ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.186.2005
sp. zn. 2 Azs 186/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
V. K., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 60 Az 60/2005 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 25. 4. 2005, č. j. OAM-282/LE-B01-B02-2005, jímž byla podle
§16 odst. 1 písm. k), zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), zamítnuta
jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem, neboť žalobce
neuvedl žádný důvod, pro který by mu bylo možno azyl udělit, a námitku příslušnosti
k pronásledovaných Svědkům Jehovovým uvedl až v žalobě.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že mu v případě
návratu na Ukrajinu vzniknou problémy. V doplnění kasační stížnosti namítl kasační důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Nesprávné právní posouzení spočívá v postupu
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu přesto, že stěžovatel se ve své domovské zemi
dostal do potíží v důsledku pronásledování osobami ze zločineckých struktur. Ty užily jeho
odcizených dokladů při trestné činnosti, a pokud hledal ochranu u státních struktur, zjistil,
že jsou součástí těch zločineckých. Z důvodů nemožnosti ochrany vycestoval do České
republiky. Pro příslušnost k sociální skupině nečlenů zločineckých struktur je u něho důvod
k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona. K tomu upozorňuje na čl. 65 metodologické
Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, podle něhož může být
pronásledováním i pronásledování pocházející od některých složek obyvatelstva
nerespektujících zákony, pokud je jim takové chování státními orgány vědomě tolerováno,
či nejsou schopny proti němu zajistit ochranu.
Ve vztahu k ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. namítá, že žalovaný nedostatečně
provedl dokazování, neměl dostatečné podklady pro rozhodnutí a nepřihlížel k omezené
možnosti žalobce zajistit důkazy ke svému tvrzení.
Soud také v rozporu s ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pominul, že správní řízení
trpělo procesními vadami. Krajský soud byl povinen i při nedostatečné konkretizaci žalobních
bodů přezkoumat z hlediska dodržení procesních předpisů - minimálně měl přihlédnout
k nedostatečnému dokazování. Rozhodnutí žalovaného je v rozporu s ust. §47 odst. 3
správního řádu pro nedostatky odůvodnění. To vše jsou důvody, pro které mělo být správní
řízení zopakováno.
Soud se dále nedostatečně vypořádal s posouzením překážky vycestování,
neboť vůbec nevzal v úvahu situaci na straně žalobce, jemuž hrozí nebezpečí mučení,
nelidského a ponižujícího zacházení. Hrozí mu perzekuce, resp. administrativní šikana proto,
že v ČR požádal o azyl - to je zjevné ze zprávy MZV USA o dodržování lidských práv
na Ukrajině za rok 2003. Překážka vycestování tedy u něho měla být shledána, ovšem
žalovaný ani soud se touto otázkou vůbec nezabývali.
Ze všech těchto důvodů navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný nevyužil možnosti vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ke kasačním tvrzením ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel požádal o azyl dne
17. 4. 2005, a to pod jménem I. K., na které měl doklady. V žádosti ze dne 21. 4. 2005 sdělil,
že Ukrajinu opustil v březnu 2005, protože byl u S.J. a jeho matka je jiné víry. Cestoval na
pas svého bratra, protože při svém prvním pobytu v ČR v r. 2004 měl problémy s policií a byl
vyhoštěn na dobu 3 let. V r. 2004 po svém návratu na Ukrajinu měl problémy s policií,
protože mu v minulosti byl odcizen občanský průkaz, který byl nalezen na místě spáchání
trestného činu. Policií byl zadržován 8 dní, než se vše vysvětlilo. Poté byl obtěžován mafií,
která onen trestný čin spáchala, chtěla po něm, aby opustil Ukrajinu. Vrátit se nechce z obavy
z těch mafiánů, kteří ho i zbili. Ve vlastnoručním doplnění žádosti poukázal na to, že je 2 roky
věřícím, členem S. J., a rodina ho vyhnala z domu. Proto poprvé odjel do ČR, po vyhoštění se
musel vrátit. Byl vyšetřován policií, než se vysvětlilo, že v době spáchání trestného činu nebyl
na Ukrajině. Byl zbit mafiány proto, že měl vykrást obchod - to byl právě čin vyšetřovaný
policí. Zbili ho, byl i v nemocnici. Pak se rozhodl vycestovat, a to na bratrův pas.
Při pohovoru tyto skutečnosti blíže popsal, upřesnil, že napaden neznámými lidmi byl
v červenci 2004, chtěli po něm vědět s kým obchod vykradl, nevěřili mu, že to nespáchal.
Otec M. od S. J. mu vyřídil pas a vízum na bratrovo jméno. Do doby vyřízení jej neznámí
muži opakovaně hledali a napadli. Oznámil to policii, okrskáři, ale ti s tím nic s tím nedělali.
Do odjezdu čekal na vyřízení pasu a víza, a pokud doklady byly vydány v srpnu 2004 a vízum
bylo do Polska, tak to čekal, až bratr s doklady navštíví Polsko, aby věděli, že s nimi nebude
mít problémy. Bezprostředním podnětem k odchodu z Ukrajiny byla rada Otce M.. O azyl po
příjezdu nepožádal, protože měl strach z policie, která by ho také mohla bít a vrátit na
Ukrajinu. Tam se nemůže vrátit z obavy z mafie a také tam nemá kde bydlet. V církvi S.J. byl
dva roky, po návratu na Ukrajinu tam byl jen chvíli, ale s odcestováním mu pomohl j. V ČR
nelegálně pracoval, byl však zadržen policií měl by být vyhoštěn, nyní obdržel správní
vyhoštění na dobu 10 let.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 4. 2005 podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu
zamítl žádost jako zjevně nedůvodnou. V rozhodnutí zhodnotil tvrzení stěžovatele
se závěrem, že důvodem žádosti o azyl je správní vyhoštění a že mu nic nebránilo požádat
o azyl dříve.
V žalobě stěžovatel obecně poukázal na porušení procesních předpisů s tím,
že se nemůže vrátit na Ukrajinu, protože mu tam hrozí nebezpečí ze strany zločinecké
organizace, která ho nutí k doznání z trestného činu, který nespáchal. Byl jimi dvakrát
napaden, kontaktoval polici a místo pomoci byl zadržen na 8 dnů, než se prokázalo,
že obvinění je falešné. Žalovaný se vůbec nezabýval otázkou nestátního pronásledování
za situace, kdy ho policie nedokázala ochránit. Žalovaný se nezabýval ani situací komunity j.
ve L., ani provázaností zločineckých struktur a policie. Po svém příjezdu do ČR hned
nepožádal o azyl, protože nevěděl jak se to dělá. Při pohovoru uvedl, že v ČR hledá ochranu a
ne že se chce vyhnout vyhoštění. Jeho případ měl být posuzován podle §12 zákona o azylu,
stejně tak jako u něho měla být shledána překážka vycestování. Při jednání soudu pouze
odkázal na žalobu.
Stěžovatel v prvé řadě namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem. Trvá
na tom, že u něho jsou naplněny důvody pronásledování, a to podle §12 písm. b) zákona
o azylu.
Zákon o azylu v rozhodném znění stanoví podmínky, za nichž lze udělit cizinci azyl,
současně však vymezuje případy, kdy je udělení azylu vyloučeno, a to v §16. V něm
je uvedeno, že žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
naplňuje některý z důvodů dále vypočtených. Znamená to, že při naplnění některého z důvodů
uvedeného v §16 zákona o azylu je již zcela nadbytečné zkoumat a hodnotit, zda by byly
dány podmínky pro udělení azylu podle §12, neboť udělení azylu je vždy vyloučeno.
V daném případě byly shledány důvody stanovené v §16 písm. k) zákona o azylu, podle
něhož se zamítne žádost o azyl, kterou žadatel podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Povinností správního orgánu, který podle tohoto
ustanovení rozhodl, bylo tedy pouze prokázání těchto zákonných podmínek. Je zcela
nesporné, že stěžovatel požádal o udělení azylu až v souvislosti s hrozícím správním
vyhoštěním. Přitom do České republiky přicestoval na cizí doklady s vědomím, že mu správní
vyhoštění bylo uděleno již při jeho předchozím pobytu a určená doba dosud běží. Stejně
tak nelze pochybovat o tom, že o udělení azylu mohl požádat dříve, státní hranici překročil
legálně a v ČR po nějaký čas pobýval. Tvrzení o jeho obavě z českých policejních orgánů
je třeba považovat za zcela účelové, neboť vypověděl, že se s žádnými negativními jevy
ze strany policie při minulém pobytu nesetkal, a naopak je zcela logické, že se policii
vyhýbal, neboť měl cizí doklady a hrozilo mu vyhoštění na základě rozhodnutí z r. 2004.
Institut azylu slouží k ochraně osob pronásledovaných ve své vlasti do té míry, že volí cestu
jejího opuštění a ochrany jiného, pro ně bezpečného státu. Skutečná obava z pronásledování
vede k tomu, aby této ochrany dosáhly v době co nejrychlejší. Jiný postup, v daném případě
i vzhledem k opakovanému vyhoštění, nasvědčuje účelovosti žádosti o azyl. V každém
případě, je u stěžovatele plně prokázáno naplnění důvodů výluky z možnosti udělení azylu.
Lze jen poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle
níž při zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné nelze zkoumat případnou existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, zveřejněný ve Sb. NSS 2004
pod č. 244/2004 nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, zveřejněný
ve Sb. NSS pod č. 349/2004). Námitka podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proto není
důvodná.
Z toho dále plyne, že žalovanému ani nelze vytýkat, že nevedl dokazování k důvodům
uvedeným v §12 písm. b) zákona o azylu, a stejně tak ani soudu, že z těchto důvodů
rozhodnutí správního orgánu nezrušil. Názor, že při naplnění podmínek §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového
stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu, zastává Nejvyšší správní soud rovněž
setrvale (k tomu srovnej např. rozsudky ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36 a ze dne
7. 7. 2005, č. j. 4 Azs 287/2004 - 72). Je-li zcela nerozhodné tvrzení stěžovatele směřující
k naplnění azylových důvodů podle §12 zákona o azylu, nepřichází v úvahu ani hodnocení
těchto kasačních námitek, nehledě k tomu, že kasační námitku pronásledování pro příslušnost
k určité sociální skupině lze označit za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Nicméně
je třeba podotknout, že tvrzení stěžovatele jsou poněkud rozporná, v řízení před správním
orgánem žalobce netvrdil žádnou hrozbu či ústrky pro příslušnost ke S. J. a ve svých
výpovědích ve vztahu k útokům mafie je jednou předřazuje zatčení policií na Ukrajině,
v jiném případě tvrdí, že tyto útoky následovaly, stejně tak jako jednou tvrdí, že byl policií
zatčen pro podezření z trestné činnosti po návratu na Ukrajinu, jindy zase, že byl zatčen až
poté, kdy byl policii oznámit útoky mafie. Nelze ani vytýkat žalovanému nedostatky
odůvodnění rozhodnutí, neboť výrok správního rozhodnutí má v jeho důvodech dostatečnou
oporu. Naplnění kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. proto rovněž nepřichází
v úvahu.
Kasační námitka směřující proti nedostatkům důvodů napadeného rozsudku se týká
zejména překážky vycestování. V rozhodnutí žalovaného o překážce vycestování
je v důvodech uvedeno, že se jí nezabýval, neboť se váže jen k rozhodnutí opřenému
o ust. §12 zákona o azylu. V žalobě stěžovatel namítl, že u něho podmínky vyslovení
překážky vycestování jsou splněny. Krajský soud k této žalobní námitce konstatoval,
že jde o výtku, která nemůže být úspěšná, neboť o překážce vycestování správní orgán
nerozhodoval. Jde sice o stručné vypořádání, nelze však tvrdit, že krajský soud tuto žalobní
námitku pominul. Lze jen doplnit, že ust. §28 zákona o azylu spojuje povinnost rozhodnutí
o překážce vycestování pouze k rozhodnutím o neudělení nebo odnětí azylu, nikoliv
s rozhodnutím o tom, že udělení azylu je vyloučeno pro naplnění podmínek §16 zákona.
I k tomu lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
(srovnej např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45 nebo rozsudek ze dne
9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, zveřejněný ve Sb. NSS pod č. 409/2004). Není důvodem
ke zrušení rozsudku krajského soudu, jestliže blíže nezdůvodnil postup, který v daném
případě ve prospěch stěžovatele vůbec nebylo možné užít. Krajský soud se také dostatečně
vypořádal s námitkami procesního charakteru, byť byly nekonkrétní. To ani činit nemusel,
neboť žalobní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a soud je povinen zkoumat rozhodnutí
jen v mezích žalobních námitek - §71 odst. 1 s. ř. s. Není tak naplněna ani kasační námitka
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není dán žádný kasační stížností uplatněný
důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost žalobce jako nedůvodnou
podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu