ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.16.2006
sp. zn. 2 Azs 16/2006 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Nám. Míru 30, 27601 Mělník,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
22. 9. 2005, č. j. 14 Az 1/2005 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 12. 2004, č. j. OAM-3359/VL-10-HA14-2004. Tímto rozhodnutím
správního orgánu stěžovateli nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku, zda jsou dány podmínky pro aplikaci §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Ve správním
řízení bylo zjištěno, že je ve své vlasti pronásledován za uplatňování svých politických práv
a svobod a že má důvodný strach z pronásledování pro svou národnost. Dále konstatuje,
že svým jednáním v minulosti, kdy oznámil trestnou činnost určité osoby, připoutal pozornost
státních úřadů a osob, reprezentujících státní moc. Tato znepřátelená osoba,
která se v současné době na Ukrajině podílí na výkonu státní moci, zneužívá fakt odlišné
národnosti stěžovatele k podněcování represivních akcí státních orgánů vůči stěžovateli.
Ukrajinské státní orgány nejen že nejsou schopny a ochotny mu poskytnout ochranu před
tímto násilným jednáním, ale dokonce se na něm podílejí. Jedním z hlavních důvodů této
úřední persekuce je moldavský původ stěžovatele. Tato persekuce neměla ráz kriminálních
útoků soukromé osoby, nýbrž soustavného pronásledování státními institucemi.
Stěžovatel dále namítá, že správní orgán, při zjišťování, zda jsou splněny podmínky
pro udělení azylu, porušil zákonná ustanovení o řízení před správním orgánem. Uvádí, že
pokud měl správní orgán pochybnosti o správnosti skutkových tvrzení stěžovatele, měl učinit
z vlastní iniciativy kroky, směřující k hlubšímu objasnění skutkového stavu. Stěžovatel
nesouhlasí s názorem žalovaného, že nevyužil všech možností, které ukrajinský právní řád
poskytuje pro to, aby se přímo ve své vlasti dovolal ochrany před pronásledováním. Šetření
správního orgánu, omezující se v podstatě na zjištění, že na Ukrajině existuje ombudsman,
pomíjí otázku efektivity jeho reálného fungování a jeho reálných nástrojů ingerence
do procesu policejní práce.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu
projednání, zároveň žádá náhradu nákladů soudního řízení. Současně v rámci kasační stížnosti
požaduje stěžovatel přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání, které stěžovatel učinil
během správního řízení. Z těchto důvodů navrhuje kasační stížnost zamítnout
pro nedůvodnost.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Žádost o udělení azylu podal stěžovatel
dne 19. 11. 2004 a pohovor k této žádosti s ním byl proveden dne 1. 12. 2004. Doplňkový
pohovor k žádosti o udělení azylu s ním byl proveden 10. 12. 2004. Stěžovatel v žádosti
o udělení azylu uvedl, že do ČR jezdil pracovat již od roku 1995. Vždy se vracel na Ukrajinu
na dobu ne delší než 1,5 měsíce. V roce 2001 se na Ukrajinu vrátil a žil tam 2 roky. Měl
rodinné problémy a rozvedl se. Dále konstatoval, že měl problémy s jedním člověkem,
kterého kdysi dávno (v roce 1988) přistihl při krádeži v podniku, kde pracoval, a svědčil proti
němu u soudu. Tento člověk teď pracuje u městské policie. Začal mu slovně vyhrožovat,
že se mu za jeho svědectví pomstí. Jednou ho fyzicky napadl na ubytovně, kde žil. Nahlásil
to na policii, sepsali s ním protokol, ale nic jiného se nestalo. Protože ho na Ukrajině nic
nedrželo a chtěl své rodině finančně pomáhat, rozhodl se (v listopadu 2003) opět odjet do ČR.
Uvedl, že nyní žádá o azyl, aby si legalizoval pobyt v ČR. Ve výše zmíněném pohovoru
a doplňkovém pohovoru pak svoje tvrzení potvrdil a konkretizoval.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 12. 2004, č. j. OAM-3359/VL-10-HA14-2004 azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil. V odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že jmenovaný opustil Ukrajinu proto,
že se obával výhružek bývalého kolegy ze zaměstnání a ekonomických potíží. O udělení
azylu požádal z důvodu legalizace svého pobytu v ČR. Žalovaný konstatoval, že stěžovatel
nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a), b), §14 zákona o azylu
a že po zhodnocení výpovědí navrhovatele a jejich porovnání s informacemi o zemi původu
neshledal existenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou ze dne 3. 1. 2005. V této žalobě uvedl,
že napadá rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o posouzení jeho žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné. Dále tvrdil, že žalovaný porušil správní řád v jeho ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 a §47.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Konstatoval, že správní
orgán na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v souladu s ust. §12 zákona
o azylu důvodně a zákonným způsobem rozhodl o neudělení azylu. Krajský soud dále uvedl,
že správní orgán neposoudil stěžovatelovu žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou, proto se ani
soud nezabýval jeho argumentací, že napadá rozhodnutí v rozsahu tohoto (neexistujícího)
výroku. Konstatoval, že žalovaný neporušil stěžovatelem v žalobě vytýkaná ustanovení
správního řádu a uvedl, že tyto žalobní námitky byly pouze formální a fakticky bezobsažné.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť stěžovatel
namítá, že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně posoudili, zda splňuje podmínky pro
udělení azylu dle §12 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a namítá,
že při zjišťování, zda jsou splněny podmínky pro udělení azylu, porušil zákonná ustanovení
o řízení před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ]. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Zdejší soud se nejprve zabýval druhou stěžovatelovou námitkou, a sice že žalovaný a
posléze krajský soud nesprávně posoudili, zda splňuje podmínky pro udělení azylu dle
§12 zákona o azylu. Tato námitka je namítána dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustně.
Dle tohoto ustanovení stěžovatel v kasační stížnosti nemůže uplatnit důvody, jež neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel
v žalobě toto nenamítal a jak již Nejvyšší správní soud judikoval, „důvody kasační stížnosti
lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským
soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních
rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či
jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby)
upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu,
že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření
uplatnit.“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikováno pod č. 685/2005 Sb. NSS). Stěžovatel ani neuvádí,
že by mu něco bránilo předmětné skutečnosti uplatnit již v řízení před soudem a ze správního
ani soudního spisu taková skutečnost nevyplynula.
Důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nejsou dány, jakkoli
zde je stížní námitka uplatněna přípustně, třebaže stížní, ale především žalobní námitky
stěžovatele ohledně porušení zákonných ustanovení o řízení před správním orgánem se svojí
obecností pohybují na samé hranici přezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že řízení před správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními,
za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly mít
vliv na zákonnost správního rozhodnutí žalovaného. Žalovaný správní orgán řádně zjistil
skutkový stav, zejména podrobně vyslechl (a to dokonce dvakrát) stěžovatele. Během těchto
pohovorů měl stěžovatel příležitost vysvětlit všechny okolnosti, které ho k žádosti o azyl
vedly. Rozhodnutí správního orgánu je plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný
skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá. Ke stěžovatelovu tvrzení, že pokud měl správní orgán pochybnosti
o správnosti skutkových tvrzení stěžovatele, měl učinit z vlastní iniciativy kroky, směřující
k hlubšímu objasnění skutkového stavu, Nejvyšší správní soud uvádí následující: Správní
orgán nemá povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále jen „správní řád“) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, uveřejněno pod číslem 181/2004 Sb. NSS). Nebylo tedy
ani povinností zkoumat reálné možnosti ukrajinského ombudsmana, jak stěžovatel v kasační
stížnosti požaduje, neboť stěžovatel ani nic ohledně jeho působení na policejní složky
netvrdil.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému se proto nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 23. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu