ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.2.2006
sp. zn. 3 As 2/2006 - 130
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobce W. s r. o., proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha
10, Krátká 10, zast. JUDr. Simonou Macáškovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Přechodní
1600/11, za účasti F. s. r. o., zast. Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Praha 8,
Sokolovská 49/5, o kasační stížnosti žalované a kasační stížnosti zúčastněné osoby proti
rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 287/2004 - 88, ze dne 31. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadly žalovaná (dále též „stěžovatelka“)
a zúčastněná osoba (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu
v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen
„Rada“) č.j. Ru/71/02/1567, ze dne 19. 3. 2002 a věc vrácena stěžovatelce k dalšímu řízení.
Rozhodnutím stěžovatelky byla podle ust. §5 písm. b) a ust. §12 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“)
udělena licence k provozování rozhlasového vysílání programu R. F. s využitím kmitočtu O.-
S. pro společnost F., s. r. o. na dobu 8 let od právní moci rozhodnutí a současně zamítnuta
žádost o udělení licence pro využití uvedeného kmitočtu dalším 14 subjektům.
Městský soud v Praze rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Při svém rozhodování
se řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušovacím rozsudku
č.j. 3 As 24/2004-79, ze dne 30. 11. 2004, podle něhož je rozhodnutí vydané v licenčním
řízení rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Pokud jde o rozsah napadení takového rozhodnutí, umožňuje
ust. §19 zákona č. 231/2001 Sb. výslovně napadnout opravným prostředkem výrok
o zamítnutí žádosti o licenci. V daném případě napadl žalobce rovněž výrok, jímž byla
udělena licence jinému žadateli. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je nutno vycházet
z logické souvislosti obou výroků. Tyto jsou vzájemně podmíněny, neboť obsah prvního
bez dalšího určuje obsah výroku druhého.Vzájemnou podmíněnost lze pak dovodit
i ze současného znění ust. §66 zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož podání žaloby podle
ust. §19 cit. zákona má odkladný účinek. Za situace, kdy by ust. §19 zákona č. 231/2001 Sb.
dávalo neúspěšnému žadateli možnost napadnout pouze jeho se týkající zamítavý výrok,
by ust. §66 tohoto zákona postrádalo svého smyslu. Nejvyšší správní soud proto dovodil,
že v případě rozhodnutí Rady o ne/udělení licence k provozování rozhlasového vysílání
je ve smyslu ust. §19 zákona č. 231/2001 Sb. dána možnost neúspěšného žadatele napadnout
rovněž výrok o udělení licence, učiněný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí.
Veden tímto názorem dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba společnosti
W., jako neúspěšného žadatele o licenci, je v daném případě důvodná. V napadeném
rozhodnutí je řádně odůvodněn výrok, jímž Rada rozhodla o udělení licence společnosti F.,
s.r.o. Zde v souladu s ustanoveními §17 odst. 1 a §18 odst. 3 a 4 zákona č. 231/2001 Sb.
uvedla, jakými úvahami se řídila při rozhodování o tom, kterému projektu dává přednost, jaké
skutečnosti sloužily jako podklad těmto úvahám, odůvodnění obsahuje kritéria, na základě
kterých byla žadateli licence udělena. Tyto zákonem vyžadované náležitosti však postrádá
napadené rozhodnutí v odůvodnění výroku, jímž stěžovatelka zamítla žádosti čtrnácti dalších
účastníků licenčního řízení. Zamítavý výrok je zde odůvodněn pouze tím, že na udělení
licence není právní nárok a že licence byla udělena jinému žadateli. Z ust. §18 odst. 3 zákona
č. 231/2001 Sb. přitom vyplývá, že správní orgán je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést
nejen kritéria, na základě kterých byla licence udělena, ale také kritéria, na jejichž základě
byly zamítnuty žádosti dalších žadatelů o licenci. Ohledně zamítaných žádostí proto musí být
rozhodnutí odůvodněno tak, aby bylo ve vztahu k jednotlivým žadatelům přezkoumatelné, tj.
aby byly zřejmé konkrétní důvody, ze kterých nebylo žádostem těchto subjektů vyhověno v
souladu s kritérii stanovenými zákonem. Městský soud v Praze proto shledal napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Podle ust. §76 odst. 1 a ust. §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Má za to, že v odůvodnění napadeného
rozhodnutí podrobně rozepsala, jaká kritéria byla v rámci vedeného licenčního řízení
zkoumána a jakým způsobem byla vyhodnocena. Licence byla udělena na základě stejných
kritérií, na jejichž základě byly zamítnuty žádosti ostatních uchazečů, neboť někteří
ze žadatelů tato kritéria splnili a někteří nikoli. Při posuzování odůvodnění napadeného
rozhodnutí je proto nutno vycházet z té jeho části, ve které jsou uvedena kritéria, na jejichž
základě byla licence udělena.
Jelikož je Rada kolektivním orgánem a o udělení licence rozhoduje hlasováním, závisí
konečné rozhodnutí vždy na konkrétním subjektivním názoru každého jednotlivého člena
Rady. Z uvedeného podle stěžovatelky vyplývá i snížená možnost podrobného odůvodnění
takového rozhodnutí. Tomu odpovídá i dikce ust. §18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., jenž
klade důraz zejm. na uvedení kritérií, nikoliv na uvedení podrobností tvorby rozhodnutí.
Argumentace soudu tak podle stěžovatelky vede k absurdnímu požadavku, aby každý člen
Rady při hlasování podrobně zdůvodnil, proč hlasuje pro toho kterého účastníka, přičemž tato
individuální vyjádření by měla být obsažena v odůvodnění rozhodnutí o udělení licence.
Takový výklad zákona považuje stěžovatelka za nepřípustný.
Stěžovatelka má za to, že proti výroku I. napadeného správního rozhodnutí, jímž byla
udělena licence k provozování rozhlasového vysílání společnosti F., s.r.o. nelze podat
opravný prostředek a je tudíž pravomocný dnem doručení rozhodnutí. Podle ust. §12 odst. 6
zákona č. 231/2001 Sb. je provozovatel rozhlasového vysílání s licencí povinen zahájit
vysílání nejdéle do 180 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence. Sankcí
za nedodržení této povinnosti je mimo jiné i odnětí licence. V daném případě vynaložila
společnost F. nemalé prostředky na zahájení vysílání a jeho provoz zajistila prostřednictvím
mnoha smluv. Napadaný rozsudek proto stěžovatelka považuje za útok na samostatnost Rady,
jímž soud supluje její pravomoci. V konečném důsledku pak paralyzuje rozhlasový trh. V
rámci přezkumu se měl soud omezit pouze na zrušení zamítavého výroku a uložení povinnosti
tento výrok odůvodnit. Pouze tak mohla být chráněna práva úspěšného účastníka nabytá v
dobré víře.
Žaloba nakonec směřovala pouze proti výrokům I. a II. bod 14 rozhodnutí, nikoli proti
rozhodnutí celému. Soud tak podle stěžovatelky pochybil, zrušil-li rozhodnutí v celé šíři,
neboť tím postupoval v rozporu s ust. §75 odst. 2, resp. §76 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelka proto žádá Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl její
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ust. §107 s. ř. s.
Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rovněž on má za to, že z ust. §18 odst. 3 a 4 zákona č. 231/2001 Sb. nevyplývá, že rozhodnutí Rady musí být odůvodněno ohledně každého výroku zvlášť.
Kritéria, na jejichž základě Rada rozhoduje, musejí být jednotná a pro všechny účastníky
stejná. V opačném případě by byla porušena jejich rovnost před Radou jako správním
orgánem. Jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud přitom potvrzují, že tato
kritéria jsou v napadeném rozhodnutí uvedena. Dle názoru stěžovatele je nutno k rozhodnutí
o udělení licence přistupovat jako k celku a stejně posuzovat i jeho odůvodnění. Na základě
zákonných kritérií pak byla jednomu účastníkovi licence udělena a žádost ostatních
zamítnuta.
Rovněž podle názoru stěžovatele by odůvodnění každého výroku zvlášť mohlo
nepřiměřeně zatížit Radu a v praxi přinést nemalé potíže. Stěžovatel je, stejně jako
stěžovatelka, přesvědčen, že proti výroku I. správního rozhodnutí nelze podat opravný
prostředek, a tento se tudíž stal pravomocný dnem doručení rozhodnutí. Poukazuje shodně
na nemalé prostředky, jež musel vynaložit na zahájení a provoz vysílání, tak aby splnil svou
povinnost podle ust. §12 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb.
Rozsudek Městského soudu v Praze považuje stěžovatel za rozporný se zásadou
ochrany práv nabytých v dobré víře. Zrušení rozhodnutí o udělení licence má pro něj za
následek povinnost zastavit vysílání úspěšně provozované po dobu několika let, a to jen proto,
že odůvodnění výroku o zamítnutí žádosti jiné osoby nebylo dle názoru soudu dostatečné.
Soud měl proto zrušit pouze dotčený výrok. Zrušení celého rozhodnutí je dle názoru
stěžovatele v rozporu s požadavkem na právní jistotu.
Podle stěžovatele postupoval nakonec Městský soud v Praze v rozporu s ust. §34
s. ř. s., pokud nejednal se stěžovatelem jako s osobou zúčastněnou na řízení. Od jeho počátku
bylo totiž nepochybné, že právě stěžovatel je osobou, která bude zrušením rozhodnutí
Rady nejvíce dotčena na svých právech. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku
je tak stižena vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
O probíhajícím řízení před soudem se stěžovatel dozvěděl z veřejně dostupného serveru
www.radioTV. Do řízení se snažil vstoupit podáním ze dne 18. 3. 2005, v té době však byl
napadený rozsudek již pravomocný.
Z výše uvedených důvodů žádá stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně žádá,
aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
Ze správního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 19. 3. 2002 udělila Rada společnosti F., s.r.o. licenci
k provozování rozhlasového vysílání programu R. F. s využitím kmitočtu O. – S. na dobu 8
let od právní moci rozhodnutí a současně zamítla žádosti o udělení licence zbývajících
čtrnácti žadatelů, včetně žalobce, společnosti W s.r.o. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Rada
proklamativně uvedla, že se při udělení licence řídila zákonnými kritérii ust. §17 zákona č.
231/2001 Sb. a hodnotila ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatele
k zajištění vysílání, včetně výsledků dosavadního podnikání žadatelů v oblasti rozhlasového a
televizního vysílání, pokud v této oblasti podnikali, transparentnost vlastnických vztahů ve
společnosti žadatelů, přínos programové skladby navrhované žadateli o licenci k rozmanitosti
stávající nabídky na daném území, přínos uchazečů pro rozvoj původní tvorby a přínos
žadatelů k zajištění rozvoje kultury národnostních a jiných menšin v ČR.
Ze všech uvedených kritérií Rada následně opřela své kladné rozhodnutí ve vztahu
k uspěvšímu žadateli pouze o přínos jeho programové skladby k rozmanitosti stávající
nabídky, neboť žádná ze stanic, jejichž signál je na předmětném území zachytitelný, podle
ní „nemá hudební formát s výrazným rockovým profilem, jaký nabízí uspěvší žadatel“.
Úspěšný uchazeč rovněž podle Rady „splňuje podmínky zákonných ustanovení
co do ekonomické, organizační a technické připravenosti k zajištění vysílání“.
Své rozhodnutí ve vztahu k neúspěšným žadatelům opřela Rada o tu skutečnost,
že podle ust. §12 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb. není na udělení licence právní nárok. Jelikož
pak licence může být udělena jen jednomu z uchazečů, rozhodla Rada v případě účastníků
licenčního řízení, uvedených ve výroku sub II, 1. – 14., o zamítnutí jejich žádostí o udělení
licence.
Žalobu společnosti W. s.r.o. proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze odmítl
zčásti jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. (ve vztahu k výroku I správního rozhodnutí), zčásti jako nepřípustnou podle ust. §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (ve vztahu k výroku II správního rozhodnutí).
Usnesení Městského soudu v Praze následně zrušil Nejvyšší správní soud ke kasační
stížnosti žalobce. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Rady o ne/udělení
licence je rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Veřejným subjektivním právem,
o kterém je v daném případě rozhodováno, je oprávnění k rozhlasovému vysílání. Skutečnost,
že na udělení licence není právní nárok, pak nic nemění na podstatě rozhodnutí samého.
Ze soudního přezkumu by dle jeho názoru mohlo být rozhodnutí Rady vyloučeno pouze
tehdy, pokud by tak stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon. Tak tomu ale v daném
případě není.
Co se týká oprávnění neúspěšného žadatele napadnout výrok správního rozhodnutí,
jímž se licence uděluje, zde Nejvyšší správní soud vycházel ze vzájemné podmíněnosti obou
výroků (kladného a zamítavého/zamítavých). Restriktivní výklad ust. §19 zákona č. 231/2001 Sb. by mohl v případě úspěšné žaloby podané neúspěšným žadatelem vyústit v existenci
pravomocného správního rozhodnutí o udělení licence jednomu subjektu a současnou
existenci neukončeného správního řízení o vydání licence jinému subjektu. To je však
pojmově vyloučeno, neboť oba jsou účastníky téhož správního řízení, ve kterém se rozhoduje
o tomtéž právu.
Vzájemná podmíněnost uvedených výroků pak vyplývá rovněž z aktuálního znění
zákona č. 231/2001 Sb., konkrétně jeho ust. §66, viz výše. Nad rámec rozhodnutí Nejvyšší
správní soud uvedl, že rozhodnutí musí obsahovat podrobné odůvodnění a dále kriteria,
na jejichž základě byla jednomu z žadatelů udělena licence a žádosti ostatních žadatelů
zamítnuty. Správní orgán tedy musí nejen popsat, proč a jaká kriteria pro své rozhodování
zvolil a jakým způsobem tato kriteria naplnil úspěšný žadatel o licenci, ale musí rovněž
podrobně popsat, proč tato kriteria nebyla naplněna ostatními žadateli, případně proč byla
ostatními žadateli naplněna méně než úspěšným žadatelem. I když správní orgán není
při svém rozhodování vázán přesnými kriterii stanovenými zákonem a rozhoduje v mezích
volného správního uvážení, musí být jeho postup a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být
zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Proto i v těchto případech musí
správní orgán respektovat jak stanovené procesní postupy (v to zahrnující rozhodnutí se všemi
stanovenými náležitostmi), tak elementární právní principy správního rozhodování (princip
právní jistoty, princip rovnosti osob o jejichž právech se jedná – s obdobným rozhodováním
v obdobných případech atd.).
Veden tímto právním názorem rozhodl Městský soud v Praze v novém řízení, jak bylo
uvedeno výše.
O stížních námitkách stěžovatelky uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka v dle jejího názoru
nesprávném závěru soudu, podle něhož lze podat opravný prostředek i proti výroku
I. napadeného správního rozhodnutí, jímž byla udělena licence k provozování rozhlasového
vysílání společnosti F., s.r.o. Má za to, že tento se stává pravomocným již dnem doručení
rozhodnutí. Napadeným rozsudkem soud útočí na její „samostatnost“, neboť v podstatě
supluje její pravomoc.
Tato námitka není oprávněná. Nejvyšší správní soud se však předmětnou otázkou
již dostatečně zabýval ve svém výše citovaném rozsudku č.j. 3 As 24/2004-79, ze dne
30. 11. 2004 a v podrobnostech proto odkazuje na něj (resp. na relevantní pasáže odůvodnění
o vzájemné podmíněnosti obou výroků uvedené výše). Nad rámec zde popsaného pouze
dodává, že Rada je řadovým orgánem veřejné správy a skutečnost, že její rozhodnutí
podléhají soudnímu přezkumu, její samostatnost nijak neohrožuje. Důvod kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tudíž není dán.
Stížní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek jeho důvodů, pak stěžovatelka spatřuje v nesprávném
posouzení svého rozhodnutí (jeho odůvodnění) soudem. Má za to, že rozhodnutí odůvodnila
řádně a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními; je podrobné a obsahuje kritéria,
na jejichž základě byla udělena licence a ostatní žádosti zamítnuty. Argumentace soudu
pak podle stěžovatelky vede k absurdnímu požadavku, aby každý člen Rady při hlasování
podrobně zdůvodnil, proč hlasuje pro toho kterého účastníka přičemž tato individuální
vyjádření by měla být obsažena v odůvodnění rozhodnutí o udělení licence.
Pomine-li Nejvyšší správní soud skutečnost, že způsob argumentace stěžovatelky
se pohybuje na samé hranici únosného vystupování účastníka řízení vůči soudu, byl
i zde nucen uzavřít, že námitky nejsou důvodné. Skutečnost, že je Rada kolektivní orgán,
v žádném případě neznamená její sníženou schopnost odůvodňovat svá rozhodnutí. Vyplývá
z ní pouze povinnost odůvodnit je vždy v souladu s názorem, jenž v daném případě
při hlasovacím procesu převážil. Soud jistě po Radě nežádá, aby v odůvodnění svých
rozhodnutí uváděla stanoviska jednotlivých svých členů ke každému žadateli o licenci zvlášť.
Zcela postačí, uvede-li, jaké požadavky měl podle jejího názoru žadatel v daném případě
splnit, proč úspěšný žadatel tyto splňuje (splňuje nejlépe) a proč je ostatní žadatelé nesplňují
(resp. splňují méně, než úspěšný žadatel). Jen tak lze následně rozhodnutí přezkoumat,
a to jak ve vztahu k důvodům pro udělení licence, tak i ve vztahu k důvodům, proč tato nebyla
udělena (§19 zákona č. 231/2001 Sb.).
Namítá-li stěžovatelka, že její rozhodnutí obsahuje kritéria, na jejichž základě byla
licence udělena, upozorňuje Nejvyšší správní soud, že pouhý výčet těchto kritérií a následné
konstatování, že tato jsou či nejsou splněna, nestačí. Vždy je třeba vztáhnout zákonná kritéria
na jednotlivého žadatele a posoudit, zda je tento splňuje či nikoli a proč. Odůvodnění
rozhodnutí je pak nutno opatřit úvahou, jíž se správní orgán při svém rozhodování řídil.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ani důvod kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. není v daném případě naplněn. Kasační stížnost stěžovatelky proto
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Pokud jde o kasační stížnost stěžovatele, napadá tento rozsudek soudu z převážně
shodných důvodů jako stěžovatelka. V tomto rozsahu proto odkazuje Nejvyšší správní soud
na výše uvedené.
Co se pak týká námitky nepřibrání stěžovatele do řízení jako zúčastněné osoby (důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), zde se nepochybně obecně jedná o vadu, jež může
mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 9. 2004, čj. 7 As 33/2003-80, publ. pod č. 489/2005 Sb. NSS
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 1 As 39/2004-75,
www.nssoud.cz, příp. nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 60/05).
Jak ovšem Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 As 39/2004-75 rovněž uzavřel, tato vada
nemá vliv na zákonnost rozhodnutí tehdy, pokud bylo správní řízení stiženo tak závažnou
vadou, že rozhodnutí správního orgánu z něj vzešlé nelze přezkoumat v mezích žalobních
bodů (§76 odst. 1 s. ř. s.), a soud je tak může zrušit i bez návrhu, nebo pokud je rozhodnutí
správního orgánu nicotné (§76 odst. 2 s. ř. s.). O prvně jmenovaný případ se pak jedná
i v projednávané věci, neboť Městský soud v Praze by zrušil napadené správní rozhodnutí
podle ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
jeho důvodů, a to bez ohledu na obsah žalobních tvrzení.
Z uvedeného vyplývá, že i kdyby stěžovateli bylo umožněno uplatňovat v řízení
před soudem práva osoby zúčastněné na řízení, nemělo by to v daném konkrétním případě –
s ohledem na závěry, které již před rozhodnutím Městského soudu v Praze zaujal Nejvyšší
správní soud (a jimiž byl Městský soud v Praze vázán) vliv na výsledek řízení. Předmětné
správní rozhodnutí by bylo stejně zrušeno. Procesní práva stěžovatele tak sice byla dotčena,
avšak nikoli v míře ovlivňující zákonnost napadeného rozsudku.
Je proto na místě uzavřít, že důvodná není ani kasační stížnost stěžovatele.
Ze všech shora uvedených důvodů proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. a)
ani d) s. ř. s., a kasační stížnosti podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodné zamítl.
Za této procesní situace již Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrzích
stěžovatelů na přiznání odkladného účinku podaným kasačním stížnostem.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl ve věci
úspěch, žádné náklady mu ovšem v souvislosti s řízením o kasační stížnosti prokazatelně
nevznikly, Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu