ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.247.2005
sp. zn. 2 Azs 247/2005 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
A. N., zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 60 Az 56/2005 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Romana Seidlera se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2005, č. j. OAM-255/LE-B01-B03-2005. Tímto
rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno
v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti a jejím doplnění výslovně uplatň uje důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Konkrétně pak uvádí, že na Ukrajině měl dluh u soukromé osoby. Věřitel
po něm požadoval, aby dluh buď zaplatil nebo si jej odpracoval. Stěžovatel peníze neměl
a z obavy, že po něm věřitel bude chtít „špinavou“ práci, odcestoval do České republiky.
V uvedeném lze spatřovat naplnění pojmu „pronásledování“ podle §2 odst. 6 zákona o azylu
a azyl mu tak měl být udělen. Krajský soud pak pochybil, když se dostatečně nevypořádal
s otázkou, zda v daném případě nebyly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu. S ohledem na problémy, které stěžovateli věřitel
způsobuje, a rovněž na skutečnost, že na území České republiky vede spořádaný život,
se stěžovatel domnívá, že by mohl naplňovat důvody pro udělení humanitárního azylu.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného
účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek za vydaný v souladu se zákonem a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění po dle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení). Domnívá se totiž, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12,
případně §14 zákona o azylu. Dále také namítá, že soud pochybil, když se nedostatečně
vypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu
z humanitárního důvodu. Uplatňuje tak rovněž důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 8. 4. 2005 požádal stěžovatel
o udělení azylu. Ve své žádosti uvedl, že se v České republice zdržuje již od roku 1998;
do roku 2001-2002 na základě pracovního víza, avšak od té doby nelegálně. Poprvé byl
zadržen asi před rokem a půl a bylo mu vystaveno výjezdní vízum a uložen zákaz pobytu
na tři roky. Podruhé byl zadržen 28. 3. 2005 a byl vyhoštěn na deset let. Na Ukrajinu se bojí
vrátit, neboť nemá zaplacený svůj dluh. Při pohovoru k důvodům žádosti uvedl,
že na Ukrajině podnikal a zadlužil se. Věřitel po něm požadoval buď vrácení peněz, nebo
aby si dluh odpracoval nelegální činností. Toho se stěžovatel, který peníze neměl, obával
a proto odjel. Rozhodnutím ze dne 11. 4. 2005 byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Proti tomu podal stěžovatel žalobu,
kde namítal porušení vyjmenovaných ustanovení správního řádu a §12 a §91 zákona o azylu.
Stěžovatel předně namítá, že krajský soud pochybil, když se nedostatečně vypořádal
s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního
důvodu. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nemůže souhlasit, neboť jak vyplynulo
ze soudního spisu, zejména ze žaloby ze dne 19. 4. 2005, stěžovatel žádné pochybení týkající
se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu v řízení před soudem nenamítal. Krajský soud je
pak oprávněn - až na zákonné výjimky - přezkoumávat napadené správní rozhodnutí
pouze v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel tedy nemůže krajskému
soudu vyčítat, že se podrobněji nezabýval něčím, co v žalobě vůbec nepožadoval. Důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak neobstojí.
Pokud pak jde o namítanou nezákonnost, kterou stěžova tel spatřuje v tom, že mu měl
být azyl podle §12, případně §14 zákona o azylu udělen, tak ani tu Nejvyšší správní soud
neshledal. Zákon o azylu stanoví podmínky, za nichž lze udělit cizinci azyl, současně však
vymezuje případy, kdy je udělení azylu vyloučeno; a to v §16, kde je uvedeno, že žádost
o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel naplňuje některý z důvodů
dále vypočtených. Znamená to, že při naplnění některého z důvodů uvedeného v §16 zákona
o azylu, je již zcela nadbytečné zkoumat a hodnotit, zda by byly dány podmínky pro udělení
azylu podle §12, neboť udělení azylu je vždy vyloučeno. V daném případě byly shledány
důvody stanovené v §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, podle něhož se zamítne žádost
o azyl, kterou žadatel podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve. Povinností správního orgánu, který podle tohoto ustanovení rozhodl,
bylo tedy pouze prokázání těchto zákonných podmínek. Je zcela nesporné, že stěžovatel
požádal o udělení azylu až v souvislosti se správním vyhoštěním. Stejně tak nelze pochybovat
o tom, že o udělení azylu mohl požádat dříve - v České republice žil před podáním žádosti
trvale více než šest let (navíc od období let 2001-2002 nelegálně), jeho pohyb ani možnost
jednání se státními orgány nebyly nijak omezeny. Ostatně tuto skutečnost nezpochybnil
stěžovatel ani v žalobě ani v kasační stížnosti. Institut azylu slouží k ochraně osob
pronásledovaných ve své vlasti do té míry, že volí cestu jejího opuštění a ochrany jiného,
pro ně bezpečného státu. Je zcela logické, že skutečná obava z pronásledování vede k tomu,
aby této ochrany dosáhly v době co nejrychlejší. Jiný postup, v daném případě více
než šestileté prodlení a správní vyhoštění, nasvědčuje účelovosti žádosti o azyl. U stěžovatele
je tedy plně prokázáno naplnění důvodů výluky z možnosti udělení azylu. Lze jen poukázat
na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž při zamítnutí žádosti jako
zjevně nedůvodné nelze zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, zveřejněný pod č. 244/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek
ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, zveřejněný pod č. 349/2004 Sb. NSS).
Nad rámec uvedeného lze také připomenout, že ani důvody, které stěžovatele vedly
k odchodu z Ukrajiny, tj. jeho obava z věřitele, nejsou azylově relevantní a rozhodně
nenaplňují znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jak se stěžovatel mylně domnívá.
Nejvyšší správní soud totiž již opakovaně judikoval, že strach vrátit se do země původu kvůli
potížím s věřiteli není bez dalšího důvodem pro udělení azylu (§12 zákona o azylu)
ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44,
nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, dostupné na www.nssoud.cz).
Co se týče udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, tak je třeba
poukázat na skutečnost, že to je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně
úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu
z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž jeho neudělením nemůže být
zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody
či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom
směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem či zda se nedopustil libovůle.
V daném případě však žalovaný nebyl povinen tento důvod vůbec zkoumat. Pro rozhodování
o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je totiž
určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona. Jak již
bylo uvedeno výše, žádost stěžovatele o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 zákona o azylu a žalovaný se tedy případnou existenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 tohoto zákona vůbec nezabýval. Vzhledem k tomu nebyl povinen řešit ani důvody
pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Nejvyšší správní soud tak tvrzenou nezákonnost
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neshledal.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační s tížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – převzetí
a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé a 2x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu