ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.49.2005
sp. zn. 3 As 49/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce J. Š.,
zastoupeného advokátem Mgr. Alešem Hájovským se sídlem nám. Republiky 57, Tachov,
proti žalovanému řediteli Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, se sídlem
Nádražní 2, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 6. 1. 2005 č. j. 58 Ca 81/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
6. 1. 2005 čj. 58 Ca 81/2004 - 32, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby, o tom, že žalobci
se z účtu Krajského soudu v Plzni vrací soudní poplatek 2000 Kč, který bude vyplacen
po právní moci tohoto usnesení, a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že žalobce se žalobou
ze dne 18. 11. 2004, adresovanou Krajskému soudu v Plzni, domáhal přezkoumání
pravomocného rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2004 č. 683/2004, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství
Tachov ze dne 3. 5. 2004 č. 92/2004 o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka
Policie České republiky. Žalobce dodatečně uvedl, že rozhodnutí žalovaného mu bylo
doručeno dne 9. 7. 2004. Původní žalobu podal dne 8. 9. 2004 Okresnímu soudu Plzeň-město,
který však řízení zastavil, a to usnesením sp. zn. 13 C 91/2004, které nabylo právní moci dne
20. 10. 2004.
Krajský soud zjistil z doručenky, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci ve skutečnosti
doručeno dne 14. 7. 2004. Žalobce pak podal žalobu u Okresního soudu Plzeň-město dne
8. 9. 2004. Tento okresní soud nebyl k projednání věci příslušný a proto usnesením ze dne
21. 9. 2004, sp. zn. 13 C 91/2004, řízení zastavil a žalobce poučil o dalším procesním postupu
podle §72 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Toto usnesení okresního soudu nabylo právní moci dne 20. 10. 2004 a žalobce podal žalobu
u Krajského soudu v Plzni dne 18. 11. 2004.
Krajský soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného se týkalo propuštění žalobce
jako policisty ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. V tomto případě neplatí pro podání
žaloby obecná dvouměsíční lhůta stanovená v §72 odst. 1 s. ř. s., nýbrž lhůta jiná, stanovená
zvláštním zákonem. Jde o ust. §137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., podle něhož návrh
na přezkoumání rozhodnutí soudem podle předchozího odstavce je možno podat
až po vyčerpání opravného prostředku podle §132, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci
rozhodnutí.
Krajský soud dovodil, že posledním dnem třicetidenní lhůty byl den 13. 8. 2004.
Žalobce však podal žalobu u Okresního soudu Plzeň-město až dne 8. 9. 2004, tedy
po uplynutí této zákonné lhůty. Zmeškání této lhůty pro podání žaloby přitom nelze
prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
Krajský soud učinil závěr, že žalobce dodržel zákonnou lhůtu k podání žaloby
ke krajskému soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví a tak se má ze zákona
za to, že žaloba byla podána dnem, kdy žalobcova původní žaloba došla Okresnímu soudu
Plzeň-město. K tomuto soudu, který ovšem rozhoduje nikoli ve správním soudnictví,
ale v občanském soudním řízení, však byla žaloba podána až po uplynutí třicetidenní lhůty
stanovené k jejímu podání, což znamená, že žaloba adresovaná krajskému soudu a směřující
vůči rozhodnutí žalovaného byla opožděná. Krajský soud proto podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. žalobu jako opožděně podanou odmítl.
Žalobce opřel kasační stížnost o tvrzenou nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby.
Žalobce namítl, že §137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. neobsahuje žádné obdobné
ustanovení jako §72 odst. 4 s. ř. s. Toto ustanovení se podle názoru žalobce vztahuje pouze
k s. ř. s.
Žalobce spatřuje pochybení krajského soudu v tom, že neakceptoval obecnou
dvouměsíční lhůtu stanovenou zákonem „č. 180/2002 s. ř. s.“ a věcí se nezabýval věcně.
Žalobce navrhl, aby usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyvracel její důvodnost a navrhl
její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Uvádí-li se v ust. §72 odst. 4 s. ř. s., že zmeškání lhůty k podání žaloby nelze
prominout, pak jsou tím míněny všechny lhůty k podání žaloby uvedené v §72 odst. 1 až 3,
tedy lhůta dvou měsíců nebo lhůta jiná, kterou stanoví zvláštní zákon, či lhůta tří let
v níž lze podat žalobu podle §66 odst. 1 a 2 s. ř. s. V této souvislosti je bezpředmětná
námitka, že ust. §137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. nestanoví, že zmeškání lhůty k podání
žaloby nelze prominout, protože tuto zásadu stanoví obecně, pro všechny lhůty k podání
žaloby, ust. §72 odst. 4 s. ř. s.
V ust. §72 odst. 1 s. ř. s. je stanovena obecná dvouměsíční lhůta k podání žaloby,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Jedním z případů, kdy zákon stanoví jinou lhůtu,
je právě ust. §137 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.; zákon stanovil lhůtu kratší než je lhůta
obecná, a to lhůtu 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. V této lhůtě bylo třeba podat
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.
V projednávané věci žalobce podal žalobu u Okresního soudu Plzeň-město, i když šlo
o věc, v níž měla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu u místně příslušného
krajského soudu. Okresní soud Plzeň-město postupoval podle §72 odst. 3 s. ř. s. a žalobce
podal včas (ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení) žalobu
krajskému soudu.
Žalobce ovšem podal žalobu u Okresního soudu Plzeň-město opožděně, po uplynutí
shora uvedené lhůty 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu při posuzování včasnosti správní žaloby
podané u správního soudu poté, kdy bylo soudem v občanském soudním řízení pravomocně
rozhodnuto o zastavení řízení ve smyslu §104b odst. 1 o. s. ř., je nezbytné kromě zjištění,
zda byla žaloba ke správnímu soudu podána ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí obecného soudu, zkoumat i skutečnost, zda již při podání žaloby k obecnému
soudu nebyla zmeškána lhůta pro podání správní žaloby stanovená s. ř. s., případně zvláštním
zákonem, neboť v takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení (§72 odst. 3 s. ř. s.). V případě, že žaloba došla
soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení po uplynutí lhůty k podání žaloby (§72
odst. 1 s. ř. s.), je na místě ji odmítnout podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., byť žaloba podaná
věcně a místně příslušnému soudu rozhodujícímu ve správním s oudnictví byla podána včas
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005 čj. 3 As 30/2005 - 66).
V projednávané věci krajský soud tím, že žalobu odmítl jako opožděnou,
postupoval v souladu se zákonem a kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud
ji proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn ust. §60 odst. 1
s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch a žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou
úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu