ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.206.2005
sp. zn. 2 Azs 206/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: A. H.,
zastoupené JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2005,
sp. zn. 62 Az 110/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Radima Vicherka se u r č u je částkou 2558,50 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 9. 12. 2004,
č. j. OAM-3413/VL-20-15-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatelky
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti, doplněné dne 8. 8. 2005, výslovně namítá důvody
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) a jejich naplnění spatřuje v tom, že žalovaný pochybil při zjišťování
skutkového stavu věci a že důkazy, které si obstaral, nebyly úplné. K tomu s odkazem
na čl. 53 Příručky postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků uvádí,
že souhrn jednotlivých okolností může vyvolat efekt opodstatnění pronásledování.
Stěžovatelce totiž bylo vyhrožováno zabitím jejího syna a podstatné přitom není,
že je pronásledována soukromou osobou, nýbrž že na Ukrajině se nemůže obrátit o pomoc
na žádnou relevantní instituci, protože jsou zkorumpovány.
Proto stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a zároveň
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření odkazuje na obsah správního spisu a navrhuje, aby byla kasační
stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatelka obsahem kasační stížnosti
namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a dále vady správního řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Tvrzený kasační důvod obsažený
v písm. d) cit. ustanovení (tzn. nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí) stěžovatelka nikterak argumentačně
nekonkretizuje, takže ho zdejší soud ani samostatně nepřezkoumával, byv vázán důvody
kasační stížnosti a sám ex officio tuto nepřezkoumatelnost neshledav.
K uplatněným stížnostním námitkám soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatelka
požádala o azyl dne 24. 11. 2004. Do České republiky přicestovala dne 10. 8. 2003,
když již od roku 1999 střídavě žila na Ukrajině a v České republice, kde pracovala.
Jako důvod odchodu ze země původu stěžovatelka setrvale uváděla snahu vydělat si peníze,
jelikož na Ukrajině nebyla schopna platit ani nájemné, půjčila si za tím účelem peníze,
které nemohla vrátit, a věřitelé jí vyhrožovali zabitím syna, který v současnosti žije
u kamarádky ve Lvově, a přepadli také její byt.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, je nucen
konstatovat, že podle svojí ustálené judikatury (viz např. rozsudky sp. zn. 5 Azs 50/2003,
sp. zn. 5 Azs 170/2004) správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného
ustanovení tohoto zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost,
aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný
stav věci dle ustanovení §32 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně
odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na §77 s. ř. s., neboť tam založené
oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající se požadavku plné jurisdikce se váže
k předmětu soudního řízení, totiž k rozhodnutí vydanému správním orgánem, který je povinen
postupovat podle příslušných procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ustanovení
§75 s. ř. s, podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti
o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl (břemeno tvrzení).
Správní orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován.
V projednávané věci je z obsahu správního spisu nad veškerou pochybnost zřejmé,
že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelkou postupoval
korektně. Ze sledu otázek, které byly stěžovatelce kladeny (viz protokol o pohovoru
ze dne 29. 11. 2004), je patrné, že jí umožňovaly se k důvodům žádosti o udělení azylu
podrobně vyjádřit, žalovaný si opatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí a nelze
mu důvodně vytýkat žádné procesní pochybení, jestliže samotná stěžovatelka svoje tvrzení
nikterak nekonkretizovala a nedoložila. Za situace, kdy stěžovatelka v průběhu správního
řízení neuváděla žádný z azylově relevantních důvodů, žalovaný její žádost o udělení azylu
správně zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb. a v jeho postupu ani ve vydaném rozhodnutí nelze spatřovat vady
nebo nezákonnost.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky ohledně obav
z vyhrožování ze strany věřitelů. K tomu zdejší soud pro stručnost toliko odkazuje
např. na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 6 Azs 45/2003 (www.nssoud.cz),
podle něhož tyto obavy nespadají pod žádný z azylově relevantních důvodů, jelikož se jedná
o výhrůžky od soukromých osob, kdy z okolností konkrétní věci není nikterak zřejmé,
že by byly podporovány či alespoň vědomě tolerovány veřejnou mocí. Stěžovatelka
tak zůstává na úrovni apodiktického a zcela paušálního tvrzení ohledně celkově
zkorumpované situace orgánů ochrany práva a občanů v zemi původu, které však samo o sobě
zjevně nemůže obstát a nemůže tedy ani přesvědčivě vysvětlit, že se vůbec nepokusila obrátit
se na některou z možných institucí za účelem obrany před zmíněným vyhrožováním.
Lze tak zopakovat, že stěžovatelka v průběhu správního řízení ani netvrdila, že by byla
pronásledována pro některý z azylově relevantních důvodů, a za tyto důvody nelze považovat
ekonomické problémy (např. rozsudek sp. zn. 4 Azs 23/2003, sp. zn. 4 Azs 38/2003,
sp. zn. 3 Azs 22/2004, viz www.nssoud.cz).
Napadený rozsudek krajského soudu je tedy konformní s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu v posuzování obdobných věcí. Ohledně námitky vztahující
se k jeho nezákonnosti je proto možno odkázat na shora citovanou konstantní judikaturu
a ohledně tvrzených vad správního řízení stěžovatelka tyto vady nikterak nekonkretizuje.
Nejvyšší správní soud tak v daném případě nezjistil naplnění namítaných důvodů
kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Radim Vicherek; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2x 1000 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci, doplnění kasační stížnosti; a 2x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), c) a d),
§12 odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem
2150 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 tohoto zákona,
činí 408,50 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši
2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu