ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.180.2005
sp. zn. 2 Azs 180/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. B.,
zastoupen JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Masná 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne 29. 11. 2004,
č. j. 62 Az 79/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Radima Vicherka se u r č u je částkou 2558,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 19. 8. 2004, č. j. OAM-2558/VL-20-08-2004, kterým byla podle
§16 odst. 1 písm. g), zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), zamítnuta
jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem, neboť stěžovatel
neopustil Ukrajinu ze žádného azylově relevantního důvodu, ale jen pro strach z vyděračů
a ve snaze legalizovat pobyt v České republice.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítl, že soud nesprávně posoudil právní
otázku a dopustil se závažných procesních pochybení, stejně jako správní orgán. Správní
orgán nezjistil úplně a skutečně stav věci, neměl tak dostatek podkladů pro právní posouzení,
které v důsledku toho nemohlo být správné. Poukázal na čl. 53 Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, podle něhož nejen přímé pronásledování, ale různá opatření
proti žadateli spojená s dalšími zápornými faktory, mohou vyvolat obdobný efekt.
Na Ukrajině není možné se obrátit na policii, to znamená dobrovolné vystavení se další
perzekuci. Stejně tak v jeho prospěch svědčí i čl. 43 cit. „Příručky“, podle něhož se obavy
z pronásledování nutně nemusí zakládat na vlastních osobních zkušenostech, ale mohou
se odvozovat od toho, co se stalo přátelům, příbuzným, nebo členům stejné rasové
či společenské skupiny. V doplnění kasační stížnosti tyto důvody zopakoval, podřadil
je zákonným důvodům podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., a současně požádal o odkladný
účinek kasační stížnosti. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že jeho posouzení není
v rozporu s citovanými články „Příručky“ a jeho rozhodnutí plně vycházelo z důvodů
žadatelem v řízení uvedených. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ke kasačním tvrzením ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel v žádosti o azyl
ze dne 5. 8. 2004 uvedl, že se během posledních dvou let zabýval dovozem masa z Polska
a od března t. r. maso s manželkou prodávali na trhu. Krátce na to po něm neznámí muži
požadovali tzv. „výpalné“, které odmítl platit, a proto mu bylo vyhrožováno. Manželka odjela
do České republiky, po ní i on, manželka se však již na Ukrajinu vrátila. Na polici
se neobrátil, protože mu hrozili, že to udělat nesmí. O azyl se rozhodl požádat, protože byl
vyhoštěn. V případě návratu na Ukrajinu se obává vyhrožujících banditů. V důvodech
vlastnoručně psaných rovněž uvedl, že mu doma vyhrožují a požadují po něm peníze.
Při pohovoru dne 11. 8. 2004 upřesnil, že od začátku r. 2004 si s manželkou pronajali stánek
na tržišti, kde prodávali maso. Přišli za ním neznámí lidé a požadovali od něho peníze.
Když odmítal platit, vyhrožovali, že jeho žena bude vdovou. Proto z Ukrajiny odjel. Dále
uvedl, že prodávat začal v březnu, vyděrači přišli v půlce března a požadovali 1000 USD
měsíčně. Vyhledali ho celkem dvakrát a vyhrožovali mu zabitím nebo zmrzačením.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 8. 2004, podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
zamítl žádost jako zjevně nedůvodnou. V rozhodnutí zhodnotil tvrzení stěžovatele
se závěrem, že nejde o důvody azylově relevantní a nejsou dány ani důvody pro udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu.
V žalobě stěžovatel pouze namítl, že v řízení došlo k porušení správního řádu
(§3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46, §47 správního řádu) a §12 zákona o azylu. Poukázal na svá
tvrzení uplatněná ve správním řízení a obsah správního spisu s tím, že mu měl být azyl
udělen. Soud žalobu zamítl.
Stěžovatel namítá jednak nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a dále nedostatek skutkových zjištění, porušení zákona
při zjišťování skutečného stavu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Není rozhodné,
že stěžovatel nesprávně procesní námitky proti postupu žalovaného podřadil pod
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., které lze uplatnit jen ve vztahu k vadám soudního
rozhodnutí. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze namítat vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K námitce porušení procesních předpisů žalovaným nedostatečným zjištěním
skutečného stavu věci lze obecně uvést, že je povinností správního orgánu respektovat
základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující hlavní zásady správního
řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu
je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování,
uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných
do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité
skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. K zajištění možnosti úplného
vyjádření má podle §22 odst. 1 zákona o azylu účastník řízení právo jednat v řízení o udělení
azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. V daném
případě bylo toto právo zajištěno a stěžovatel měl možnost řádného uvedení všech důvodů
i návrhu důkazů. Tvrzení uvedená v protokole odpovídají i písemným důvodům sepsaným
stěžovatelem. Jiné skutečnosti nebyly uvedeny ani v žalobě či v kasační stížnosti. Žadatel
o azyl má jistě ztíženou situaci při navrhování nebo předkládání důkazů, ovšem v daném
případě k posouzení naplnění azylových podmínek stačilo samotné tvrzení vylučující splnění
podmínek pro udělení azylu. Za takové situace by jakékoliv doplnění dokazování z iniciativy
správního orgánu bylo nadbytečné. Soud pak je oprávněn a povinen zkoumat rozhodnutí
správního orgánu jen v mezích žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.) a soud se s nimi
vypořádal dostatečně. S námitkami v žalobě řádně vznesenými se krajský soud vypořádal
dostatečně. Postup krajského soudu nebyl v rozporu se zákonem a nedošlo k naplnění důvodů
kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Při hodnocení správnosti právních závěrů soudu vycházel Nejvyšší správní soud
z ust. §12 zákona o azylu, podle něhož se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před soudem opakovaně
uváděl, že důvodem žádosti o azyl je obava ze soukromých osob, které mu vyhrožovaly
v souvislosti s požadavkem na placení tzv. „výpalného“ Zákon o azylu za pronásledování
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Stěžovatel měl problémy s několika soukromými osobami,
na úřady se neobrátil, neboť to považoval za neúčinné. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek z 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51) nemohou
být důvodem pro udělení azylu problémy se soukromými osobami (tzv. mafií) spočívající
ve vydírání či výhrůžkách s výjimkou případů, kdy státní moc domovského státu, u nichž
se žadatel domáhal ochrany, není schopna ji poskytnout. Nedůvěra žalovaného v účinnost
zásahu státních orgánů rovněž není azylově relevantním důvodem (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37). Zcela nerozhodné
jsou poukazy na „Příručku“, která je výkladovou pomůckou při rozhodování žalovaného.
Důvody ve správním řízení stěžovatelem tvrzené totiž nijak výkladu užitému v čl. 43 a 53
neodpovídají; stěžovatel nepoukazoval na žádná opatření vůči němu uplatňovaná,
která by bylo třeba vážit v kontextu s nějakými dalšími faktory, ani na perzekuci osob sobě
blízkých, či na příslušnost k nějaké konkrétní pronásledované sociální skupině, což by mohlo
mít odraz v jeho pocitu ohrožení. Důvody jím uvedené nemohly vést k udělení azylu
pro nesplnění zákonných podmínek a posouzení žádosti jako zjevně nedůvodné bylo
oprávněné. Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu lze totiž žádost oddělení azylu
zamítnout jako zjevně nedůvodnou, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona. Jak žalovaný,
tak i soud posoudili právní otázku azylových důvodů správně a v souladu se zákonem; není
proto naplněn ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není dán žádný kasační stížností uplatněný
důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle
ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Stěžovateli byl pro toto řízení soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2x 1000 Kč za dva úkony právní
služby (převzetí a příprava věci, písemné podání soudu) a 2 x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů [§9 odst. 3, písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů], celkem 2150 Kč. Vzhledem k tomu,
že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku
odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ( §35 odst. 7 s. ř. s.); soud
proto určil odměnu advokáta včetně zvýšení o DPH částkou 2558,50 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu