ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.291.2005
sp. zn. 2 Azs 291/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. B.,
zastoupeného JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem Oldřichova 273/13, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2005,
sp. zn. 61 Az 13/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 1. 2005,
č. j. OAM-812/LE-VL02-VL02-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatele
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon, neboť nebyl přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci. Správní orgán se totiž zaměřil
pouze na okolnosti, svědčící v jeho neprospěch, zatímco důvody, pro které opustil zemi
původu, nebyly náležitě vzaty v potaz.
Proto stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na obsah správního spisu a navrhuje, aby byla
kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná, jelikož stěžovatel svými podáními hodlal
pouze legalizovat svůj pobyt na území České republiky za situace, kdy mu byl uložen trest
vyhoštění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel obsahem velmi stručné
a povrchně odůvodněné kasační stížnosti namítá - byť nikoliv výslovně - důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tzn. vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost.
Nejvyšší správní soud v daném případě nicméně nutně vycházel ze skutečnosti,
že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona č. 325/1999 Sb. v tehdy platném znění, tzn. proto, že stěžovatel podal žádost
o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání
do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Je tedy zjevné, že tvrzených vad řízení
se žalovaný za daných okolností mohl dopustit buď tím, že citované zákonné ustanovení
neměl - s ohledem na skutková zjištění - vůbec aplikovat, anebo že ho aplikoval chybně.
Nic takového však Nejvyšší správní soud neshledal.
Jak totiž vyplývá z obsahu správního spisu (zejména Protokol o pohovoru k žádosti
o udělení azylu ze dne 6. 1. 2005), stěžovatel požádal o azyl teprve dne 17. 12. 2004. V České
republice však pobýval již od roku 1999 až do března 2003 a vrátil se zpět do Moldavska
proto, že mu bylo uloženo správní vyhoštění. Poté začal pracovat pro policii, protože měl
hodně informací o nelegálním dovozu aut z ciziny. Když však zjistil, že zločinci spolupracují
s policisty při nelegální činnosti a bylo mu i vyhrožováno, aby do jejich věcí přestal „strkat
nos“, přestal pro policii pracovat a v říjnu 2004 odcestoval do České republiky.
Dne 2. 12. 2004 však byl zadržen policií a bylo mu uloženo správní vyhoštění na dobu 10 let.
Proto žalovaný shora označeným rozhodnutím shledal stěžovatelovu žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodnou, když konstatoval, že stěžovatel měl možnost volně
se pohybovat na území České republiky a požádat o azyl, což však neučinil s argumentací,
že si chtěl nejprve zajistit určité zázemí, aby nemusel pobývat v uprchlickém táboře. O azyl
pak požádal teprve poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění.
S názorem žalovaného se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil rovněž krajský
soud, když zejména zdůraznil, že stěžovateli objektivně nikdo v podání žádosti o azyl
nebránil.
Na základě shora provedené rekapitulace Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žalovaný aplikoval správné zákonné ustanovení, a to v souladu s jeho jazykovým zněním
i obsahovým smyslem. Stěžovatel totiž skutečně požádal o azyl až poté, co mu bylo uloženo
správní vyhoštění, když předtím neexistovala žádná relevantní okolnost, která by mu v podání
této žádosti bránila, a žádnou takovou skutečnost stěžovatel v průběhu správního a soudního
řízení ani netvrdil a neučinil tak ostatně ani v kasační stížnosti. Není navíc možno
ani přehlédnout, že v případě stěžovatele se jedná o osobu, která má s azylovým řízením
dostatečné zkušenosti již z minulosti, takže postup a rozhodnutí žalovaného pro něj nemůže
být považován za jakkoliv překvapivý. Je totiž zapotřebí vycházet z toho, že institut práva
na azyl má sloužit jako ochrana před pronásledováním v zemi původu pro některý
ze zákonem vymezených důvodů, nikoliv však jako ochrana před vyhoštěním ze země.
Proto také má být o azyl požádáno bezprostředně po vstupu na území státu,
což však stěžovatel neučinil, ačkoliv tak bez jakýchkoliv problémů učinit mohl.
Jestliže stěžovatel namítá, že nebyl přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci, nezbývá
než připomenout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
sp. zn. 5 Azs 170/2004, viz www.nssoud), že žalovaný správní orgán má povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v zákoně uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické.
Ze žádného ustanovení zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost,
aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav
věci dle §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně
odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na §77 s. ř. s., neboť tam založené
oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající se požadavku plné jurisdikce,
se však po výtce váže k předmětu soudního řízení, totiž k rozhodnutí vydanému správním
orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných procesních předpisů. Takto je třeba
chápat i ustanovení §75 s. ř. s., podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku
řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Správní
orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován.
V projednávané věci stěžovatel nicméně žádné relevantní skutečnosti neuváděl,
a to ani ve správní žalobě. Za této situace krajský soud podanou žalobu zamítl zcela v souladu
se zákonem.
Jen jako obiter dictum proto Nejvyšší správní soud připomíná, že podle jeho ustálené
judikatury obavy ze strany soukromých osob nepředstavují azylově relevantní důvod
(viz např. rozsudky sp. zn. 6 Azs 45/2003 nebo 4 Azs 7/2003). Jak uvedl Nejvyšší správní
soud již dříve (rozsudek sp. zn. 4 Azs 5/2003), žádost o udělení azylu založená na tvrzeních
o „potížích se soukromými osobami („mafií“) v domovském státě, spočívajících ve vydírání
žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři, je zjevně nedůvodná. Důvodem pro udělení
azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka
skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním
poskytnout. Na žadatelku se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Nejvyšší správní soud tak v daném případě nezjistil naplnění namítaného důvodu
kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a proto dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a zamítl ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu