ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.297.2005
sp. zn. 2 Azs 297/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: nezl. M. S.
zastoupeného matkou O. S. jako zákonnou zástupkyní, zastoupený advokátem JUDr. Ottou
Mrňavým se sídlem Tachovské nám. 649/3, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 10 Az 46/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Otta Mrňavého se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 11. 2004,
č. j. OAM-2115/VL-01-BE07-2004, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle
§12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů..
Stěžovatel v kasační stížnosti a v jejím doplnění uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“) a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky, vady v řízení před
správním orgánem a dále jinou vadu v řízení před krajským soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel se v kasační stížnosti omezuje na to, že jeho matka měla na Ukrajině nejen
potíže ekonomického rázu, nýbrž že měla i určitý strach z toho, že by uplatňovala svoje
politická práva a politické názory, které nejsou v souladu s oficiální politikou. Proto navrhuje
zrušit napadený rozsudek městského soudu a žádá, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá
se, že jeho rozhodnutí i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právem. Proto
navrhuje posuzovanou kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 9. 6. 2004 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod uvedeno, že stěžovatelova matka chce, aby měla u sebe svoje dítě. Navíc,
v případě návratu do země původu se nedaleko místa bydliště nachází kontaminované životní
prostředí a stěžovatel nemá ani kde bydlet. Obdobné informace poskytla matka stěžovatele
při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne 29. 6. 2004.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti sice formálně namítá tři skupiny důvodů,
tzn. nezákonnost, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
městského soudu, nicméně její velmi nekonkrétní obsah brojí toliko proti tomu, že kromě
ekonomických motivů se jeho matka obávala též případného postihu za uplatňování práv
a názorů, nesouladných s oficiální politikou.
K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že podle ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí, se nepřihlíží. V daném případě zmíněné tvrzení o potencionálním
politicky motivovaném postihu nebylo učiněno ve správním řízení (viz zejména citovaný
protokol ze dne 29. 6. 2004) a ani v řízení před městským soudem žádná taková námitka
nezazněla (viz žaloba ze dne 16. 12. 2004, obsahující toliko argumentaci vztahující
se ke špatné ekologické situaci a k nedostatečné úrovni zdravotnictví na Ukrajině). K této
námitce proto zdejší soud nemohl při svém rozhodování vůbec přihlédnout. Navíc, svojí
povahou se jedná o námitku spekulativní a hypotetické povahy, jelikož matka stěžovatele
vůbec netvrdí, že by byla v minulosti pronásledována za uplatňování politických práv
a svobod, či že by alespoň měla odůvodněný strach z takového pronásledování
(viz ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb.), nýbrž že když by uplatňovala svoje názory,
mohla by za to být postižena. Nikterak tedy ani nenaznačuje, o jaké názory by se jednalo
a do rozporu s jakou „oficiální politikou“ by se mohly dostat s přihlédnutím k velmi
dynamickému vnitropolitickému vývoji na Ukrajině.
Ke skupině námitek, uplatněných stěžovatelem ještě před doplněním kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud uvádí, že se ve skutečnosti jedná jen o mechanický výčet některých
ustanovení správního řádu z roku 1967, která měla být porušena, nicméně bez jakékoliv bližší
konkretizace, v jakém směru k tomuto pochybení došlo. Tuto nezbytnou konkretizaci ostatně
neprovedl ani v následném doplnění kasační stížnosti soudem ustanovený advokát. Za této
situace proto nezbývá než pro stručnost odkázat na právní závěr obsažený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2004, sp. zn. 1 Azs 45/2004, podle něhož „jestliže
z žádosti o udělení azylu, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné písemnosti nevyplynulo, že
by žadatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, Ministerstvu vnitra nevznikla povinnost
provádět dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených
v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Celkově
tak na stěžovatelovu kasační stížnost plně dopadá právní názor obsažený v rozsudku zdejšího
soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004 (publ. pod č. 312/2004 Sb. NSS),
podle něhož „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto
nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“
Ze stěžovatelovy žádosti o azyl a z následného pohovoru před žalovaným totiž
dostatečně jasně vyplynulo, že skutečným důvodem je sloučení rodiny, když jeho matka
opakovaně (a lidsky zcela pochopitelně) uvedla, že chce mít u sebe svoje dítě. Okrajově
zmiňované ekonomické důvody samozřejmě azylově relevantní nejsou. Institut sloučení
rodiny vymezený v ustanovení §13 zákona č. 325/1999 Sb. však zjevně na případ stěžovatele
nedopadá, jelikož v průběhu celého řízení nebylo ani tvrzeno, že by jeho rodinnému
příslušníku byl udělen azyl. Lze tak uzavřít, že problémy uváděné matkou stěžovatele nejsou
řešitelné v režimu zákona o azylu, nýbrž spíše zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů.
Proto Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyla shledána
nezákonnost, vady řízení před správním orgánem ani nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Otto Mrňavý; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti; a 2 x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b),
§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu