ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.221.2005
sp. zn. 3 Azs 221/2005 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
V. S., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10.
2003, čj. OAM-6971/VL-09-P08-2001, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Az
239/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12.
2004, čj. 9 Az 239/2003 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Radka Vachtla se u r č u je částkou 3225 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně na něj ne byla vztažena
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle žalovaného byly důvodem žalobce
pro udělení azylu jeho národnostní potíže s vrstevníky kazašského původu, které spočívaly
ve slovním a fyzickém napadání z jejich strany a v nátlaku směřujícímu k opuštění vlasti.
V této souvislosti se však žalobce neobrátil se žádostí o pomoc na žádný kompetentní orgán
v zemi původu, neboť podle jeho slov byl v té době mladý a „nemělo to cenu“. Žalovaný
uvedl, že žalobce přicestoval do České republiky v září roku 1998, o udělení azylu však
požádal až v červenci roku 2001; měl tedy dostatečnou možnost požádat o mezinárodní
ochranu formou žádosti o udělení azylu již dříve, což však neučinil. Žalovaný poukázal na to,
že právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu. Žalovaný se zabýval rovněž překážkou vycestování podle §91 zákona o azylu,
neshledal však, že by obavy žalobce z nastoupení vojenské služby bylo možné podřadit
pod důvody pro vyslovení překážky vycestování. Žalovaný nedospěl ani k závěru,
že by žalobci hrozilo v zemi původu nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího
zacházení nebo trestu; přitom odkázal mj. na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ve věcech Vilvarajah a Costello-Roberts.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, čj. 9 Az 239/2003 - 32,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud shledal nedůvodnou námitku
týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť žalobce neuvedl,
které skutečnosti žalovaný opomněl zjistit a neoznačil ani důkazy pro svá tvrzení. Soud uvedl,
že v průběhu řízení o udělení azylu žalobce uváděl toliko národnostní problémy s kazašskými
vrstevníky a jiné skutečnosti ne sdělil; výslovně navíc uvedl, že kvůli své víře problémy
v Kazachstánu neměl. Žalovaný podle soudu umožnil žalobci podat úplnou a pravdivou
výpověď o důvodech opuštění země, nemohl však přihlížet ke skutečnostem, které žalobce
nezmínil. Pokud žalobce až v žalobě uvedl nové skutečnosti, nemůže na základě toho soud
konstatovat nedostatečně zjištěný skutkový stav ze strany žalovaného. Žalovaný není povinen
za žalobce domýšlet azylově relevantní důvody, povinnost zjistit skutečný stav věci
má ohledně těch důvodů, které žadatel o azyl v řízení uvedl; soud přitom odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, čj. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný
pod č. 419/2004 Sb. NSS. Podle soudu lze z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznat,
jaké podklady si žalovaný opatřil i to, že rozhodnutí vyplývá pouze z těchto podkladů.
S touto skutečností se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal
a své závěry o neudělení azylu žalobci i o neexistenci překážky vycestování řádně odůvodnil.
Soud shledal nedůvodnou rovněž námitku týkající se porušení §46 spr. ř., proto, že napadené
rozhodnutí není podepsáno oprávněnou osobou, neboť ve správním spise se nachází originál
rozhodnutí podepsaný ředitelem odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra
PhDr. T. H.. Žalobce nijak nevysvětlil, proč nepovažuje tuto osobu za osobu oprávněnou
k jednání za žalovaného, soud proto tuto námitku označil za účelovou. Soud dále uvedl, že
blíže nespecifikované přesvědčení žalobce, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, nemůže samo o sobě zpochybnit správnost závěru žalovaného o tom, že
potíže žalobce v zemi původu nedosáhly takového stupně, charakteru a intenzity, aby mu bylo
možné poskytnout mezinárodní ochranu formou azylu nebo na něj vztáhnout překážku
vycestování. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel poukázal na národnostní problémy, které měl
v Kazachstánu. Žalovaný i soud pochybily, když nepřihlédly ani ke skutečnosti, že babičce
stěžovatele, jež se jmenuje V . B., byl udělen azyl v České republice; přitom to byla
skutečnost, která měla být žalovanému známa z jeho úřední činnosti. Soud prvního stupně
se pak nezabýval tím, zda důvody, pro které byl azyl udělen babičce stěžovatele, nesvědčí
i žalobci. Stěžovatel je přesvědčen, že i jemu jako přímému příbuznému osoby, které byl
udělen azyl, svědčí důvody podle §12 zákona o azylu; žalovaný tím měl dbát o zachování
rodiny. Žalobce se obává další perzekuce v zemi původu proto, že jeho prarodiči byl
v demokratické zemi udělen azyl. Podle žalobce bylo povinností žalobce zkoumat, zda nemá
být udělen azyl i žalobci, když byl udělen jeho babičce. Stěžovatel uvedl, že zemi původu
opustil ve věku šestnácti let poté, co byl ze strany spoluobčanů vystaven útokům. V mezidobí
však došlo k zásadní změně poměrů, a hrozí důvodná obava, že žalobce bude pronásledován
nejen ze strany spoluobčanů, ale zejména ze strany státních orgánů. Proto je stěžovatel
přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a trvá rovněž
na existenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, čj. 9 Az 239/2003 - 32, byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť má za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí Městského soudu v Praze byla vydána
v souladu s právními předpisy; přitom odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi žalobce a na vydaná rozhodnutí. K odkazu žalobce na skutkovou spojitost
s důvodem azylu uděleného jeho babičce paní V. B., žalovaný dodává, že jmenovaná obdržela
dne 6. 10. 2004 humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, přičemž byl vzat v úvahu její
zdravotní stav a pokročilý věk a případné dopady do jejího života pro případ návratu do země
původu. Babičce žalobce tedy nebyl udělen azyl z důvodů podle §12 zákona o azylu, nýbrž
z důvodů humanitárních, které u stěžovatele žalovaný neshledal. Žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy stěžovatelem tvrzená nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v přecházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován a nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Žalobce namítl,
že žalovaný pochybil, když z úřední povinnosti neposoudil důvody žalobce pro udělení azylu
s přihlédnutím k tomu, že jeho babičce byl udělen azyl na území České republiky. Ohledně
této námitky je zapotřebí poukázat na to, že vzhledem k tomu, že přezkoumávané rozhodnutí
žalovaného o neudělení azylu žalobci bylo vydáno dne 31. 10. 2003 a azyl jeho babičce byl
udělen až dne 6. 10. 2004, se jedná o novou skutečnost, která nastala až téměř rok po vydání
napadeného rozhodnutí žalovaného a již jen z tohoto důvodu nemohla být v rozhodnutí
žalovaného ve věci žalobce zohledněna. Navíc byl babičce stěžovatele udělen humanitární
azyl podle §14 zákona o azylu z důvodu jejího vysokého věku a špatného zdravotního stavu
a nebylo u ní konstatováno pronásledování z některého z důvodů podle §12 zákona o azylu,
jak nesprávně tvrdí žalobce. Prarodiče pak nejsou ani rodinnými příslušníky ve smyslu §13
odst. 2 zákona o azylu upravujícímu možnost udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Pouhé
obecné a ani na výzvu soudu blíže nespecifikované tvrzení žalobce o tom, že se cítil být
v zemi původu pronásledován a že mu takové pronásledování hrozí i v případě návratu
do země původu, nemůže být v tomto případě důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování, jak již ve svých rozhodnutích
správně uvedly žalovaný i Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud ze všech těchto důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení
o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 3 x 1000 Kč za tři úkony právní služby – první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a dvě doplnění kasační stížnosti
ze dne 10. 5. 2005 a ze dne 5. 9. 2005 a 3 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy odměna advokáta činí 3225 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu