ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.259.2005
sp. zn. 2 Azs 259/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. S., zastoupený
advokátem JUDr. Františkem Tůmou se sídlem Povltavská 22/150, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2005,
sp. zn. 46 Az 22/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 12. 4. 2005,
č. j. OAM-247/VL-10-JE01-2005, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle §12, §13
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá vady
v řízení před správním orgánem a dále jinou vadu v řízení před krajským soudem, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel se v kasační stížnosti omezuje na to, že vytýká krajskému soudu, že měl
přezkoumat výrok rozhodnutí žalovaného v mezích žalobního návrhu a v rámci dokazování
zopakovat či doplnit důkazy, tyto důkazy měl potom vyhodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu.
Jeho žalobu ovšem krajský soud posoudil podle stěžovatelova názoru mechanicky a pouze
administrativně a nedůsledně prověřil porušení jeho práv v předcházejícím správním řízení.
Stejný administrativní přístup k jeho žádosti o azyl vytýká i žalovanému.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a žádá,
aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá
se, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právem. Nelze
podle něj akceptovat stěžovatelovo tvrzení o nedůsledném vyhodnocení důvodů jeho žádosti
o udělení azylu žalovaným i krajským soudem. Zejména odůvodnění rozsudku krajského
soudu svědčí podle žalovaného o tom, že se námitkami obsaženými v jeho žalobě zabýval
svědomitě. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje posuzovanou kasační stížnost zamítnout
pro nedůvodnost.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 3. 2. 2005 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel byl v ČR poprvé v roce 1995, byl zde zatčen
a odsouzen za výtržnictví, strávil 10 měsíců ve vězení a poté byl vyhoštěn do Rumunska. Tam
se seznámil s jednou ženou, o níž nevěděl, že je vdaná, a měl s ní poměr. Poté, co po něm
její rodina chtěla peníze na vyplacení jejího zostuzení, odjel si je v říjnu 2004 vydělat do ČR.
Již v době předchozího pobytu mu však při trestním odsouzení bylo uděleno soudní vyhoštění
na dobu neurčitou, a proto musel požádal o azyl, aby mohl v ČR zůstat. Totéž vyplývá
i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
7. 4. 2005. V tomto pohovoru také stěžovatel doplnil, že byl ze strany rodiny své milenky
vydírán a zbit a bylo po něm požadováno asi 10 000 USD. Do ČR nechal přivézt i svého syna.
Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 12. 4. 2005, neboť neshledal důvody pro jeho udělení podle §12 zákona o azylu.
Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že důvodem žádosti o udělení azylu je stěžovatelova snaha legalizovat si pobyt v ČR
a že svou vlast opustil kvůli pracovní příležitosti a kvůli problémům se soukromými osobami.
Stěžovatel tak nebyl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ani u něj nebyl
shledán odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně uvedených v §12 písm. b)
zákona o azylu. Stěžovatel měl problémy se soukromými osobami, které po něm chtěly
vyplatit určité peněžní částky, s těmito problémy se ovšem neobrátil na policii, ani nevyužil
možnosti vnitřního útěku v rámci země původu. Přitom obava, že by jej osoby,
jež ho vydíraly, zlikvidovaly, pokud by se na policii obrátil, byla podle žalovaného pouze jeho
subjektivní domněnkou. Stěžovatel pak podal svou žádost o azyl až po půl roce pobytu
na českém území, navíc v situaci, kdy na něj stále dopadal trest vyhoštění na neurčito uložený
spolu s trestem odnětí svobody za trestný čin výtržnictví Městským soudem v Praze v roce
1995. Jeho žádost o azyl tak byla podána účelově ve snaze legalizovat pobyt v ČR. Pokud
ovšem chtěl stěžovatel legalizovat pobyt, měl k tomu využít nástrojů zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle
§13 a na základě údajů stěžovatelem sdělených mu neudělil ani humanitární azyl podle
§14 zákona o azylu. Nebyla shledána ani přítomnost překážky vycestování, přičemž
při posouzení následků návratu stěžovatele zpět do země původu vyšel žalovaný z informací
Ministerstva zahraničních věcí ČR z roku 2002.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Praze. Zde vytkl žalovanému, že se jeho žádostí o azyl nezabýval odpovědně a svědomitě
a nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí. Stěžovatel nedostal možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit
k jeho podkladům a navrhnout jejich doplnění. Navíc uvedl, že splňuje podmínky pro udělení
azylu, minimálně s odkazem na §14 zákona o azylu.
O této žalobě rozhodl krajský soud svým shora označeným rozsudkem, kterým tuto
žalobu zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud rekapituloval důvody, pro něž stěžovatel o azyl
požádal, a shledal, že stěžovatel během řízení nedoložil ani netvrdil, že by byl v Rumunsku
z jakéhokoliv důvodu pronásledován nebo měl z pronásledování odůvodněný strach.
K neudělení humanitárního azylu krajský soud uvedl, že stěžovatelovy osobní poměry byly
žalovaným objasněny dostatečně a závěr žalovaného, že stěžovateli nelze humanitární azyl
udělit, není s těmito zjištěními v logickém rozporu. Ke stěžovatelově námitce, že neměl
možnost vyjádřit se před vydáním správního rozhodnutí k jeho podkladům, připomněl
žalovaný, že v tehdy platném znění byla již ustanovením §9 zákona o azylu vyloučena
aplikace §33 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Stěžovatel navíc
neuváděl žádné další důkazy, které by měly být provedeny. Podle jeho názoru se žalovaný
předmětnou věcí zabýval svědomitě a odpovědně, dostatečně zjistil skutkový stav, vypořádal
se se všemi provedenými důkazy a jeho rozhodnutí vyplývalo z takto zjištěných podkladů.
Tento rozsudek napadl stěžovatel nyní posuzovanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel svou kasační stížností pouze poměrně nekonkrétně brojí proti tomu,
jak byla jeho žaloba posouzena krajským soudem, a krajskému soudu vytýká, že se jeho
žalobou zabýval pouze administrativně.
Tomuto názoru nelze přisvědčit. Krajský soud se ve svém rozsudku i podle názoru
zdejšího soudu zabýval svědomitě stěžovatelovou žalobou a napadené správní rozhodnutí
posoudil jak pohledem toho, zda splňovalo relevantní hmotněprávní ustanovení zákona
o azylu, tak pohledem stěžovatelových výtek k průběhu správního řízení. Zde krajský soud
velmi správně poukázal na ustanovení §9 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 12. 2005.
Stěžovatel pak vznáší vůči krajskému soudu stejně jako předtím vůči žalovanému
výtku nedostatečného dokazování, aniž by ovšem upřesnil, kterým směrem by dokazování,
ať už prováděné krajským soudem, či předtím žalovaným, mělo být podle jeho názoru
vedeno. Tato námitka tak trpí přílišnou obecností a zdejší soud na ni reaguje pouze
připomenutím, že podle jeho setrvalé judikatury nelze takovéto námitce přisvědčit,
a to ani vůči žalovanému, ani vůči krajskému soudu.
Na výtku směřující proti „administrativnímu“ postupu žalovaného v otázce
dokazování totiž i v tomto případě plně dopadá právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2004, sp. zn. 1 Azs 45/2004, podle nějž platí: „Jestliže z žádosti
o udělení azylu, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné písemnosti nevyplynulo, že by žadatel
tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, Ministerstvu vnitra nevznikla povinnost provádět
dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených
v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Ze stěžovatelovy
žádosti o azyl a z následného pohovoru před žalovaným dostatečně jasně vyplynulo, že jeho
motivem je vyhnout se správnímu vyhoštění, jež na něj na území ČR dopadalo v důsledku
jeho předchozí trestné činnosti na českém území, a získat peníze na vyplacení příbuzných
jeho milenky. Stěžovatel tak skutečně netvrdil žádný z důvodů pro udělení azylu,
a dokazování provedené v jeho věci žalovaným je proto třeba označit za dostatečné. Takovým
azylově relevantním důvodem totiž nemohlo být ani vyhrožování rodiny jeho milenky, které
ve své žádosti popisoval, neboť se jedná výhradně o jednání soukromých osob. Na ně dopadá
právní názor obsažený např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
sp. zn. 3 Azs 22/2004: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před
vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše
v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly
vyvráceny.“
Potřeba provedení dalších důkazů pak nevyplynula ani před krajským soudem,
stěžovatel ve své žalobě provedení žádných dalších důkazů nenavrhoval, ani nenaznačil,
co by případné další důkazy měly dokazovat za situace, kdy skutkový stav byl v jeho případě
na základě správního spisu a rozhodnutí žalovaného jasný a zjevný a ani sám stěžovatel
v žalobě takto zjištěný skutkový stav nezpochybnil. Jeho kasační stížnost není proto ani v této
otázce důvodná.
Celkově tak na stěžovatelovu kasační stížnost plně dopadá právní názor
obsažený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004 (publ. pod
č. 312/2004 Sb. NSS): „Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány vady řízení před
správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně vytýkanou vadu krajský soud měl napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit; ani jiná vada řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu