ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.20.2006
sp. zn. 3 Azs 20/2006 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně L. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem Bedřicha
Smetany 2, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 11. 2003, čj. OAM-7544/VL-19-P21-2001, vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 60 Az 241/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2005, č. j. 60 Az 241/2003 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jana Lercha se u r č u je částkou 2558,50 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2003, čj. OAM-7544/VL-19-P21-2001, nebyl
žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů;
současně na ni nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle
žalovaného bylo v řízení objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu jsou
její problémy ve vlasti kvůli zaměstnání dcery v redakci časopisu „N.“ a členství dcery ve
straně ministra Z. Potíže spočívaly především v předvolávání na prokuraturu, v kontaktování
v zaměstnání, v následném propouštění ze zaměstnání, kde žalobkyně pracovala třicet let a v
odposleších telefonů v bytě i v zaměstnání. Žalovaný uvedl, že žalobkyně nebyla členkou
politické strany ani hnutí a své názory veřejně neprezentovala. Jelikož nebylo prokázáno, že
by žalobkyně své jednání směřovala k uplatňování politických práv a svobod, nebylo
prokázáno její pronásledování z důvodu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobkyní
uváděný „zájem“ státních orgánů o její osobu je podle žalovaného v zásadě třeba považovat
za legální činnost. Telefonické dotazy na jednání dcery nepovažuje žalovaný za azylově
relevantní, neboť nebylo možné dospět k závěru, že šlo o zájem bezpečnostních složek, nýbrž
mohlo jít pouze o zájem známých dcery žalobkyně o její současné bydliště. Navíc tyto potíže
nedosáhly intenzity, stupně a opakovanosti, aby je bylo možno považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Zmiňované problémy se navíc vztahovaly především k dceři
žalobkyně, nikoliv přímo k osobě žalobkyně. Žalobkyni nebylo nic známo o činnosti dcery; je
proto možné, že tato činnost byla v rozporu se zákonem. Ohledně tvrzení o „pronásledování“
ze strany bývalého manžela pak žalovaný uvedl, že po rozvodu připadl byt oběma manželům,
proto byl jeho výskyt v tomto bytě oprávněnou realizací vlastnického práva. Ani skutečnost,
že se dceři žalobkyně narodila v České republice dcera, není podle žalovaného azylově
relevantní. Pokud jde o odchod žalobkyně ze zaměstnání, pak podání výpovědi považuje
žalovaný za právo žadatelky; tvrzení, že k tomu byla donucena zaměstnavatelem, pokládá za
nepřesvědčivé a nevěrohodné. Pokud jde o odposlechy, pak si na tuto skutečnost žalobkyně
nikde nestěžovala ani se nepokusila zjistit, z jakých důvodů bylo v jejím bytě instalováno
odposlouchávací zařízení. Žalovaný připomněl, že azyl není univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před jakýmkoliv bezprávím v zemi původu, nýbrž důvody pro jeho
udělení jsou zákonem taxativně vymezeny a nepokrývají celou škálu porušování lidských
práv. Žalobkyně navíc podle žalovaného o poskytnutí ochrany v rámci země původu řádným
způsobem neusilovala. V průběhu řízení nebyla objasněna jediná skutečnost, jež by
žalovaného vedla k závěru, že žalobkyně má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
taxativně vymezených v §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný proto žalobkyni neudělil azyl
podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a vypořádal se i s neexistencí překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2005, č. j. 60 Az 241/2003 - 62,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že zájem státních
orgánů v zemi původu o osobu žalobkyně byl dán zájmem o osobu pana D. a dceru
žalobkyně. Soud se ztotožnil se žalovaným, že nebylo prokázáno, uplatňovala politických
práv a svobod ze strany žalobkyně. Soud dále neshledal, že by potíže vzniklé žalobkyni
bylo možné považovat na pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Soud uvedl,
že žalobkyně absolvovala dva pohovory s představiteli Běloruské republiky, po odchodu
dcery do České republiky odposlechy skončily. Ze zaměstnání žalobkyně odešla z vlastní vůle
po podání výpovědi. Žalobkyně se v zemi původu nijak nedomáhala ochrany před výše
uvedeným jednáním; nelze proto dospět k závěru, že by intenzita problémů žalobkyně
naplňovala znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Návštěvy představitelů státní
moci byly motivovány zjištěním informací o panu D. a o dceři žalobkyně. Pronásledování
nelze podle soudu spatřovat ani v užívání bytu bývalým manželem žalobkyně. Soud ve shodě
se žalovaným uzavřel, že u žalobkyně nebyly shledány důvody pro udělení azylu podle §12
písm. a) a b) zákona o azylu. Soud se dále ztotožnil s neudělením azylu podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu i s rozhodnutím o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu. Soud dále neshledal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 ani §46 spr. ř.
[v celém následujícím textu míněn zákon č. 61/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů, jenž byl od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb.,
správním řádem – pozn. soudu]. Soud neshledal důvodnou ani námitku nízké kvality překladu
pohovoru ze dne 8. 4. 2002, neboť tlumočení prováděla tlumočnice zapsaná v seznamu
tlumočníků Krajského soudu v Brně; až v žalobě ventilovaný pocit žalobkyně ohledně kvality
tohoto tlumočení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Ani námitku, že měl
být ve správním řízení vyslechnut pan D., soud neshledal důvodnou, neboť skutečnosti
uváděné žalobkyní žalovaný nijak nerozporoval; tyto skutečnosti tedy nebylo třeba vyvracet
ani potvrzovat. K tvrzení týkající se nesprávného použití zprávy o situaci v Bělorusku
za rok 2002, přičemž události žalobkyně se vztahovaly k letům 1999 až 2001, soud uvedl,
že vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila pronásledování či diskriminaci ve smyslu zákona
o azylu, nebylo politickou situaci třeba posuzovat. Soud dále uvedl, že důkaz výslechem
pana D. ani písemným vyjádřením tohoto svědka neprovedl, neboť je vázán skutkovým
a právním stavem ke dni vydání napadeného rozhodnutí. K jakékoliv skutečnosti uvedené
nad rámec tvrzení žalobkyně v řízení o udělení azylu by soud nemohl přihlédnout; provedení
navrhovaných důkazů by tedy bylo nadbytečné. Ze všech těchto důvodů soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že její dlouhodobé pronásledování
bylo způsobeno pomocí poskytnutou panu D., blízkému spolupracovníkovi generála Z.
zavražděného na osobní rozkaz prezidenta Lukašenka. Když v květnu a červnu roku 1999
pana D. hledala běloruská státní bezpečnost, poskytla mu stěžovatelka přístřeší a pomohla mu
opustit Bělorusko. Pan D. poté v roce 2001 obdržel v České republice politický azyl.
Současně běloruské úřady stěžovatelce komplikovaly život, neboť pomáhala lidem z opozice;
přišla tedy o práci, odposlouchávali jí telefon, prováděli ilegální prohlídky. V tom
stěžovatelka považuje své politické pronásledování, byť nikdy nebyla členkou politické
strany. Proto stěžovatelka považovala za významnou svědeckou výpověď pana D., neboť
mohl potvrdit, resp. vyvrátit informace sdělené stěžovatelkou při pohovoru; soud však její
návrh neakceptoval a provedení důkazu výslechem svědka pana D. shledal nadbytečným.
S tím se stěžovatelka neztotožnila, neboť výslech svědka byl směřován k objasnění
skutkového stavu věci. Podle stěžovatelky se dopustil pochybení již žalovaný, když pana D.
nevyslechl, a jeho nevyslechnutím porušil §34 odst. 5 a 6 spr. ř., neboť se nezabýval tímto
návrhem žalobkyně, byť mohl být pro posouzení věci zásadní. Pokud jde o námitku týkající
se překladu pohovoru, stěžovatelka namítla, že není vůbec dokumentovaná ústní ruská
varianta pohovoru, což je nesmírně důležité pro pochopení cizince dostatečně neovládajícího
češtinu. Stěžovatelka je přesvědčena, že s ohledem na vedení jednání v českém jazyce nebyla
v mnoha případech schopna přesně reagovat na všechny otázky, které obdržela a následně je
nedokázala přesně a výstižně zodpovědět. Stěžovatelka zdůraznila, že nátlak na její osobu
v Bělorusku byl od roku 1999 vyvíjen ze strany běloruských tajných služeb. Podle
stěžovatelky nelze Bělorusko považovat za tzv. bezpečnou zemi původu ve smyslu §2 odst. 1
zákona o azylu. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že splnila důvody pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Jednání tajné policie je podle ní způsobilé působit psychický nátlak ve
smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Stěžovatelka dále pro úplnost uvedla, že v jejím případě
nejsou dány důvody pro zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu. Stěžovatelka dále namítla, že v postupu žalovaného spatřuje porušení §3
odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 spr. ř. Ve všech těchto skutečnostech pak
stěžovatelka spatřuje důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Proto stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2005, č. j. 60
Az 241/2003 - 62, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka
požádala také o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V doplnění kasační stížnosti
ustanovený zástupce stěžovatelky uvedl, že žalovaný měl k dispozici minimálně takové
důkazy o pronásledování politických odpůrců běloruského režimu, jež byly dostačující
k udělení azylu panu D. a jeho družce. Přesto žalovaný k těmto důkazům nepřihlédl
s odůvodněním, že stěžovatelka nevěděla o pronásledování pana D. a v bytě jej nechala proto,
že měla informaci od dcery, že se pan D. bude rozvádět. Zde však žalovaný zaujal
formalistické stanovisko, neboť bezpečnostním složkám Běloruska je lhostejný důvod, proč
stěžovatelka panu D. poskytla útočiště; významné je, že pan D. následně získal politický azyl
v demokratickém státě. Stěžovatelka tedy objektivně pomohla k útěku ze země politickému
odpůrci běloruského režimu, čímž přispěla k uplatňování politických práv v Bělorusku.
Vzhledem k tomu, že běloruský režim má konkrétní důvody považovat stěžovatelku za
politického odpůrce, má stěžovatelka odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání
politických názorů. Proto stěžovatelka soudu znovu vytkla nesprávné posouzení právní otázku
udělení azylu podle §12 zákona o azylu a procesní pochybení žalovaného spočívajícího
v tom, že žalovaný nezjistil řádně o úplně skutečný stav věci, jak mu ukládá §32 odst. 1 spr.
ř., neboť nepřihlédl ke skutečnostem, které mu byly známy z jeho úřední činnosti, ačkoliv
měly rozhodující důkaz pro posouzení věci stěžovatelky.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve namítl nedostatek povinného
zastoupení stěžovatelky advokátem, a navrhl odmítnutí kasační stížnosti. Poté, co byl
stěžovatelce ustanoven zástupcem advokát, nezaslal žalovaný soudu věcné vyjádření
k podanému doplnění kasační stížnosti a toliko podpořil návrh stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu
pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná
právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně
vyložena. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud nesprávně posoudil otázku udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, neboť jí měl být udělen azyl z důvodu pronásledování v zemi
původu kvůli tomu, že poskytla pomoc panu D. Nejvyšší správní soud zde ve shodě
s krajským soudem považuje za nutné zdůraznit, že důvody pro udělení azylu žalobkyni
nebylo možné odvodit od udělení azylu třetí osobě – v souzené věci známému žalobkyně
panu D. Žalovaný i krajský soud dospěli k i podle názoru Nejvyššího správního soudu
správnému závěru, že zájem státních orgánů v zemi původu vyvolávala nikoliv přímo
žalobkyně, nýbrž její dcera a pan D. Žalovaný i soud navíc správně uvedli, že stěžovatelka
nevyčerpala dostupné možnosti nápravy v zemi původu, neboť se neobrátila na tamní státní
orgány se žádostí o pomoc; nebylo tedy možné dospět k závěru, že jí byla odepřena
vnitrostátní možnost nápravy. Bez neúspěšného vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy
přitom nemůže nastoupit mezinárodní ochrana formou azylu, jež je ochranou subsidiární
nastupující v situaci, kdy země původu není schopná svému občanu poskytnout ochranu.
Vzhledem k tomu, že se krajský soud i žalovaný řádně vypořádali s těmito výše uvedenými
důvody, pro něž nemohl být případ stěžovatelky podřazen pod některý z taxativně
vyjmenovaných důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Další důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Tento důvod kasační stížnosti stěžovatelka spatřovala
v tom, že v řízení o udělení azylu došlo k pochybení, když nebyl umožněn výslech svědka
pana D., jenž měl potvrdit nebo vyvrátit tvrzení žalobkyně uvedená v řízení o udělení azylu.
Krajský soud neshledal v této skutečnosti nesprávný postup žalovaného, neboť skutkový stav
nebyl v souzené věci sporný; s tímto tvrzením se Nejvyšší správní soud ztotožnil. V dané věci
neměl žalovaný pochybnosti o tvrzeních stěžovatelky, nýbrž daný skutkový stav nebylo podle
něj – z důvodů, s nimiž se v předchozí části odůvodnění ztotožnil i Nejvyšší správní soud –
možné podřadit pod žádný zákonem o azylu taxativně vymezený důvod pro udělení azylu.
Proto nebylo třeba výpovědi další osoby; kromě toho Nejvyšší správní soud ve správním spise
nenalezl údaj o tom, že by stěžovatelka provedení důkazu výslechem pana D. ve správním
řízení navrhovala. Rovněž pokud jde o stížnosti stěžovatelky na podle ní nepřesné tlumočení
obsahu pohovoru je zapotřebí poukázat na to, že stěžovatelka na tuto skutečnost poprvé
odkázala až v žalobním řízení; v řízení o udělení azylu neměla k osobě tlumočnice výhrady.
Kromě toho se nelze ztotožnit se žalobkyní, pokud jde o tvrzení, že v řízení o udělení azylu
musela následovat také českých pokynů, jimž nerozuměla; stěžovatelka učinila na počátku
řízení prohlášení, že si přeje vést řízení v ruském jazyce a tímto jazykem s ní bylo v řízení
jednáno. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že žalovaný nepřihlédl ke skutečnostem, jež mu
měly být známy z úřední činnosti, pak je zapotřebí poukázat na to, že, jak bylo uvedeno výše,
pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně o udělení azylu nemohly být relevantní důvody, pro něž
byl azyl udělen jiné osobě – v daném případě panu D. Nejvyšší správní soud uzavírá, že
krajský soud se dostatečně vypořádal s tím, že žalovaný se v řízení o udělení azylu nedopustil
procesních pochybení. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tedy není
dán.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatele je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka tento
důvod kasační stížnosti spatřuje v tom, že soud neprovedl důkaz výslechem navrhovaného
svědka pana D. V této skutečnosti však Nejvyšší správní soud nespatřuje pochybení krajského
soudu, neboť krajský soud se ve svém rozsudku řádně vypořádal s tím, z jakého důvodu
výslech tohoto svědka neprovedl. Podle §52 odst. 1 s. ř. s. soudu rozhodne, které
z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Není tedy povinností soudu
provést každý navržený důkaz, je však zapotřebí se s každým navrženým důkazem vypořádat.
V souzené věci soud označil provedení důkazu výslechem svědka pana D. za nadbytečné,
neboť by se jednalo o novou skutečnost uplatněnou po vydání napadeného rozhodnutí. Za této
situace nebylo tedy možné dospět k závěru, že by se soud tímto navrženým důkazem
nezabýval. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že krajský soud se v žalobním řízení
nedopustil procesního pochybení; důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tedy není dán.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní
služby – první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační
stížnosti ze dne 21. 11. 2005 a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9
odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. 8. 2006; celkem tedy odměna advokáta činí 2150 Kč. Protože advokát soudu doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku
odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí
408,50 Kč, odměna advokáta navýšená o daň tedy činí celkem 2558,50 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu