ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.14.2006
sp. zn. 2 Azs 14/2006 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: B. H.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve
věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2005,
č. j. 60 Az 41/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 3. 2005, č. j. OAM-194/LE-B02-B03-2005. Tímto rozhodnutím byla
jeho žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti důvod k podání kasační stížnosti spatřuje
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“); má za to, že krajský soud stejně jako žalovaný
nesprávným způsobem posoudili právní otázku, zda je možno na případ stěžovatele vztáhnout
ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Stěžovatel se v zemi původu dostal
do finančních potíží a nebyl schopen zajistit si legálním způsobem prostředky pro svou
obživu. Pokud žádal o zajištění zaměstnání či sociálních dávek, byl státními orgány země
původu odmítnut. Když stěžovatel chtěl provozovat živnost na zpracování dřeva, byly
mu ze strany policie kladeny nezákonné překážky. Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen
vycestovat ze země a požádat o azyl. Stěžovatel je přesvědčen, že je v jeho případě dán důvod
k udělení azylu podle §12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny
nezaměstnaných. Dále odkázal na čl. 65 metodické Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka.
Další důvod pro podání kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.; má za to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
přičemž na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné spravedlivě rozhodnout.
Žalovaný nerespektoval situaci stěžovatele, který měl jako účastník azylového řízení
jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v zemi původu.
Stěžovatel dále uvedl, že důvod podání kasační stížnosti spatřuje i v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když má za to, že soud nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, zda správní řízení, předcházející vydání rozhodnutí žalovaného, netrpělo procesní
vadou. Stěžovatel se domnívá, že porušení správního řádu se žalovaný dopustil minimálně
tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci a svoje rozhodnutí nedostatečně
odůvodnil.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Stěžovatel svůj návrat do země
původu nepovažuje, vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie, za bezpečný. Stěžovatel
v této souvislosti odkázal na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2003
ze dne 14. 3. 2004. Stěžovatel se domnívá, že splňuje podmínky po přiznání překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, kterými se žalovaný ani krajský soud
v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývali.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu
řízení. Současně v rámci kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále uvádí,
že námitky právního zástupce stěžovatele považuje za irelevantní. Žalovaný se ve svém
vyjádření ztotožňuje s odůvodněním kasační stížností napadeného rozsudku. Z těchto důvodů
navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Žádost o udělení azylu podal stěžovatel
dne 4. 3. 2005 a pohovor k této žádosti s ním byl proveden téhož dne. Stěžovatel v žádosti
o udělení azylu konstatoval, že se chce oženit a mít v ČR rodinu. V ručně psaném prohlášení
pak tyto důvody potvrdil. Ve výše popsaném pohovoru pak uvedl, že na území ČR vstoupil
22. 2. 2000 a když odjížděl z Ukrajiny, neměl v úmyslu požádat o azyl. O azyl požádal
až nyní, když se seznámil se svou přítelkyní, neboť potřebuje nějaké doklady. Ze správního
spisu Nejvyšší správní soud dále zjistil, že stěžovateli bylo dne 25. 2. 2005 uloženo správní
vyhoštění do 25. 2. 2008.
Žalovaný svým výše uvedeným rozhodnutím žádost o azyl zamítnul jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. V odůvodnění uvedl, že během
správního řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve,
tj. během svého pětiletého pobytu v ČR, ale učinil tak až poté, kdy mu bylo uloženo správní
vyhoštění na 3 roky.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, kterou krajský soud zamítl. V odůvodnění
svého rozsudku se ztotožnil se skutkovými i právními závěry žalovaného vyslovenými
v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Konstatoval, že stěžovatel v žalobních bodech
žalovanému nevytýkal nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, nýbrž pouze porušení
ve výroku označených ustanovení zákona o azylu. Krajský soud uvedl, že stěžoval pobýval na
území ČR nepřetržitě po dobu pěti let a po celou dobu pobytu se mohl na tomto území
svobodně pohybovat. Měl možnost vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů ČR
a v podání žádosti o udělení azylu mu nebránily žádné objektivní skutečnosti. Této možnosti
nevyužil a o azyl požádal až v době, kdy se nacházel v Z. B. a obdržel rozhodnutí o udělení
správního vyhoštění.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., byť jejich
skutečná klasifikace neodpovídá tomu, za jaké je označuje stěžovatel. Stížním důvodem podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v podobě tzv. „jiné vady řízení“ je námitka nerozpoznání
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí žalovaného krajským soudem. Stížním důvodem
podle §103 odst. 1 psím. b) s. ř. s. je pak námitka nedostatečně provedeného dokazování.
Konečně stížním důvodem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je námitka nesprávného
právního posouzení podmínek pro aplikaci §16 odst. 1 písm. k) a §91 zákona o azylu.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj.,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která
je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stížní námitka podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je nepřípustná podle §104
odst. 4 s. ř. s. O tom, jaké dokazování ve správním řízení probíhalo, stěžovatel v řízení před
krajským soudem nepochybně věděl, neboť v průběhu správního řízení byl provádění důkazů
(zejména pohovorem s ním samotným) přítomen a byl rovněž seznámen s podklady
pro rozhodnutí. Mohl tedy namítat tuto vadu již v žalobě. V ní však namítal pouze nesprávné
posouzení důvodů pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu. Nenamítl-li
nedostatečně provedené dokazování již v žalobě, je jeho kasační stížnost v této části
nepřípustná.
Totéž platí o stížní námitce podle §103 odst. 1 písm. a) v té její části, v níž je namítána
nesprávná aplikace §91 zákona o azylu. Důvody pro neshledání překážky vycestování jsou
dostatečně určitým způsobem uvedeny v odůvodnění správního rozhodnutí žalovaného,
které bylo stěžovateli doručeno. Mohl proto proti tomu brojit již v žalobě. Neučinil-li tak,
je dán důvod nepřípustnosti kasační stížnosti v této její části podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Přípustná - k tomu blíže právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku
ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 - 35, zveřejněném pod č. 359/2004 Sb. NSS, podle něhož
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním přezkumem takového
rozhodnutí. K tomu, aby (krajský - pozn. Nejvyššího správního soudu) soud takový závěr
učinil, není zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud k závěru,
že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými námitkami
musí věcně zabývat [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. - , avšak nedůvodná, je námitka, že krajský
soud nerozpoznal nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí žalovaného pro nedostatek
důvodů. Při hodnocení důvodnosti této námitky se zdejší soud, v souladu se svou konstantní
judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44; srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oboje dostupné na www.nssoud.cz), zaměřil na otázku,
zda se krajský soud zabýval všemi stěžovatelovými žalobními námitkami
a zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené. Těmto požadavkům rozhodnutí krajského soudu nepochybně zcela
vyhovuje, neboť v něm podrobně zdůvodňuje, proč má za správnou aplikaci ustanovení
§16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a proč nebylo v případě stěžovatele důvodu aplikovat
ustanovení §12 resp. §14 zákona o azylu.
Stěžovatel dále ve své kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky,
zda na jeho případ lze aplikovat ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu.
Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona azylu,
stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto
důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Naplnění podmínek
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako
zjevně nedůvodné, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován pod
č. 244/2004 Sb. NSS; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
se proto v souladu s touto konstantní judikaturou při hodnocení předmětné stížní námitky
zaměřil na otázku, zda v tomto případě byly splněny podmínky pro aplikaci ust. §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Pokud by byly dány, nebylo by již důvodu se zabývat otázkou,
zda stěžovatelovy problémy v zemi původu lze podřadit pod ust. §12 zákona o azylu,
jak namítá ve své kasační stížnosti.
Dle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel vstoupil na území ČR 22. 2. 2000 a od té doby
zde nelegálně pobýval. V průběhu azylového řízení bylo prokázáno, že ačkoliv měl možnost
se na území ČR svobodně pohybovat a nic mu nebránilo vejít do kontaktu se zástupci státních
orgánů, o udělení azylu požádal až poté, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění. Za situace,
kdy v České republice pobýval nelegálně několik let, se lze důvodně domnívat, že pokud
by nedošlo k odhalení jeho zdejšího pobytu, nepožádal by o azyl vůbec, bez ohledu na dobu,
jakou by zde pobýval. Ze správního spisu, a to především z vlastních podání a vyjádření
stěžovatele, bylo tedy dostatečně spolehlivě zjištěno, že jeho žádost o azyl byla motivována
snahou vyhnout se správnímu vyhoštění; žalovaný tudíž nepochybil, když žádost o azyl zamítl
jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Jak již Nejvyšší správní
soud judikoval, o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81;
www.nssoud.cz). Z výše uvedených důvodů ani tato námitka stěžovatele nebyla důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému se proto nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu