ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.140.2006
sp. zn. 3 Azs 140/2006 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra
Průchy v právní věci žalobkyně I. L., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem
Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2005, čj. OAM-
1232/VL-19-11-2005, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 65 Az 247/2005, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2006, č. j. 65 Az 247/2005 -
30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí včasnou kasační stížností proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2006, č. j. 65 Az 247/2005 - 30, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2005, čj. OAM-1232/VL-19-11-2005. Tímto rozhodnutím
žalovaného nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně na žalobkyni nebyla vztažena překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Posláním Nejvyššího správního soudu je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Tato ochrana se však uskutečňuje jiným způsobem,
než v případě krajských soudů: zatímco jejich úkolem je projednat a rozhodnout každý napadnuvší
případ, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech
patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články soustavy správního soudnictví tak plní
odlišné poslání, které je však komplementární a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. ve spojení s §102
s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost
mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen
tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná a srozumitelná
judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem a správními orgány.
Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované projednávání již jednou
rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku k popření jednotlivé
materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické, ne všechny věci vyžadují stejné
pozornosti. Projednávat, věnovat každé věci stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak
může popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou: věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím
jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního
systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou
délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní
systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního práva.
Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho
procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu práva.
Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01,
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS
150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být
z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání
přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý
počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity
rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných
prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla
právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou
č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho výklad tak, aby bylo
předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude Nejvyšší správní soud
v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné
a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti)
kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání kasační
stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných
důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou
věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Přijatelnost je prostředním krokem v přezkumu kasační stížnosti ve věcech azylu Nejvyšším
správním soudem. Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost.
Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané věci
konstatuje, že stěžovatelka spatřuje přesah svých vlastních zájmů v otázce, do jaké míry
reflektuje ustanovení o překážkách vycestování podle §91 zákona o azylu mezinárodní závazky
České republiky – zejména Úmluvu o právech dítěte – a míru ochrany poskytované soukromému
a rodinnému životu cizince s vazbami v České republice. S obdobnou námitkou se však
Nejvyšší správní soud již vypořádal v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 44/2003 - 63,
publikovaném pod č. 317/2004 Sb. NSS, kde zdejší soud dospěl k závěru, že „je-li nezletilému
žadateli o azyl po podání kasační stížnosti, kterou brojí proti rozsudku krajského soudu, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu, uděleno vízum
za účelem strpění pobytu, v důsledku čehož není nucen vycestovat z území České republiky,
na němž se nachází jeho rodič žádající rovněž o udělení azylu, nemůže být důvodná jeho námitka,
že byl porušen čl. 3 a čl 9 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., upravující
zájmy dítěte a nemožnost jeho oddělení od rodičů proti jeho vůli.“ Nad rámec toho
je zapotřebí poukázat na fakt, že žalobkyně již v době rozhodování Nejvyššího správního soudu
není osobou nezletilou – kteroužto skutečností převážně argumentuje –, neboť dne 20. 9. 2006
dovršila 18. roku věku.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu