ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.12.2006
sp. zn. 3 Azs 12/2006 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
nezl. R. Z., zastoupeného babičkou V. Z., a dále zastoupeného JUDr. Lenkou Kulhavou,
advokátkou se sídlem Slezská 19, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 10. 2003, čj. OAM-1016/AŘ-2002,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Az 232/2003, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, č. j. 7 Az 232/2003 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra (dále též „ministr“) ze dne 27. 10. 2003,
č. j. OAM-1016/AŘ-2002, byl zamítnut rozklad nezletilého žalobce (dále též „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 5. 2001, č. j. OAM-1994/VL-14-03-2001.
Tímto rozhodnutím nebyl nezletilému žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů a současně na něj nebyla
vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Ministr v odůvodnění uvedl,
že důvodem žádosti o udělení azylu nezletilému žalobci byla obava jeho babičky z únosu
a dále skutečnost, že se žalobce narodil v České republice. Ministr ve shodě s ministerstvem
zopakoval, že obava babičky žalobce z jeho únosu ze strany věřitelů není azylově relevantní
v situaci, kdy se rodina žalobce kvůli obavě z jednání těchto soukromých osob neobrátila
na policii. Navíc se žalobce narodil v České republice a sám tyto problémy v zemi původu
neměl; důvodná není ani obava z pronásledování žalobce proto, že se narodil v zahraničí.
Ministr navíc poukázal na to, že matka žalobce odcestovala do země původu, kde chce prodat
dům a vrátit se zpět do České republiky; podle ministra tedy nemá rodina žalobce ve vlasti
tak závažné problémy, když se její členové bez obav vracejí do země původu.
Pokud jde o legalizaci pobytu žalobce narozeného na území České republiky, pak se ministr
ztotožnil s ministerstvem, že azyl není nástrojem legalizace pobytu na území České republiky,
nýbrž institutem mezinárodní ochrany pronásledovaným osobám. Ministr se ztotožnil
rovněž s neudělením azylu podle §13 odst. 1 a 2 a podle §14 zákona o azylu i s rozhodnutím
o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, č. j. 7 Az 232/2003 - 45,
byla žaloba proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta. Soud uvedl, že nebylo
prokázáno pronásledování žalobce z některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu; navíc se jeho příbuzné nepokusily problémy se soukromými osobami v zemi původu
řešit prostřednictvím státních orgánů v zemi původu; nebylo tedy možné dospět k závěru,
že by rodina žalobce byla v zemi původu pronásledována z azylově relevantních důvodů.
Závěr správních orgánů, že důvody uvedené babičkou žalobce jako důvody pro udělení azylu
byly odlišné od důvodů relevantních pro udělení azylu, tedy soud označil za správný. Soud
dále uvedl, že udělení humanitárního azylu se děje v rámci volné správní úvahy správního
orgánu a proto je soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu a zkoumá, zda správní
uvážení nepřekročilo meze stanovení zákonem nebo je nezneužilo; v daném případě navíc
nebyla výslovně podána žádost o udělení humanitárního azylu. Soud se neztotožnil
s názorem, že u žalobce je dána překážka vycestování, neboť kriminalita je celosvětovým
problémem a sama o sobě nemůže být důvodem pro vztažení překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu. Ke správnímu řízení soud uvedl, že proběhlo bez podstatných
procesních vad. Správní orgány zjistily přesně a úplně skutečný stav věci a opatřily
si potřebné podklady pro rozhodnutí. Soud má rovněž za to, že ministr vnitra v rozkladu
hodnotil provedené důkazy, zvažoval, zda jejich hodnocení bylo vyjádřeno v odůvodnění
rozkladem napadeného rozhodnutí a zda bylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem případu.
Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasná kasační stížnost byla podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel prostřednictvím své advokátky uvedl, že příčinou odjezdu ze země původu byla
jeho gagauzská národnost. Správní orgány ani soud nepochopily, že ekonomické důvody
odchodu z vlasti jsou toliko druhotné. Stěžovatel uvedl, že se v Moldávii obává vycházet
na ulici, neboť je i s rodinou napadán ze strany moldavských spoluobčanů; jeho matka měla
problémy při hledání zaměstnání, v zemi původu žili na hranici bídy. Před odjezdem do České
republiky bylo babičce stěžovatele vyhrožováno únosem vnučky. Proto museli odcestovat
ze země původu. Jelikož v současné době sílí tendence Gagauzů po osamostatnění,
jsou v Moldávii považováni za spodinu společnosti a jsou nuceni žít izolováni na samém
okraji společnosti. Ani v devadesátých letech 20. století nedošlo ke zlepšení přístupu
moldavského obyvatelstva ke Gagauzům. Charakter útlaku vůči rodině žalobce přitom hraničí
s ohrožením zdraví či života; v zemi původu přitom není nikdo ochoten jim pomoci.
Proto se babička stěžovatele rozhodla požádat jeho jménem o udělení azylu,
neboť podle ní nelze Moldávii považovat za bezpečnou zemi. Soud vak tyto důvody
nezohlednil, pročež je jeho rozhodnutí nezákonné. Ze všech uvedených důvodů zástupkyně
stěžovatele navrhla, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005,
č. j. 7 Az 232/2003 - 45, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť námitka týkající se etnických problémů byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti
a proto by k ní nemělo být přihlédnuto. Navíc se stěžovatel narodil na území České republiky
a i proto považuje žalovaný tvrzení v kasační stížnosti za zcela irelevantní.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je vymezen v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jde tedy o tvrzenou
nezákonnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma,
která je však nesprávně vyložena. K tvrzení stěžovatele, že soud nesprávně posoudil,
že k jeho pronásledování došlo z ekonomických důvodů, je zapotřebí uvést,
že tyto skutečnosti Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí za stěžejní nepovažoval,
nýbrž uvedl, že problémy matky a babičky žalobce, které měly se soukromými osobami
v zemi původu, nebyly podřaditelné pod pojem „pronásledování“ podle §2 odst. 6 zákona
o azylu, neboť rodina žalobce se kvůli problémům se soukromými osobami neobrátila
na státní orgány v zemi původu. S tím se ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly správní
orgány i soud prvního stupně. Pokud jde o obsáhlý poukaz v kasační stížnosti na údajné
problémy stěžovatele a jeho rodiny kvůli jejich gagauzské národnosti, pak je zapotřebí
poukázat na to, že se v dané věci jedná o nové skutkové tvrzení uplatněné poprvé až v řízení
o kasační stížnosti, ačkoliv stěžovateli nebránilo nic v tom, aby tyto skutečnosti uvedl
již dříve. Podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem uplatněným po vydání kasační stížností
napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží; proto nemohla být stěžovatelova
tvrzení ohledně pronásledování v zemi původu z důvodu gagauzské národnosti
nyní podrobena soudnímu přezkumu.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu