněním krajského soudu;
je přesvědčen, že rozhodnutí bylo nezákonné, neboť nebyly posouzeny a přezkoumány
všechny důkazy, které byly stěžovatelem navrhovány a které jsou v dané věci nepochybně
podstatné pro rozhodování soudu.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení. Zároveň navrhnul, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal
odkladný účinek.
II.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., neboť stěžovatel
namítá, že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn stav věci [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
a že krajský soud neprovedl stěžovatelem v žalobě navrhované důkazy a u provedených
důkazů nesprávně posoudil jejich věrohodnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stížní důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v kasační stížnosti podle jejího obsahu
nelze nalézt, třebaže stěžovatel na toto ustanovení poukazuje; všechny důvody kasační
stížnosti nutno podřadit pod výše zmíněná ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Dne 9. 9. 2003, asi v 23:15 hodin, řídil stěžovatel
osobní vozidlo zn. Škoda Felicia, v obci L. směrem k části obci L., kde byl před domem
č. p. 56 kontrolován hlídkou PČR. Po provedené dechové zkoušce se detekční trubička
Detalkol zbarvila a řidič byl vyzván k podrobení se lékařské prohlídce za účelem zjištění
alkoholu v krvi. Rozborem krve v Ústavu soudního lékařství bylo v stěžovatelově krvi
zjištěno 0,59 g/kg alkoholu. V průběhu ústního jednání, které se konalo za účelem projednání
tohoto přestupku, stěžovatel uvedl, že vozidlo neřídil, pouze v něm seděl se svojí přítelkyní
před svým domem č. p. 56 v H. L.. Měl rozsvícená světla, neboť viděl přijíždět nové vozidlo a
měl obavu, aby do něj nevrazilo. Ve vozidle seděl proto, že v něm měl nějaké věci. V průběhu
tohoto jednání jeden ze zasahujících příslušníků PČR, J. P., vypověděl, že předmětné vozidlo
jelo po polní cestě, on je sledoval a ve chvíli, kdy měl řidič vozidla snahu zacouvat k domu,
kde stěžovatel bydlí, jmenovaný policista najel na cestu a zastavil služební vozidlo tak, aby
stěžovatel nemohl pokračovat v další jízdě. Ve vozidle na místě řidiče seděl stěžovatel, na
místě spolujezdce paní K.. Na služebně bylo se stěžovatelem sepsáno oznámení přestupku,
úřední záznam a žádost o lékařské vyšetření. Takto sepsané oznámení přestupku stěžovatel
odmítl přečíst a podepsat. Stejné skutečnosti vyplynuly i z výslechu druhého zasahujícího
příslušníka PČR, J. F.. Na základě těchto skutečností správní orgán dospěl k závěru, že se
stěžovatel přestupku dopustil a vydal dne 6. 11. 2003 ve věci rozhodnutí č. j. oRŘ
14841/2003, kterým stěžovateli uložil pokutu 4000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na
dobu 6 měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 18. 11. 2003 odvolání, kde především
tvrdil, že předmětné vozidlo neřídil on, ale T. K.. Na místo řidiče si sedl až před domem
č. p. 56 v H. L., kde si chtěl z přihrádky vyndat osobní doklady a klíče od domu. Že vozidlo
řídil T. K. neřekl hlídce PČR proto, že se k němu při šetření přestupku chovala odměřeně a
arogantně a nedala mu možnost jiného vyjádření než odpovědí na jimi kladené otázky. Při
ústním projednávání přestupku mu pak bylo panem S., správním úředníkem, sděleno, že celá
věc je neprůkazná a případ bude odložen bez sankcí vůči jeho osobě. Proto ani do protokolu o
ústním jednání neuvedl, že vozidlo řídil T. K., neboť ho nechtěl vystavovat protiprávnímu
jednání ze strany PČR. Poukázal také na skutečnost, že nebyla vyslechnuta svědkyně K..
Odvolání stěžovatele žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 1. 2004, č. j. 4979/DS/PT/SP/03,
zamítl.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, ve které zopakoval svoje vylíčení situace
z výše uvedeného odvolání (tedy verzi s T. K. jako řidičem) a uvedl, že správní orgán
nevyslechl svědky T. K. a paní K. Rovněž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání.
Krajský soud tuto žalobu zamítl. V odůvodnění především uvedl, že do doby, kdy bylo
stěžovateli doručeno rozhodnutí orgánu prvního stupně, nikde neuváděl, že v předmětnou
dobu nebyl řidičem svého osobního automobilu, ač tuto možnost nepochybně měl
již při provádění kontroly příslušníky PČR, a nevyužil ani možnosti vyjádřit se k sepsanému
oznámení o přestupku. Tyto skutečnosti netvrdil ani při ústním jednání před správním
orgánem prvního stupně. Rovněž tak při uvedených úkonech měl možnost navrhnout
výslechy H. K. a jejího syna T. K., ale to neučinil, ač nebylo prokázáno, že tak učinit nemohl.
Podle krajského soudu byl ve věci před vydáním rozhodnutí spolehlivě zjištěn skutkový stav.
K žalobní námitce týkající se jednostranného hodnocení důkazů správním orgánem krajský
soud uvedl, že správní orgán nevybočil ze zákonných mezí, které jsou pro hodnocení důkazů
vytyčeny. Oba správní orgány dostatečným způsobem odůvodnily, na základě jakých
skutečností ve věci rozhodly. Soud se ztotožnil s hodnocením stěžovatelem uplatněných
námitek jako účelových.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
V. a)
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že krajský soud neprovedl
stěžovatelem v žalobě navrhované důkazy [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Tato námitka není důvodná. Stěžovatel v žalobě pouze uváděl, že správní orgán
neprovedl výslechy jím navrhovaných svědků. Z této námitky ovšem ještě nelze dovodit,
že navrhoval jejich vyslechnutí v řízení před krajským soudem. Stěžovatel byl přípisem
ze dne 26. 7. 2005 vyzván, aby soudu písemně sdělil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl
o věci samé bez jednání. Zároveň byl poučen, že nevyjádří-li do tří týdnů od doručení
této výzvy nesouhlas, má se za to, že souhlasí. Tento přípis byl právnímu zástupci stěžovatele
doručen dne 28. 7. 2005. Stěžovatel se nijak nevyjádřil, má se tedy za to, že udělil souhlas
s rozhodnutím bez jednání. Je tedy zřejmé, že nenavrhoval provedení předmětných důkazů,
neboť ty by bylo lze provést toliko při jednání; vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zastoupen
advokátem, musel si toho být jeho zástupce vzhledem k profesionalitě, která je po něm
jako po advokátovi vyžadována, vědom.
V. b)
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
věrohodnost jednotlivých důkazů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel konkrétně namítá,
že jeho výpověď krajský soud považoval za účelovou, zatím co výpovědi policejních orgánů
vzal za prokázané bez jakýchkoliv důkazů
Nejvyšší správní soud se při hodnocení této námitky v souladu s zásadou volného
hodnocení důkazů [§77 odst. 2 věta druhá s. ř. s.] zaměřil na otázku, zda soud náležitě
odůvodnil, proč provedené důkazy považuje za věrohodné či nikoliv, a zda se při hodnocení
těchto důkazů pohyboval v právním řádem stanovených mezích. Zároveň soud musí dospět
k závěru, který je logicky vůbec možným. Zásada volného hodnocení důkazů vyjadřuje,
že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem
ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho
logického myšlenkového postupu.
Z ustanovení §77 odst. 2 věty druhé s. ř. s. vyplývá, že důkazy hodnotí soud podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti;
přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že povinností soudu je, za předpokladu
respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících, provedený důkaz hodnotit
a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný, a v odůvodnění rozhodnutí
své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, zveřejněný pod č. 52 ve svazku č. 26 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu; srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994,
sp. zn. III. ÚS 150/93, zveřejněný pod č. 49 ve svazku č. 2 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu).
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým a podrobným způsobem
popsal, proč stěžovatelova tvrzení vyhodnotil jako účelová (např. poukazem na fakt,
že je poprvé uplatnil až při odvolání). Lze tedy konstatovat, že náležitě odůvodnil,
proč provedené důkazy považuje za věrohodné či nikoliv, a při hodnocení těchto důkazů
pohyboval v právním řádem stanovených mezích. Tato námitka stěžovatele tudíž není
důvodná.
V. c)
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že ve správním řízení nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav. Konkrétní pochybení stěžovatel vidí v nevyslechnutí jím
navrhovaných svědků H. K. a T. K..
Podle §3 odst. 4 správního řádu, který se použije na základě §51
zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), musí rozhodnutí
správních orgánů vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Nejvyšší správní soud
je toho názoru, že ve správním řízení byl skutkový stav zjištěn dostatečně.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením žalovaného, uvedeném v žalobou
napadeném rozhodnutí, že přestupek stěžovatele byl dostatečně prokázán a k jeho
zpochybnění nejsou žádné důvody. Výpovědi stěžovatele, které se v průběhu správního řízení
lišily, věrohodným způsobem nezpochybnily výpovědi zasahujících příslušníků PČR,
které neobsahují žádné rozpory. Tvrzení stěžovatele že fakt, že vozidlo řídil T. K., neřekl
hlídce PČR proto, že se k němu při šetření přestupku chovala arogantně, a v průběhu ústního
jednání toto zamlčel, neboť nechtěl T. K. vystavovat protiprávnímu jednání, nelze hodnotit
jinak než účelová. Za této situace lze posoudit výpovědi stěžovatelem navržených svědků jako
nadbytečné a správní orgán proto nepochybil, když je odmítl. Skutečnost, že správní orgán
neprovede některý z důkazů navržených žalobcem, ještě neznamená, že nebyl přesně, úplně a
spolehlivě zjištěn stav věci (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2006,
č. j. 57 Ca 21/2005 - 28). Z rozhodnutí žalovaného je naprosto zřejmé, proč stěžovatelem
navrhované důkazy neprovedl. Tato námitka stěžovatele tudíž není důvodná.
V.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti uplatňovaného
stěžovatelem – krajský soud posoudil věc zcela správně. Nejvyšší správní proto kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
VI.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu