ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.152.2005
sp. zn. 2 Azs 152/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: O.
A., zastoupena JUDr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Plynární 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 24 Az 330/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 2004,
č. j. OAM-1814/VL-10-08-2004. Tímto rozhodnutím jí nebyl udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a bylo vysloveno,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nenaplnila žádnou ze zákonných
podmínek pro udělení azylu a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje
důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Domnívá se totiž, že splňuje podmínky pro udělení azylu, neboť do České
republiky přicestovala kvůli pronásledování osobou, která se zabývala prodejem narkotik,
a také kvůli nečinnosti policie, která místo aby občany před těmito osobami chránila, naopak
se postavila na jejich stranu a po stěžovatelce požadovala další finanční prostředky.
Stěžovatelka tedy odešla z obavy o svůj život, a nikoliv za zaměstnáním. Žalovaný
pak pochybil, když v rozhodnutí neuvedl žádné skutečnosti, kterými by stěžovatelčino tvrzení
zpochybnil. Pokud si její výpověď neověřil formou dotazu u jejího domovského státu, chybí
ve spisovém materiálu veškeré skutečnosti, jež mají vliv na objektivní rozhodování soudu.
Podle stěžovatelky tedy nebyly listinné podklady objektivně shromážděny. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud (pozn. soudu: v kasační stížnosti je v návrhu petitu nesprávně
uveden Nejvyšší soud České republiky) napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení; současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem, a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit). Tuto vadu
spatřuje v tom, že si žalovaný neověřil skutečnosti stěžovatelkou tvrzené u příslušných
ukrajinských orgánů a ani jinak její tvrzení nezpochybnil, přesto jí však azyl neudělil. Rovněž
ale také namítá, že důvody, které uvedla, jsou pro udělení azylu dostačující (pronásledování
neznámým mužem a nečinnost policie), namítá tak i důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne
6. 5. 2004 žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že o azyl žádá kvůli obavě o svůj život
a život svých dětí. Dále poukázala na to, že na Ukrajině žila s přítelem, který koncem prosince
2003 přinesl domů balík a poté odjel a stěžovatelka jej už nikdy neviděla. Druhý den přišli
policisté, kteří stěžovatelčina přítele hledali. Při domovní prohlídce pak našli balík, ve kterém
byly drogy. Balík si odvezli a stěžovatelku vyslýchali. Po několika dnech přišel neznámý
člověk, který po stěžovatelce onen balík požadoval. Když mu řekla, co se stalo, neznámý
začal stěžovatelce vyhrožovat a požadovat po ní peníze. Stěžovatelka odjela proto i s dětmi
k babičce a vše ohlásila na policii. Neznámý je však našel i u babičky a vyhrožování
pokračovalo. Stěžovatelka proto odjela do České republiky; zde žila od února 2004. O azyl
nyní žádá proto, aby si legalizovala pobyt. Při pohovoru k důvodům své žádosti dne
12. 5. 2004 stěžovatelka shora uvedené důvody potvrdila a dále uvedla, že když ji policisté
pozvali na výslech, chtěli po ní za pokračování vyšetřování peníze, neboť drogy byly
nalezeny u ní v bytě. Rovněž se obávala, že by za to mohla být obviněna, protože policie
potřebuje najít pachatele. Stěžovatelka si byla vědoma, že požadavek policistů je nezákonný,
avšak nikde si na ně nestěžovala. Žádné jiné potíže se státními orgány na Ukrajině neměla.
Žalovaný jí rozhodnutím ze dne 16. 5. 2004 azyl neudělil, neboť nenaplnila podmínky
uvedené v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu; rovněž vyslovil, že se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
Prvotní je námitka týkající se nedostatečně zjištěného stavu věci a neopatření
si veškerých potřebných podkladů, neboť jen na základě úplně a řádně zjištěného skutečného
stavu věci lze vážit důvody pro udělení azylu. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení
naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů
žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí.
Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě
by mu mělo být vyhověno. Toto tvrzení žadatele není možné nahradit žádným postupem
žalovaného. V daném případě měla stěžovatelka možnost řádného uvedení všech důvodů
i návrhu důkazů (žádné důkazy však nenavrhla). Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný
dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, a to jak z výpovědi stěžovatelky
při pohovoru, tak ze samotné žádosti o azyl, když zjistil, že stěžovatelka podala žádost
o udělení azylu z důvodu potíží se soukromou osobou v zemi původu, kvůli legalizaci
pobytu v České republice a rovněž s ohledem na to, že po ní policisté požadovali peníze
(úplatek) - tuto skutečnost stěžovatelka nerozporuje. Dle názoru Nejvyššího správního soudu
jsou tato zjištění žalovaného dostatečná pro to, aby v dané věci mohl rozhodnout. Namítá-li
stěžovatelka, že žalovaný nezajistil dostatečné podklady, když si její tvrzení neověřil formou
dotazu u jejího domovského státu, nelze jí přisvědčit. Jednak není možné předpokládat,
že by stát, jehož občan žádá o udělení azylu, potvrzoval státu, v němž je o azyl žádáno,
skutečnosti sdělené žadatelem o azyl, a jednak - a to zejména - by takový dotaz nepřinesl nic
nového. Stěžovatelka i žalovaný se totiž shodli na důvodech, pro které stěžovatelka o udělení
azylu žádá a není o tom mezi nimi sporu. Liší se však v náhledu na to, zda je možné
pro takové důvody azyl udělit, či nikoli. Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění
tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu, neboť je v zemi
původu ohrožena na životě. Při hodnocení důvodnosti této námitky Nejvyšší správní soud
vycházel z §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Podle §2 odst. 6 zákona o azylu (nyní odst. 5 tohoto
ustanovení) se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu
posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Stěžovatelka
v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nikdy neuvedla, že by byla na Ukrajině
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování
z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného ustanovení. Naopak vždy
tvrdila, že se obává neznámé soukromé osoby, která po ní požaduje peníze. Vyhrožování této
osoby oznámila na policii a policie případ začala vyšetřovat. Poté, co si však policisté řekli
o peníze, stěžovatelka tuto skutečnost nikde neoznámila a odjela ze země. Za této situace
nemohl žalovaný postupovat jinak, než že jí azyl pro nesplnění podmínek uvedených
v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil, neboť potíže se soukromými osobami
nejsou zásadně důvodem pro udělení azylu. Takovým důvodem by mohly být pouze tehdy,
pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel domáhal poskytnutí ochrany,
nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. V daném případě
tomu však nebylo, neboť stěžovatelka výsledku vyšetřování policie nevyčkala
a ani se neobrátila na nadřízené orgány místní policie poté, co si policisté řekli o úplatek.
Stěžovatelka tudíž nevyužila veškerých možností, které v zemi původu měla. Nejvyšší správní
soud takto judikuje již konstantně - např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 - 68, uvedl, že ekonomické problémy žadatelky o azyl
a nečinnost policie při řešení jejích problémů s manželem s kriminálními sklony, jestliže
se žadatelka ani nepokusila obrátit se na nadřízené policejní orgány Ukrajiny, nejsou
důvodem pro udělení azylu, nebo v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51 uvedl,
že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři
pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu,
zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány
domovského státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly
schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Navíc stěžovatelka o azyl požádala
až po třech měsících pobytu na území České republiky a jak sama uvedla ve své žádosti,
učinila tak kvůli legalizaci svého pobytu. Nejvyšší správní soud k tomu poukazuje na svoje
rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, kde konstatoval, že o azyl je nutno
žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového. V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým
odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana formou azylu udělena,
lze předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusejí shodovat s důvody odchodu
ze země původu, což může cizince z poskytnutí azylu vyloučit podobně, jako žádost v jiné,
než první bezpečné zemi. (Všechny uvedené rozsudky jsou k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího správního soudu.) Potíže stěžovatelky tak pod důvod udělení azylu podle
§12 zákona o azylu podřadit nelze.
Pokud jde o možnost udělení azylu podle §13 zákona o azylu (azyl za účelem
sloučení rodiny) a §14 tohoto zákona (humanitární azyl), tak pro tu stěžovatelka nevznesla
žádné důvody. Jen pro úplnost proto zdejší soud konstatuje, že podle §13 zákona o azylu
lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny rodinným
příslušníkům azylantů, jimž byl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka však neuvedla, že by se v České republice nacházel nějaký její rodinný
příslušník, kterému byl azyl udělen. Podle §14 zákona o azylu lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, pokud nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Udělení tzv. humanitárního azylu je však věcí
volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný
zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok.
Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých
právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli,
to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává
pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru,
zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem, případně zda se nedopustil libovůle.
V daném případě žádné z takových porušení zjištěno nebylo. Důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak rovněž neobstojí.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného důvodu
kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu